Minulý týden skončil v Plzni 34. ročník kulturního mezižárnového festivalu Smetanovské dny a již na tento čtvrtek 3. dubna na 19 hodin připravila Plzeňská filharmonie v Měšťanské besedě VI. abonentní symfonický koncert řady A s atraktivním programem, který bude dirigovat Ondřej Kukal.
Koncert zahájí Hymnus pro smyčcový orchestr Karla Pexidra a následovat bude Slavný Koncert pro violoncello e moll Edwarda Elgara z roku 1919, poslední velká kompozice tohoto proslulého autora. Po přestávce se posluchači mohou těšit na Symfonii 4.1 E dur Josefa Suka, jeho rané kompozici a není bez zajímavosti, že její první uvedení v roce 1899 řídil proslulý skladatel a dirigent, Oskar Nedbal. Jako sólista se představí mladý francouzský violoncellista Victor Julien-Laferriére, odborníky označován za jeden z nejslibnějších mladých interpretů v oblasti vážné hudby. Ve své hudební kariéře stoupá s lehkostí zázračného talentu. V roce 2012 se stal vítězem v rámci interpretační soutěže Pražského jara. Vystupování na veřejnosti je uvyklý už mnoho let a předtím, než získal cenu na pražském festivalu, se zúčastnil podobných hudebních událostí ve Švýcarsku, Finsku a Francii. Hudbě se věnuje od dětství, ve třinácti letech začal studovat na Státní taneční a hudební konzervatoři v Paříži, studoval ve Vídni u u Heinricha Schiffa a v letech 2005 – 2011 se účastnil ve Švýcarsku mezinárodní akademie pod vedením Seiji Ozavy. Během své krátké kariéry Victor Julien-Laferrière stál na předních evropských pódiích se slavnými hudebníky, jako jsou Vladimir Mendelssohn, Augustin Dumay, Renaud Capuçon, Christian Ivaldi, nebo Alain Planès. Skladatel, dirigent a houslista Ondřej Kukal (1964) patřící k výrazným osobnostem naší současné hudební scény je živým důkazem toho, že mnohostrannost nejen nevylučuje profesionální zvládnutí každého oboru, ale zároveň přináší pochopení širších souvislostí a výrazný růst umělecké osobnosti. Jeho kompozice získaly řadu ocenění a díky stipendiu Editia Bärenreiter v roce 1999 bylo O. Kukalovi umožněn dlouhodobý pobyt v Německu, kde vznikla jeho Symfonie č. 1 “ se zvonkohrou” oceněná v roce 2005 výroční cenou OSA. V letech 1991 – 1996 byl O. Kukal šéfdirigentem Jihočeské komorní filharmonie, v roce 1993 se stal dirigentem Českého komorního orchestru a od roku 1996 do roku 1999 dirigoval SOČR, s nímž dodnes spolupracuje. Byl koncertním mistrem Pražského komorního orchestru bez dirigenta, během své dosavadní kariéry stanul u dirigentského pultu mnoha významných hudebních těles, mj. České filharmonie, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, Janáčkovy filharmonie Ostrava, Českého komorního orchestru aj. Od roku 2002 působí jako šéfdirigent Filharmonie Hradec Králové a od roku 2012 působí u tohoto orchestru jako hlavní dirigent. Je pravidelným hostem předních českých orchestrů České filharmonie, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, Státní filharmonie Brno aj. Dirigoval též BBC Symphony Orchestra.
Plzeňská filharmonie zařazuje pravidelně díla západočeských autorů, a tak si vedle klasiků publikum poslechne i zajímavou kompozici plzeňského autora Karla Pexidera, Hymnus pro smyčcový orchestr. Autor jej napsal v roce 2008 na Vícově blízko Přeštic, premiéra proběhla v létě roku 2013 v polském Štětíně a poté v Praze, kde dílo uvedl soubor Praga Camerata pod vedením Pavla Hůly.
Vztah mezi proslulým anglickým skladatelem Edwardem Elgarem a českou hudbou možná mnohé posluchače překvapí, ale právě koncert pro violoncello a orchestr byl ovlivněn obdobným dílem Antonína Dvořáka, Elgar o tom často mluvil a psal svým přátelům. Pro svůj koncert si zvolil stejně jako jeho předchůdci mollovou tóninu (e moll). Nástroj zní velmi zřetelně a orchestrální party jsou aranžovány tak, aby hlubší hlasy nikdy nezastínily či nepohltily sólové violoncello. Toto Elgarovo slavné dílo vzniklo v roce 1919 a stalo se jakousi „labutí písní“ svého autora. V průběhu dalších patnácti let již Elgar nevytvořil žádnou větší kompozici.
Jestliže připravovaný Elgarův koncert patří k závěru skladatelovy tvorby, Symfonie E dur Josefa Suka je pravým opakem. A jestliže se Elgar nechal inspirovat Dvořákem, pak první náčrtky Sukovy symfonie pocházejí z Londýna. V Symfonii E dur se čtyřiadvacetiletý hudebník (poté, co získal zkušenosti při tvorbě drobnějších skladeb) poprvé vyrovnával s problémem stavby a formy klasické symfonie. Své myšlenky, inspirace a tvůrčí podněty, objevující se v průběhu zahraničních cest, zpracovával skladatel v konečném znění teprve při prázdninových pobytech doma. Také symfonii E dur by zřejmě dotvořil ještě toho léta, ale zasáhly vnější okolnosti – smrt přítele a kolegy Bergera i zakázka na zhudebnění divadelní hry J. Zeyera Radúz a Mahulena. Proto uplynul více než rok, kdy se Suk mohl opět k rozpracované symfonii vrátit; dílo bylo dokončeno 5. července 1899.
