Andrew Lloyd Webber je často označován za Pucciniho dnešní doby. Nekorunovaný král britského muzikálu sice nepíše opery, přesto je pokládán v jistých kruzích za pokračovatele verdiovské a pucciniovské operní tradice v tom dobrém slova smyslu. Autor největších světových muzikálových hitů, jako jsou Jesus Christ Superstar, Evita, Cats, Starlight Express, Sunset Boulevard nebo Fantom Opery má samozřejmě jako každý génius své odpůrce, ale daleko víc nadšených obdivovatelů. Více než dvacítka muzikálů vynesla svému tvůrci slávu, peníze, šlechtický titul i celou sbírku cen – Tony Awards, Grammy, Emmy, Zlatý Globus i Oscara. O tom, jak nesmírně populární jsou jeho díla také u nás, svědčí fakt, že některý z jeho titulů krom komerčních produkcí uvedlo na české scéně každé z nejvýznamnějších muzikálových divadel, tedy Městské divadlo Brno, Hudební divadlo Karlín, Divadlo J.K. Tyla v Plzni i Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě.
Městské divadlo v Brně nyní sáhlo po poměrně neznámém Lloyd Webberově muzikálu Whistle Down The Wind z poloviny 90. let, které uvedlo pod českým názvem Pískání po větru. Pokud jsem v úvodu textu zmínil operní tradici, není bez zajímavostí, že stejně jako v případě Verdiho libretisty Boita napsal originální texty Whistle Down The Wind muzikálový skladatel, v tomto případě Jim Steinman (mj. Tanz der Vampire). Podobně se kdysi vyprofiloval i další z hvězdných tvůrců, Stephen Sondheim, jenž před vlastními tituly opatřil libretem muzikály West Side Story či Gypsy. Pokud je Andrew Lloyd Webber často srovnáván s Puccinim, Steinman je zase přezdíván „Wagnerem rockové hudby.“
Autorkou původního příběhu na „biblické téma“ je Mary Hayley Bellová. Muzikálová historie Pískání po větru se odvíjí od roku 1995, kdy skicu díla autoři představili na letním festivalu v Sydmontonu. Divadelní premiéru si nový muzikál odbyl o rok později ve Washingtonu, ovšem po zdrcujících kritikách bylo jeho broadwayské uvedení odloženo na neurčito. Daleko lépe si muzikál Whistle Down The Wind vedl v přepracované podobě na londýnském West Endu, kde zaznamenal v divadle Aldwych 1044 repríz. Poté byl uveden v rámci zájezdových turné několikrát ve Spojených státech a v obnovené premiéře v roce 2006 opět v Londýně. Městské divadlo Brno uvádí Pískání po větru pravděpodobně v evropské kontinentální premiéře.
Základní dějovou osu tvoří příběh farmářských dětí z Louisiany, které ve stodole naleznou poraněného záhadného člověka, jenž je zde pojmenován jen jako „Muž“. Ovlivněny příběhy, které poslouchají ve škole i během kázání, jej začnou považovat za Ježíše Krista, jenž se vrátil s novým poselstvím mezi nás. Nejde však o nebezpečného zločince, jehož intenzivně hledá federální policie? Dětský iluzorně čistý svět se zde, jako v mnoha jiných dílech, střetává s cynickým pohledem dospělých. Emotivně vypjatý příběh, s nádechem již zmíněného operního patosu, v podstatě navazuje na Lloyd Webberem již zpracovaná biblická témata o Josefovi a Ježíšovi. Vznikl poutavý příběh o ztělesnění dětských snů, který skladatel opatřil nebývalým množstvím líbivých melodií, se kterými pracuje stejně motivicky, jako v slavnějším Sunset Boulevardu. Jeden popový hit střídá druhý, muzikálové písně, dětské sbory i pomalé balady zaujmou na první poslech. Rocková mezihra během cesty k železničnímu tunelu v druhém dějství pak nápadně připomíná putování na vampírský bál z Plesu upírů. Podobnost čistě náhodná, nebo vliv Jima Steinmana?
Na tom, že muzikál Whistle Down The Wind vstoupil na českou scénu vskutku impozantně, mají dle mého názoru zásluhu zejména dva muži: Martin Wiesner, který Lloyd Webberovu hudbu skvěle zaranžoval pro velký šestatřicetičlenný orchestr MdB a Petr Gazdík, jenž dílo přeložil, upravil, zrežíroval a zároveň báječně odehrál hlavní roli. Gazdík by se již mohl považovat za specialistu na muzikály s množstvím dětských herců, vždyť režíroval Mary Poppins, Zorra i Let snů Lili, snad jen The Sound of Music v jeho mozaice zatím chybí. Poprvé však děti hrají v Gazdíkově režii ve vážném, psychologicky propletenějším příběhu, který může vypadat tak trochu pohádkově, ovšem pohádkou rozhodně není. V ději prostém, citovém a v jistém smyslu duchovním, kde se nelze schovat za jakoukoli obezličku. Opravdovost zde popírá klišé. Textovou úpravou, překladem i režií se zdárně Petr Gazdík snaží děj zbavit sentimentu a „odamerikanizovat“. To se, s odkazy na konkrétní náboženské seance, může zdařit jen zčásti. V Gazdíkově převyprávění dominuje cit, opravdovost a věčný rozpor mezi dětským a dospěláckým vnímáním světa. Příběhu neschází napětí, humor ani závěrečná gradace. Ta největší vatra hoří ve znamení lásky, oddanosti a víry.
Výtvarné řešení scény i kostýmů patří v produkci výpravných muzikálů Městského divadla Brno k těm úspornějším. Funkční scéna Emila Konečného i kostýmování Andrey Kučerové nemají ambice strhávat pozornost, spíš nenásilně ilustrují emočně silný příběh. Bezpochyby zaujme celá řada rekvizit, jako všudypřítomný had či opravdový motocykl. Plenér se ve vesnickou stodolu mění nenásilně, téměř bez povšimnutí. Zejména závěrečnou scénu požáru opatřil působivými projekcemi Petr Hloušek. Podobně ději slouží choreografie, které secvičila Carli Rebecca Jefferson. Hudební aranžmá jsem už chválil. Sebelepší instrumentace by ovšem neuspěla bez nadšeného a heroického výkonu, který předvedl muzikálový orchestr pod počlivým vedením dirigenta Dana Kalouska.
V dětských rolích svou bezprostředností zaujal během premiéry především Josef Gazdík (Ubožáček), další z generace známého hereckého rodu, který brilantně umlčel všechny hlasy, že by snad mohl být obsazen z jakési protekce. Mezi chlapci máme jen pár takových jevištních talentů, hýčkejme si je tedy. Neméně roztomilou Rošťandou byla Alena Juráčková, byť se jí občas trochu pletl text. Poslední z „dětí“, Vlaštovku, již interpretuje dospělá herečka, v tomto případě talentovaná třiadvacetiletá Eliška Skálová. Ta předvádí téměř bezchybný pěvecký výkon, aniž by ovšem ztrácela dětskou naivitu a opravdovost. Muž, zmíněný „bídník i Ježíš,“ je další parádní postavou Petra Gazdíka, kterou se po delší době představil divákům v hlavní roli. Jeho pěvecký fond je až ohromující, hlas mu zní plasticky ve všech polohách. Z vypjatých míst partitury lehce přechází k působivým pianissimům, herecky ztvárňuje dalšího z plejády rozervanců velmi bezprostředně. Vytváří postavu, nikoli pouhou roli.
Z dalších úloh bych rád zmínil především charismatického Dušana Vitázka (Amos), ohnivou Viki Matušovovou v postavě žárlivé dívky Candy, jež odzpívá několik temperamentních rockových songů či zemitého Tomáše Saghera (Boone). V záhadného muže s hadem se proměňuje Ondřej Studénka (Earl), pomyslnou spravedlnost pak třímá v rukou přesvědčivý šerif v podání Jiřího Horkého.
Pískání po větru zatím nemělo štěstí, aby se stalo Lloyd Webberovým top muzikálem superlativů. Brněnské nastudování mu může jedině prospět – dlouhý standing ovation rozhodně nebyl premiérovou zdvořilostí, ale odměnou za povedenou inscenaci, výrazné herecké výkony i vynikající hudební nastudování.
Foto: Jef a Tino Kratochvilové
