Foto: Archiv Adama Skoumala
Dílo Josefa Suka, Antonína Dvořáka a Adama Skoumala – to je program, který uvede tento čtvrtek od 19 hodin v Měšťanské besedě Plzeňská filharmonie. Klavírista Adam Skoumal se představí rovně jako sólista. Filharmoniky diriguje tentokrát Jakub Klecker.
Koncert zahájí Fantastické scherzo Josefa Suka, následovat bude Skoumalův Koncert pro klavír a smyčce č. 2 a po přestávce Symfonie č. 4 d moll Antonína Dvořáka.
Adam Skoumal (1969) je pozoruhodným umělcem spojujícím v sobě interpreta a skladatele. Sólově vystupoval s většinou českých orchestrů i s řadou zahraničních těles. Jeho skvělou techniku, plastickou hru spojenou s hlubokým procítěním uměleckých děl obdivovalo publikum mnoha evropských zemí, USA a Japonska. Repertoár A. Skoumala je značně široký, velmi blízká je mu především tvorba romantických autorů a na svém kontě má řadu nahrávek, jež realizoval pro domácí i zahraniční společnosti. Vyhledáván je nejen jako sólista, ale také jako komorní hráč schopný citlivé klavírní spolupráce. Hudební začátky A. Skoumala rozhodně nezapadají do učebnicového vzorce typu: „narodil se v hudební rodině a od dětství projevoval mimořádné nadání“. Rodák z Pardubic vyrůstal bez výrazné vazby na klasickou hudbu. Hře na klavír se začal věnovat – z běžného pohledu poněkud pozdě – zhruba v šestnácti letech. Časový handicap však dohnal neobyčejně brzy. Vystudoval Pražskou konzervatoř u Evy Boguniové, následovala AMU ve třídách Jana Panenky a Petera Toperzera. Významné hudební zkušenosti získával na prestižních školách v USA či účastí na mezinárodních kurzech s Lazarem Bermanem, Andrásem Schiffem, Philippem Entremontem, Eugenem Indjicem a Mariánem Lapšanským. Na svém kontě má i řadu úspěchů z významných interpretačních soutěží doma a v zahraničí. V oblasti kompozice je (jak sám uvádí) z větší části samoukem. Skladatelsky na sebe upozornil na soutěži Pražského jara v roce 1998, kde získal se svou skladbou cenu za nejlepší provedení soudobého díla. Od té doby zaznívají jeho kompozice pravidelně z našich i zahraničních pódií. Typické je pro něj tíhnutí k tradici, tonální hudbě a klasickým formám. Jak sám uvádí: „… co píšu, určitým způsobem moderní je. Je to tonální hudba, která má klasickou formu, možná by se dala nazvat neoromantikou. Rozhodně v ní není žádné experimentování. Já si totiž myslím, že experimentů už bylo hodně a většinou posluchače unavují.“ Jako tvůrce chce, aby jeho díla byla srozumitelná pro publikum, které běžně navštěvuje koncerty vážné hudby. Inspirace skladatele vycházejí ovšem nejen z artificiální hudby, ale i z oblasti folklóru, a to nejen moravského (k němuž poukazují rodinné vazby). Své klavírní kompozice píše pianisticky, tedy pro sebe a s pochopením pro hráčskou schůdnost. Druhý klavírní koncert pochází z roku 2006 a sám autor jej premiéroval za doprovodu Jihočeské komorní filharmonie. Inspirací se Skoumalovi stal Klavírní koncert d moll J. S. Bacha. „Třívětá skladba okouzlí rytmickou vitalitou krajních vět, mezi něž je vložena meditativní volná část, představující pozoruhodnou novodobou spojnici s tvorbou barokních mistrů. Klavír se zde střídá s orchestrem a vroucně vyklenutá linie sólového nástroje se vznáší prostorem za diskrétního doprovodu smyčců,“ charakterizuje Skoumalovo dílo muzikoložka Lenka Bočanová.
