Vydalo se netradiční cestou – jeho ´bedekr´ české hudby sklidil zasloužený úspěch.
S velkým úspěchem se setkal Jarní koncert Plzeňského orchestrálního sdružení věnovaný Roku české hudby, který se konal na konci května ve společenském sále Vodárny Plzeň. Dirigent Ivan Pařík s komorním smyčcovým orchestrem zvolili netradiční a pro soubor, který tvoří hráči, jež se hudbě věnují ve volném čase, ne právě jednoduchý program. „Nechtěli jsme jít snadnou cestou a hrát úpravy skladeb českých autorů, například klavírních polek Bedřicha Smetany, ale pro slavnostní koncert jsme vybrali reprezentativní díla českých skladatelů od klasicismu až po 20.století určená pro smyčcový orchestr. A to včetně děl zakladatele české hudby Bedřicha Smetany, jehož 200leté výročí narození si v letošním roce připomínáme,“ vysvětlil Ivan Pařík před vlastním začátkem koncertu publiku, které zaplnilo sál do posledního místečka.
Usedla v něm řada osobností spjatých s plzeňským kulturním životem a nechyběla ani radní pro kulturu města Plzně Eliška Bartáková. Ivan Pařík, mj. porevoluční šéf plzeňské opery a později její šéfdirigent, koncert s nadhledem a fundovaně uváděl. Seznámil posluchače jak s koncepcí koncertu, tak postupně i s jednotlivými skladbami a jejich autory. Členové orchestru hráli pod jeho taktovkou s mimořádným zaujetím a je obdivuhodné, jak dokázali náročný program provést, s plastickou dynamikou, v odpovídajících tempech, takže melodické linky všech skladeb plně vynikly.
Rok české hudby a Bedřich Smetana
Koncert otevřelo dílo ne často uváděného Jana Zacha (1699-1733) působícího v Mohuči, zazněla jeho půvabná Sinfonina II A dur. Jak vynikajícím skladatelem byl Josef Mysliveček (1737-1781) nazývaný v Itálii Il divino Boemo (Božský Čech), dokázalo provedení jeho Smyčcového kvintetu C-dur s atraktivní melodikou, jež nezapře autorův český původ. Již první polovina koncertu připomněla osobnost Bedřicha Smetany (1824-1884), na programu byla jeho hudba k živému obrazu Rybář podle stejnojmenné básně J. W. Goetha. Smetana skladbu napsal pro smyčcový orchestr, harmonium a harfu v r. 1869 k představením, která pořádali čeští šlechtici ve prospěch dokončení stavby svatovítského chrámu. Rybář byl poprvé proveden v Prozatímním divadle v Praze 12. dubna téhož roku za osobního řízení skladatele, před uvedením vlastní skladby recitovala Goethovu báseň v německém originále hraběnka Kounicová, hudba bez textu pak doprovodila živý obraz.
Orchestrální sdružení se rozhodlo jít podobnou cestou – verše byly recitovány před vlastním provedením v českém překladu Otakara Zicha, místo živého obrazu zvolilo formu melodramu (text básně podložil sám Zich pod klavírní úpravu Smetanova Rybáře ve 20.letech 20.století). Za onemocnělou přední členku plzeňské činohry Moniku Švábovou s úspěchem dvakrát zarecitovala báseň publicistka Gabriela Špalková. Smetanova cca šestiminutová skladba k Rybáři rozhodně není snadná jak z hlediska technického, tak především výrazového. Aby vynikla její nosnost, charakter a specifická poetika s mystickým podtónem, je třeba pečlivé propracovanosti dynamické i tempové. A Plzeňské orchestrální sdružení přineslo pod Ivanem Paříkem skladbu v plné působivosti jejího bohatého hudebního výrazu.
Originální dramaturgie – průřez českou hudební historií
Druhou polovinu koncertu tvořily jednotlivé věty z několika děl českých autorů, které díky promyšlené dramaturgické posloupnosti vytvořily originální celek zcela specifické „české suity“. Otevřela ji 1.věta Andante con moto ´Serenády pro smyčcový orchestr´ Josefa Suka (1874-1935), následovala 2.věta Poco andante ´Serenády č. 2´ Bohuslava Martinů (1890-1959), střední část tvořila 2.věta Allegro moderato a la Polka ´Smyčcového kvartetu e-moll „Z mého života“ Bedřicha Smetany, potom zazněla 6.věta Andante ´Suity pro smyčcový orchestr´ Leoše Janáčka (1854-1928) a celek uzavřela 5.věta Finale. Allegro vivace ´Serenády pro smyčce E-dur´ Antonína Dvořáka (1841-1904). V provedení POS vynikla všechna specifika jednotlivých skladeb, díky odvážnému a promyšlenému výběru jednotlivých vět byla druhá polovina koncertu velmi působivá, byla to gradující ´velkou českou jízdou´. Ivan Pařík před každou skladbou opět krátce pohovořil o díle a autorovi. Jak připomněl, celý Smetanův Smyčcový kvartet e-moll v provedení smyčcového orchestru poprvé uvedl maďarsko-americký dirigent George Szell, který mezi světovými válkami působil v Praze jako hudební ředitel Nového německého divadla. S nástupem fašismu však byl po r. 1937 nucen pro svůj židovský původ emigrovat, azyl našel v USA. Zde jako velký propagátor české hudby uvedl v 50.letech v Clevelandu, kde působil jako hudební ředitel Cleveland Orchestra, tento Smetanův kvartet.
„Právě tato skutečnost nás, myslím, opravňuje k tomu, abychom i my zahráli část nádherného Smetanova komorního díla v orchestrální podobě. Zvolili jsme větu druhou, optimistickou, veselou Quasi Polku, která ve Smetanově životě symbolizuje dobu jeho mládí, jeho studií, dobu komponování polek a dobu, kdy byl, jak sám vzpomínal, ´náruživým tanečníkem´,“ vysvětlil výběr a souvislosti Ivan Pařík. Však právě ono radostné období prožil Smetana právě v Plzni.
Nadšený potlesk vynesl publiku přídavek – poslední tanec z cyklu Tři tance ve starém slohu pro smyčcový orchestr a bicí Jaroslava Krčka (nar. 1939), který je mj. s Plzní spjat svým profesním působením v 60.letech ve studiu tehdejšího Československého rozhlasu v Plzni. Několik let byl sbormistrem smíšeného sboru Česká píseň a spoluprací s folklórním souborem Úsměv. Skladbu zdařile nastudovala a na koncertě úspěšně dirigovala mladá talentovaná dirigentka Natálie Janecká, která od letošní sezóny s orchestrem spolupracuje; v jarním koncertě také hrála v Zachově skladbě part cembala, ve Smetanově Rybáři part harmonia. A Ivan Pařík se v přídavkovém čísle začlenil mezi hráče orchestru, aby převzal jeden ze dvou partů bicích nástrojů.
Jarní koncert Plzeňského orchestrálního sdružení přinesl opět hudební zážitek. Orchestr se vydal náročnou a netradiční cestou, která se bohatě vyplatila. Koncert se stal atraktivním, po dramaturgické i interpretační stránce působivým průřezem historií české hudby, na němž Plzeňské orchestrální sdružení s Ivanem Paříkem rozdávalo krásu a radost. Celý koncert byl vskutku originálním ´bedekrem´ české hudby, který se setkal s živým ohlasem a u posluchačů sklidil zasloužené uznání.
