Díla českých klasiků má na programu dnešní abonentní koncert řady A koncert Plzeňské filharmonie, který se koná v plzeňské Měšťanské besedě 11. května od 19 hodin. Zazní výběr Lašských tanců Leoše Janáčka, Koncert pro violu a orchestr Zdeňka Lukáše a po přestávce další Lukášovo dílo – Sinfonietta solemnis. Koncert uzavře Polednice Antonína Dvořáka. Jako sólistka vystoupí violistka Kristina Fialová, filharmonici budou hrát pod taktovkou Stanislava Vavřínka.y vyjádřil Leoš Janáček svou celoživotní fascinaci živým, žijícím folklórem vyvěrajícím z pulzace lidského života
„Lidová píseň! Já v ní žiju odmalička. V lidové písni je celý člověk – tělo duše, okolí, vše, vše. Kdo roste z lidové písně, roste do celého člověka.“ Těmito slovv propojení s koloběhem přírody. Lidovou písní skladatel „očišťoval své hudební myšlení“, ale neopisoval, chápal ji jako umělecké dílo a v jejím duchu dokázal tvořit, o čemž svědčí řada autorových kompozic. „Šest Lašských tanců inspirovaných hudbou Janáčkova rodného kraje, vzniklo v letech 1889 – 90. Ideou stylizovaných lidových tanců navazují na linii děl, kterou před ním tvořila řada autorů 19. století. Vzorem se skladateli staly především Slovanské tance Antonína Dvořáka a Janáčkův komplet měl být vlastně jejich moravským protipólem,“ říká muzikoložka Lenka Bočanová.
Zdeněk Lukáš (1928 – 2007) náležel k oněm šťastným tvůrcům, jejichž originální a muzikantky šťavnatá díla nacházela přirozenou odezvu jak u interpretů, tak u publika. „Ve skladbě byl Lukáš vlastně samoukem nadaným spontánní tvořivostí a své vrozené tvůrčí nadání posiloval zpočátku především upravovatelskou praxí v oblasti lidové písně. Okouzlení českým folklórem provázelo trvale Lukášovu tvorbu, živě se však zajímal i o nové kompoziční techniky,“ říká Lenka Bočanová. Jak připomíná, důležitým mezníkem se pro něj stalo v 60. letech soukromé studium skladby u Miloslava Kabeláče. V té době začíná krystalizovat jeho osobitý, nezaměnitelný a snadno rozpoznatelný styl představující zajímavou syntézu tradice a modernismu. Skladatelova úctyhodná tvorba zahrnuje přes 360 opusových skladeb a dlouhou řadu úprav lidových písní a tanců. Vedle množství vokálních – především velice populárních sborových kompozic – vytvořil řadu děl orchestrálních, koncertantních a komorních. „Koncert pro violu z roku 1983 představí sólový nástroj v polohách virtuózních i kantilénových a nechá zaznít všem zvukovým odstínům tohoto nástroje. Každá ze tří vět koncertu má třídílnou formální stavbu a poskytuje bohatý prostor jak sólistovi, tak všem nástrojovým skupinám orchestru, především pak dechovým nástrojům (hymnické pasáže žesťů v první a druhé větě či zvukově zajímavé kombinace violy a sólových dřevěných nástrojů ve větě druhé). Hudební jazyk vychází z tradiční diatoniky v kombinaci s modálními postupy, celku vládne zpěvnost a rytmická pestrost mající své kořeny v lidové hudbě,“ charakterizuje Lenka Bočanová. Sinfonietta solemnis op. 43 je příležitostnou skladbou, již autor dokončil v červenci roku 1965 a věnoval Plzeňskému rozhlasovému orchestru k 20. výročí jeho existence. Tato třívětá kompozice obsahující všechny atributy Lukášova zralého skladatelského rukopisu vznikala nedlouho po dokončení 3. symfonie a zároveň předcházela překrásné sborové sbírce Parabolae Salomonis.
A dílo Antonína Dvořáka uzavře dnešní konce. Jeho Polednice je stejně jako jiné symfonické básně jednovětou kompozicí, po stavební stránce překvapuje tím, že vlastně v malém měřítku kopíruje model čtyřvěté symfonie. „Nejdelší, opakující se vstupní část líčí dopolední idylickou domácí atmosféru, do níž vstupuje stále neklidnější a zlostnější nálada. Následný proud hudby ohlašuje v temných orchestrálních barvách příchod Polednice. Hybné Scherzo pracuje s předchozím motivickým materiálem a zobrazuje souboj matky s bytostí z jiného světa. Vše působí jako přízračný tanec a končí osvobozujícím zvukem poledního zvonu. Návratem otce vstupuje hudební proud do Finále, poslední slovo má Polednice, jejíž téma uzavírá celý příběh,“ shrnuje Lenka Bočanová.
Ilustrační foto: Plzeňská filharmonie