Ronald Zollman
Zajímavou dramaturgii má čtvrteční koncert Plzeňské filharmonie, který začíná v Měšťanské besedě v Plzni v 19 hodin. V jednom večeru zazní pod taktovkou hlavního hostujícího dirigenta filharmoniků Ronalda Zollmana 3. symfonie plzeňského skladatele Jiřího Bezděka Gaudeamus igitur, Mozartův Koncert pro klarinet a orchestr A dur a po přestávce Symfonie č. 8 F dur Ludwiga van Beethovena. Jako sólistka vystoupí naše přední klarinetistka Ludmila Peterková.
Jiří Bezděk (1961) náleží k předním osobnostem západočeského regionu. Jeho díla zaznívají nejen z plzeňských pódií, bývají uváděna v rámci přehlídek soudobé tvorby v Praze, seznámit se s nimi mohli i posluchači v Německu a v USA. Třetí symfonie vznikla v roce 2016 z podnětu děkana Fakulty umění a designu Západočeské univerzity Josef Mištery. „Velebným zazněním hymny studentstva Gaudeamus igitur sice celá symfonie vyvrcholí, avšak kompoziční proces k němu vede poměrně klikatými cestami. Lze se orientovat podle názvů jednotlivých vět, které jsou odvozeny z latinského textu. První je pojmenována Vivat academia a upíná se k jednomu tématu, které postupně graduje. Na další průběh symfonie má však důležitý vliv i její témbrově laděný úvod. Druhá věta Pereat tristita (Zhyň smutku) má dvoudílný tvar, který je koncipován jako nesmělé vznikání a poté hutné zaznění dlouhodeché hudební myšlenky plné jasu. Třetí věta Gaudeamus igitur (Radujme se tedy) je překvapivě tvořena variacemi na téma, které není totožné se zmíněnou písní, ale v tomto tématu se objevují její krátké citace, které přesto půdu pro slavnostní závěr připraví. Hudební řeč symfonie se pohybuje v oblasti rozšířené tonality. K tonalitě však přistupuji způsobem, ke kterému jsem dospěl celoživotním pozorováním jejího vývojového procesu a její výrazové kapacity,“ charakterizuje své dílo Jiří Bezděk.
Koncert A dur představuje jednu z posledních Mozartových dokončených kompozic. Její úspěšná premiéra se konala 16. října 1791 v Praze, nedlouho před skladatelovou smrtí. „Radostná a prosvětlená atmosféra díla působí kontrastně v porovnání s jinými kompozicemi ze stejné doby, jako jsou opery La clemenza di Tito, Kouzelná flétna, či velkolepé Requiem. Koncert vyzařuje pohodu a upoutá samozřejmou lehkostí, s níž skladatel uplatňuje souhrou orchestru se sólistou, přičemž nesnadný nástrojový part je psán bez vnějších virtuózních efektů. Obdivuhodné je, jak mistrným způsobem zde Mozart využil barevné možnosti nástroje od měkce hloubavého témbru až po jasné takřka flétnové polohy,“ říká muzikoložka Lenka Bočanová. Jak připomíná, otázkou zůstává, pro jaký typ nástroje byl koncert původně vytvořen. Zdá se, že Mozart zpočátku uvažoval o basetovém rohu, nakonec se ale rozhodl pro basetový klarinet. Tento nástroj velmi podobný „standardnímu“ klarinetu (pouze s rozsahem o tercii větším v hluboké poloze) vyvinul v roce 1788 nástrojař Theodor Lotzl a následně zdokonalil právě Anton Stadler. Basetový klarinet se nakonec v běžném hudebním provozu neprosadil, Mozart jej však použil například v opeře La clemenza di Tito, kde pro Stadlera napsal několik efektních pasáží. Vzhledem k tomu, že se nezachoval původní autograf, vycházejí dnešní interpreti nejčastěji z tištěného vydání pro A klarinet, v němž jsou pasáže s nejnižšími tóny pro běžný klarinet nedosažitelné transponovány o oktávu výše.
Koncert uzavře 8. symfonie Ludwiga van Beethovena, která uzavírá jednu etapu symfonické tvorby, po níž se skladatel odmlčel na dlouhých deset let, než uzavřel svůj kompoziční odkaz Devátou symfonií. „Osmá symfonie zaujme symfonie svými skromnými proporcemi, hravostí a humorem blízkým haydnovskému světu,“ říká Lenka Bočanová. Při premiéře 27. února 1814 přijalo publikum kompozici chladně a považovalo ji za málo senzační, za „krok zpět“. Při bližším zkoumání však pozorný posluchač zjistí, že jde o mistrovské dílo představující sevřenou sumarizaci dosavadního vývoje symfonické hudby. „Krystalicky čistá a průzračná skladba s překrásnou, jakoby z krajkoví vykrouženou druhou větou, přináší řadu překrásných momentů. Skvělá kompoziční práce, pestrá rytmická stránka, nápaditá instrumentace – to vše graduje v originálně vystavěném Finále vyzařujícím duchovní sílu a originalitu svého tvůrce,“ uzavírá lákavé pozvání muzikoložka.
Foto: Archiv Plzeňské filharmonie
