O délce Wagnerových oper koluje řada muzikantských vtipů. Poprvé v životě jsem však viděl třiapůlhodinovou operetu. Jmenuje se Ples v hotelu Savoy a uvádí ji Národní divadlo v Praze na scéně Státní opery.
Opereta se vrací do Národního, potažmo Státní opery, po dlouhé době. Naposledy se tu hrál Straussův Netopýr v letité inscenaci z roku 1991, často uváděný také jako silvestrovské představení. Následoval koncertně scénický program Vivat opereta! (2009), z chystané Lehárovy Veselé vdovy v roce 2014 z neznámých důvodů sešlo. Další operetní projekt se už naštěstí uskutečnil. Dramaturgie ND Praha vybrala poměrně odvážně pro Státní operu ve světě oblíbený, ale u nás prakticky neznámý Ples v hotelu Savoy Paula Abrahama. Operetu z roku 1932, reprezentující tzv. bronzový věk tohoto žánru, který zahájil jeho celosvětový úpadek. Franz Lehár již měl po premiéře Země úsměvů a chystal Giudittu, poslední dvě operety komponoval Emmerich Kálmán, právě zářili Oscar Straus či Robert Stolz a na pár okamžiků slávy čekali Nico Dostal a Walter Kollo. Za dveřmi stál nejen nový divadelní útvar, muzikál, ale také 2. světová válka…
Musím se přiznat, že ač jsem za téměř půl století viděl celou plejádu operet, a za éry Miroslava Doutlíka v Plzni i řadu děl na našich jevištích raritních, Ples v hotelu Savoy jsem do pražské premiéry spatřil jedinkrát, a to v roce 1998 v Brně. Hrál se také v Olomouci, Ostravě, Teplicích, Opavě a v Hudebním divadle Karlín, pokud se díváme do poválečné historie. Již zmíněné operetě blahosklonné Plzni se například zcela vyhnul, pokud nepočítáme uvedení na německé scéně z roku 1933.
Paul Abraham, Maďar židovského původu, se narodil v roce 1892 v Apatinu, jež dnes leží na území Srbska. Studoval na Liszt Ferenc Zeneművészeti Egyetem v Budapešti, hru na cello u Čecha Adolfa Schiffera a skladbu u Viktora Herzfelda. Působil v Budapešti, Lipsku, Vídni a Berlíně. Zkomponoval celkem třináct operet, z nichž nejznámější jsou Viktoria a její husar a Ples v hotelu Savoy. Po nástupu fašismu byl trvale pronásledován a donucen přes Paříž a Kubu k emigraci do USA. V Americe se neprosadil a jeho psychický stav se prudce zhoršoval. Dlouhých čtrnáct let živořil jako psychiatrický pacient, nejprve v amerických léčebnách. Až v roce 1956 se jej podařilo repatriovat zpět do Evropy. Zemřel v soukromé ošetřovatelské péči 6. května 1960 v Hamburku. Jeho nejúspěšnější opereta, Ples v hotelu Savoy, byla třikrát zfilmována.
Samotné libreto (Alferd Grünwald a Fritz Löhner-Beda) vychází z převlekové komedie a v mnohém připomíná slavnějšího Straussova Netopýra. Děj je poměrně banální: Po dlouhé svatební cestě se z Benátek domů vrací novomanželé Madeleine a Aristide de Faublas a těší na svůj první společný večer doma. Aristide však dostává telegram od své bývalé milenky, tanečnice Tangolity, aby dodržel slovo a splnil svůj slib – povečeřet s ní v den, který si ona sama určí. Má se tak stát hned ten večer na plesu v hotelu Savoy. Aristide hledá způsob, jak splnit slib, a zároveň nebýt nevěrný. Se svým přítelem, tureckým atašé Mustafou Bejem, namluví Madeleine, že ho pozval na setkání do Savoye slavný hudební skladatel José Pasodoble, jenž právě přicestoval do Nice a který mu kdysi zachránil život. Aristide tuší, že Pasodoble je pseudonym, neví však, že nepatří muži a skrývá se pod ním přítelkyně jeho ženy, mladá Američanka Daisy, která inkognito komponuje populární šlágry. Na plese v Savoyi hodlá zveřejnit svou pravou identitu. Jediný, kdo o Daisy ví, je Madeleine. Rozhodne se jít se zastřenou tváří na ples také, aby odhalila manželovu nevěru. Když zjistí, že Aristide večeří v chambre séparée s atraktivní Tangolitou, chce se pomstím za každou cenu. Ve vedlejším budoáru svádí nezkušeného mladíčka Célestina. Ač ani v jednom z pokojů k nevěře nedojde, Madeleine před všemi přiznává, že zhřešila a chce se rozvést. Feministická společnost jí tleská. Opereta ale samozřejmě končí happy endem, manželé se usmíří a Mustafa Bej žádá o ruku Daisy, aby se stala v pořadí jeho devátou (a poslední) ženou.
Povšimněme si, jak v operetě vyčnívá tehdy nesmírně oblíbený prvek exotiky, známý z operet i oper té doby. Snad v každé vystupoval nějaký Peršan, Japonec, Číňan, nebo alespoň feminizovaná Američanka. Abraham se svými libretisty zakomponoval do děje obé, ovšem střet evropské tradice a americké modernosti nikterak nevyhrotil, jako třeba Kálmán v rovněž pozapomenuté Vévodkyni z Chicaga (kterou mimochodem považuji za zajímavější a atraktivnější operetu, než je Ples v hotelu Savoy).
Premiéra poměrně neznámé operety ve Státní opeře byla dlouho očekávanou událostí. Sešel se nad ní skvělý tým – renomovaný činoherní (a operní) režisér Martin Čičvák, jazzový a swingový specialista Jan Kučera, německo-řecký tým oceňovaných výtvarníků Hans Hoffer a Georges Vafias či dva choreografové s četnými muzikálovými zkušenostmi, Laco Cmorej a Silvia Beláková. Do hlavních rolí byla obsazena současná špička mladých operních pěvců, které režisér, opět správně, doplnil několika zkušenými činoherci.
Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy, foto Zdeněk Sokol
Zásadní výhradu mám však k délce představení. Zkušená operní dramaturgyně Jitka Slavíková napsala a vytvořila skutečně pěkný program, ale její úloha měla být i jiná – především škrtat a škrtat. Řekněme tak o hodinu z celkové délky představení. Zhruba po první hodině je každému divákovi jasné, jak se bude příběh vyvíjet i jak dopadne a celá řada dialogů, scén i opakujících se melodií je tady zbytečných. Druhá nejzásadnější výtka pak míří k ozvučení. Za prvé, při kvalitě pěvců i orchestru si nemyslím, že představení mělo být zvučeno, a když, tak citlivěji a lépe. Hudební nastudování Jana Kučery si v podstatě netroufám hodnotit, protože (alespoň v 8. řadě v přízemí) se na mě melodie doslova valily v jednolité mase, bez jakékoli dynamiky či silového odstínění. Tři hodiny ve forte, přičemž prvních dvacet minut jsem zpívajícím nerozuměl jediné slovo, pak se nazvučení zlepšilo.
Přihlédnu-li ke zmíněným okolnostem, výkony jednotlivých sólistů byly vynikající. Doubravka Součková je coby tápající novomanželka Madeleine pěvecky jistá a zjevově okouzlující. Dívčí půvab a „neoperetně“ přirozené herectví v jejím podání prostě fungují, zejména v kontrastu mužsky dokonalého Aristida v nastudování barytonisty Jiřího Hájka. Ač bývá tento part obsazován obvykle tenoristou, Hájek se jej zhostil pěvecky se ctí a bez zaváhání. Herecky byl coby pán domu i jako rozpolcený milenec zcela přesvědčivý. V divácky nejvděčnější komické roli Turka Mustafy zazářil jako dobyvatel ženských srdcí Daniel Matoušek. Energický, komediální a svěží výkon. Podobně se zaskvěla i Barbora Řeřichová v roli emancipované mladé Američanky Daisy alis Josého Pasodobla. Pěvecky dobrá, pohybově excelentní a herecky bezprostřední. Čtyřlístek hlavních hrdinů pak doplňuje Linda Caridad Fernandez Saez (Tangolita), exotická zpěvačka a tanečnice se sex-appealem na rozdávání.
V dalších rolích vynikl zejména Jakub Svojanovský jako roztomile naivní a nezkušený Célestin, Vladimír Kratina coby komorník Archibald, Zbyněk Šporc v úloze výstředního módního návrháře Alberta či Elena Trčková (služebná Bébé). Sborové scény nečinily žádné obtíže dobře sezpívanému tělesu pod vedením Adolfa Melichara. Zpívá a hraje se česky v poměrně zpěvném překladu Vlasty Reittererové, jenž se občas utápí ve zbytečných popisnostech.
Režisér Martin Čičvák přišel do SOP zřejmě s jednoznačným úmyslem: Vytvořit scénicky atraktivní a moderní show, kterou by vytáhl operetu z muzeí a oprášil od pavučin. Což se mu podařilo zejména díky bravurním tanečním číslům (Laco Cmorej a Silvia Beláková) a dobře zvolené kombinaci mladých operních pěvců se zkušenými činoherci. Jeho dynamická režie minimálně u premiérového publika zafungovala, nicméně v ní nevidím až tak inovativní přístup, který nabídli třeba inscenátoři Veselé vdovy v Drážďanech. Čičvák prostě vypustil operetu z konzervy, ale jen „v mezích zákona“. Ostatně, nic proti tomu. Podobně pohledné a typově přesné jsou kostýmy G.Vafiase. Sexy šatičky Tangolity, exotické kostýmování Mustafy a sebevědomě uměřené kostýmky Daisy doplňují elegantní šaty a obleky ústředního páru. Vše v souladu se žánrem i režií. Naopak tak trochu jako z jiného světa vizuálně působí scéna Hanse Hoffera, která bohužel s inscenačním pojetím nesouzní. Krom prologu s gondolou je Hofferovo vidění až industriálně chladné, podsvícené točité schodiště působí banálně a konteinerové buňky znázorňující pokoje v luxusním hotelu Savoy v Nice vypadají nepatřičně. Opereta prostě už ze své podstaty nefunguje s prostředky „sklepní činohry“.
Přes zmíněné výhrady má nová inscenace Plesu v hotelu Savoy řadu obrovských kladů: Nejenže evidentně baví operní omladinu v hlavních rolích, ale zjevně i diváky. A zejména vrací Praze klasickou operetu, na kterou bohužel karlínské divadlo prakticky rezignovalo. I při šílené délce představení nemohu říct, že bych se v hledišti nudil.
Paul Abraham: Ples v hotelu Savoy
16. září 2022, 19:00 hodin
Státní opera Praha
Inscenační tým:
Hudební nastudování: Jan Kučera
Režie: Martin Čičvák
Výprava: Hans Hoffer
Kostýmy: Georges Vafias
Choreografie: Laco Cmorej a Silvia Beláková
Sbormistr: Adolf Melichar
Postavy a obsazení:
Madeleine de Faublas: Doubravka Součková
Aristide de Faublas: Jiří Hájek
Daisy Parker: Barbora Řeřichová
Mustafa Bej: Daniel Matoušek
Tangolita: Linda Caridad Fernandez Saez
Archibald: Vladimír Kratina
Célestin Formant: Jakub Svojanovský
služka Bébé: Elena Trčková
René: Petr Jeřábek
Monsieur Albert: Zbyněk Šporc
