Cesta jednoho z děl Leonarda Bernsteina Candide na světová jeviště byla trnitá. Existuje několik verzí, z nichž některé jsou označovány za muzikál, a jiné za operu. Hra poměrně mnohovrstevnatě převádí Voltairovu satiru do podoby svébytného hudebního divadla, které skutečně osciluje napříč žánry. Jak po stránce libreta, tak hudby. Ta odkazuje k hudebním velikánům minulých staletí, mnohdy zlidovělých tanců a zejména pak k u nás opomíjenému odkazu britského operetního velikána Arthura Sullivana. Ač v partituře nacházíme odkazy k Mozartovi, Offenbachovi i Gounodovi, Bernsteinův moderní a barvitý rukopis je nezpochybnitelný. Candide není v podstatě o nic horší, než veleslavná West Side Story, jen pitoreskní libreto je pro diváka méně dramatické a hůře čitelné. Bernstein si právě na Candidovi otestoval mixování mnoha stylů a pokračoval ve své snaze modernizovat klasiku, zpřístupňovat jí Americe a přitom vychovávat a bavit. Snad proto se stále snažíme získat odpověď, zda je dílo satirou, muzikálem nebo operou. V době prvních ohromujících muzikálových produkcí (Carousel, South Pacific, My Fair Lady…) se populární Lenny vydává zcela jiným směrem, aniž by bylo možné jej zařadit do jakékoli škatulky.
Snad proto je plzeňská inscenace zcela nepochopitelně teprve třetí v Čechách. Poprvé byl Candide proveden v roce 1980 ve Státním divadle v Brně v překladu muzikálového znalce Iva Osolsobě. Dalšího uvedení se dílo v jiné verzi dočkalo až roku 2006 ve Státní opeře v Praze. Jak již bylo naznačeno, Candide je mezi hudebně-dramatickými díly ojedinělým úkazem. V ději plném sarkazmu a humoru se vraždí, válčí i znásilňuje, ovšem řada postav zase ožívá. Podobně jako v Sullivanových operetách nic není myšleno úplně vážně, „střílí“ se tu nejen do lidí, ale hlavně do morálky. Někdy podobně, jako v montypythonovském Spamalotu. Průvodce dějem, filozof Pangloss, zase v mnohém připomíná pozdější muzikálové komentátory, jako je Che z Evity nebo Lucheni z Elisabeth.
V Plzni se Bernsteinovy skotské verze díla chopil dirigent Jiří Štrunc, režií byl pověřen jeden z nejvytíženějších českých operních inscenátorů Tomáš Ondřej Pilař. Partituru výrazně vykrátili a očistili od balastu. Plzeňská jevištní verze je dokonce i s mluvenými pasážemi kratší než pouhá nahrávka Londýnského symfonického orchestru z roku 2003 (ta obsahuje 34 hudebních čísel, plzeňská inscenace 28). Vypuštěna byla řada melodramatických pasáží, a ač třeba Candide přišel o svojí Eldorádskou baladu, razantní zkrácení a odstranění zbytečností považuji za správné. Většina hudby byla zachována, a děj v podobě revue neskutečně „frčí“. Přestože zde Tomáš Pilař nemohl inscenovat své oblíbené hudební obrazy, vše do sebe zapadá, přičemž se režisér dokázal vyhnout jak moralizování, tak politikaření, k nimž děj občas svádí. Vše na jevišti se odehrává v duchu uvolněné zábavy a v perfektním temporytmu. Inscenace se spoléhá na divákovu obrazotvornost a vypravěčův důvtip. Pilařovo další setkání s „operetou“ (byť v uvozovkách) tak vyšlo mnohem lépe, než v případě brněnské Polské krve. A byť mám velké výhrady k dvoujazyčným inscenacím, protože svědčí o jisté neschopnosti vyrovnat se vedle dialogů i s přebásněním zpěvních textů, tady mi přechody mezi mluvenou češtinou (překlad Ivan Vomáčka a T.O.Pilař) a zpívanou angličtinou v zásadě nevadily.
Zcela zásadní je i přínos dirigenta Jiřího Štrunce. Napíši-li, že zejména díky dirigentovi drží hra výborně pohromadě, bude to znít trochu směšně. Ale je tomu opravdu tak. Orchestr se suverénně pohybuje napříč žánry, působí kompaktně a hraje ve vynikající souhře s jevištěm. Dirigentova pevná ruka zřejmě přispěla i k tomu, že pěvci interpretují své party technicky naprosto přesně a bez zbytečných příkras. Zaznělo přesně to, co je v partituře předepsáno. Nevím, zda to lze přičíst jen na vrub zprovoznění elektroakustického dozvuku, ale Candide také působí zvukově nejlépe snad ze všech inscenací, které se na Nové scéně odehrály od jejího otevření. A také se do tohoto prostoru vlastně nejlíp hodí.
A o čem že se vlastně hraje? Na zámku Thunder-ten-Tronck žije ve štěstí naivní mladík Candide. Také je tu šťastný vévoda Maximilián, jeho úplně přešťastná sestra Cunegonda a neméně šťastná, leč poněkud nemravná komorná Paquetta. Ke stavu nezměrné spokojenosti všechny vede doktor Pangloss. Ovšem když se Candide zamiluje do Cunegonde, není jeho štěstí naplněno. Je vyhnán ze zámku, a tím začíná řetězec jeho tragédií. A také Cunegonde nemá na růžích ustláno – zámek je ve válce vypleněn, její blízcí pobiti a ona zraněna. Přežívá jen díky své kráse a jde z jedné mužské náruče do druhé. Jenže žádná smrt není definitivní, zejména pokud odplujete za novým životem do Nového světa…
Již prolog po velmi známé předehře patří Panglossovi, který divákům ozřejmuje, kde a proč se nacházíme. Vystupuje po celou dobu v jednoduchém černém odění, jakoby stran bláznivého pestrobarevného reje. Muzikálový herec i režisér Lumír Olšovský skvěle odvyprávěl mluvené pasáže, písním dal patřičný muzikálový lesk. Z každé jeho věty byl zřejmý nadhled a noblesa. Avšak přece jen mi zde chyběl jakýsi charakterističtější herecký rukopis, který roli dokázal jako přidanou hodnotu v SOP před léty vetnout osobitý Jiří Korn (nikde jsme se ostatně nedozvěděli, proč z plzeňské inscenace odstoupil). Michal Bragagnolo je typově výborným Candidem, naivním snílkem, jehož drsný svět za zdmi zámku neustále překvapuje. Pro roli je s výhodou, že má značné zkušenosti s operním i muzikálovým frázováním. Mladá sopranistka Doubravka Součková nejenže září v řadě operních inscenacích, ale začala se prosazovat i v operetě (Ples v hotelu Savoy v SOP nebo Veselá vdova v Brně). A je opravdu skvělá! Nejenže znamenitě odzpívala populární koloraturní árii Glitter and Be Gay (Jiskřit a být veselá), ale její Cunegonda nádherně lavíruje mezi naivitou a vášní, mezi ostychem a ženstvím. Má šarm, půvab i pohybové nadání. A pak je tu krásně přímočará, až ironizující Stará dáma v podání Venuše Zaoralové Dvořákové. Její pěvecký part patří k nejrozsáhlejším. Je až šokující, s jakým vtipem, pěveckou brilancí a nadsázkou v mluvě i zpěvu Venuše Dvořáková tuhle vděčnou roli vystřihla. Suverénní výkon, který je kořením celého představení. Určitě se půjdu podívat i na alternující, zjevově i herecky zcela odlišnou Janu Foff Tetourovou. V úlohách Maximiliána/Kapitána zaujal znělým barytonem Jiří Hájek. V dalších epizodních rolích se představili Marek Žihla, Zuzana Kopřivová, Jan Ondráček či Jevhen Šokalo.
Nápaditá scéna Petra Vítka hojně využívá posuvné stoly i scénické závěsy. Děj se odehrává na barevné scéně a až v bláznivě surrealistických kostýmech Evy Jiřikovské. Inscenace má mnohdy prvky v současnosti populární burlesky, je zábavná a hravá. Choreografie Martina Šintáka přesně podtrhuje revuální stylizaci. Plzeňský Candide je nádherně hravou, roztančenou a barevnou hříčkou. Představuje nám “trochu neznámého“, ale přesto geniálního Bernsteina. V hutné a vhodně zkrácené verzi. Běžte na to, protože nudit se nebudete ani vteřinu. Psáno z první reprízy 17. června 2023.
