Poprvé se v roli hlavního hostujícího dirigenta Plzeňské filharmonie představí ve čtvrtek 23. listopadu v Měšťanské besedě v Plzni nizozemský dirigent Jan Schultsz. Pod jeho taktovkou zazní Koncert pro klavír a orchestr č. 2 g moll, op. 22 Camilla Saint-Saënse a po přestávce Symfonie č. 9 C dur, D 944 „Velká“ Franze Schuberta. Jako sólista vystoupí švýcarský pianista Louis Schwizgebel.
Jan Schultsz Photo: Marco Borggreve 
Louis Schwizgebel
Druhý klavírní koncert g moll op. 22 je pravděpodobně nejhranějším ze celkem pěti koncertů pro klavír francouzského skladatele Camilla Saint-Saënse (1835-1921). Premiéru měl 13. května 1868, Saint-Saëns jej složil pro svého přítele, vynikajícího klavíristu, také skladatele a pedagoga Antona Rubinsteina za méně než tři týdny. Při premiéře 13. května 1868 byl přednesl sólový part skladatel, Anton Rubinstein provedení dirigoval. První věta tohoto klavírního koncertu je netradiční – Saint-Saëns ji zkomponoval v pomalém tempu Andante sostenuto, druhá je rozverná ve svižném Allegro scherzando a třetí graduje ve virtuózním Prestu. Rozmarné změny stylu vyprovokovaly polského skladatele a pianistu Zygmunta Stojowského k vtipkování, že koncert „začíná Bachem a končí Offenbachem“.
Symfonie C dur zvaná „Velká“, D 944 patří mezi nejvýznačnější orchestrální díla rakouského skladatele Franze Schuberta (1797–1828). Výsledná partitura je datovaná březnem 1828. Přízvisko „Velká“ dostala symfonie až později kvůli odlišení od Symfonie C dur (D589) z roku 1818. Cesta tohoto díla k posluchačům nebyla snadná. Uvést ji měla poprvé vídeňská Společnost přátel hudby, ale pro její náročnost spolek od nastudování ustoupil. Zásluhu na jejím uvedení má Robert Schumann, který se o existenci autografu této symfonie dozvěděl od Schubertova bratra Ferdinanda. Premiéra se tedy konala až 21. března 1839 v Lipsku pod taktovkou Felixe Mendelssohna Bartholdyho.
V článku pro Neu Zeitschrift für Music napsal Robert Schumann, že kdo nezná tuto symfonii, zná Schuberta jen velmi málo. Schubert „musel mít výjimečný talent, když – ač za života ze svých orchestrálních děl mohl slyšet jen málo – dospěl k tak osobité instrumentaci. Symfonie na nás zapůsobila jako dosud žádná po Beethovenovi,“ charakterizoval dílo Robert Schumann. Je s podivem, jaké obtíže její další nastudování, ať už ve Vídni, v Paříži či v Londýně provázely. V obou posledně jmenovaných městech se orchestr vzbouřil proti první větě. Ta začíná pomalým úvodem, z jehož melodického jádra vycházejí tři témata expozice, a po němž následuje rozsáhlé provedení a jen krátká repríza s codou. Cestu si k posluchačům hledala symfonie nesnadno, o to pevnějším základem symfonického repertoáru dnes je. Zajímavé je, že Franz Schubert v této symfonii cituje Ódu na radost Ludwiga van Beethovena z jeho 9. symfonie, kterou slyšel při nedávné premiéře. To lze považovat za jisté přihlášení se k Beethovenovu odkazu. Označení „Velká“ si tato Schuberta symfonie zaslouží, ať už z hlediska její monumentálnosti či vlastní délky. Když se hraje se všemi repeticemi, jak je předepsal sám skladatel, trvá takřka hodinu. „Všechny nástroje jsou lidské hlasy. Promlouvá tu nesmírný talent a ta jeho instrumentace, byť je beethovenovská… a její délka, ta její božská délka, to je ti něco jako román ve čtyřech svazcích!“ napsal své manželce Kláře Robert Schumann.
