Zbyněk Müller, foto: Jaroslav Ľaš
Plzeňská filharmonie bude tento čtvrtek 15.února od 19 hodin hrát v Měšťanské besedě v Plzni dvě známé symfonie. Pod taktovkou Zbyňka Müllera provede Lineckou symfonii č. 36 C dur Wolfganga Amadea Mozarta a po přestávce Symfonii č. 1 c moll Johannesa Brahmse.
Posluchači budou mít jedinečnou příležitost slyšet hned dvakrát vrcholnou formu hudebního orchestrálního projevu, za niž je symfonie považována. Dějiny symfonie jsou velmi bohaté a na jejím dotváření se podílela řada skladatelských osobností, svou pevnou, „vzorovou“ podobu získala především v dílech vrcholného klasicismu. Díla dvou z těchto osobností na čtvrtečním večeru zazní. Wolfgang Amadeus Mozart (1756 – 1791) vytvořil za svůj nedlouhý život jedenačtyřicet číslovaných symfonií. Ve skutečnosti jich napsal mnohem víc, ale některé se nezachovaly vůbec a jiné existují jen jako zlomky. Jak upozorňuje muzikoložka Lenka Bočanová, jeho rané symfonie vznikaly ještě v dětství během koncertních cest po Evropě, které podnikal spolu se svou sestrou Nannerl pod dohledem cílevědomého otce Leopolda. Svou první symfonii napsal Mozart v devíti letech v Londýně; oblast symfonické tvorby uzavírá v roce 1788 třemi posledními díly, představujícími skutečný vrchol svého druhu. Linecká symfonie C dur, KV 425 je zcela zralým dílem, reprezentujícím skladatelovu střední tvůrčí etapu. Pochází z období, kdy se Mozart vyvázal se zaměstnaneckého svazku u salcburského arcibiskupa (a částečně i z vlivu otce) a usadil se ve Vídni. „Symfonie C dur vznikla během pouhých čtyř dnů, její výsledný tvar však překvapivě nenese stopy chvatu či nedbalosti. Kompozice začíná poněkud chmurnou, patetickou introdukcí a postupně přechází do projasněné sonátové věty, jíž ovšem nechybí dramatický náboj. Měkce kantabilní Andante není jen idylickým zpěvem, ale přináší i několik naléhavě znějících ploch. Elegantní menuet s triem je vystřídán hybnou finální větou, jejíž ráznost je zjemněna lyricky znějícími epizodami, jistou zvláštností jsou zde kontrapunktické pasáže. Plná, vyvážená instrumentace je umocněna exponováním žesťových nástrojů, které dodávají dílu patřičný lesk,“ říká Lenka Bočanová. Johannes Brahms (1833 – 1897) byl autorem plně respektujícím tradiční formy. Velkými vzory mu byli Mozart, Beethoven, Mendelssohn, Schumann i mistři baroka, jejichž vlivy dokázal ve své tvorbě nově zúročit. „Symfonii c moll otevírá pomalá introdukce s údery tympánů, následuje sonátová věta, v níž autor představí tři témata – první a třetí svěřil smyčcům, druhé přednesou dechy. Následné Andante sostenuto má symetrickou třídílnou stavbu s výrazným uplatněním dřevěných dechových nástrojů. Po elegantně znějící třetí větě nastupuje Finále poněkud netypicky pomalým úvodem. Velkolepě vystavěná věta poté přinese téma, jež není nepodobné Beethovenově Ódě na radost,“ říká Lenka Bočanová.
