Petr Vondráček je znám jako výborný klavírista, hudební aranžér i moderátor. V poslední době se prosazuje také coby muzikálový herec. Nejprve si zahrál menší role v muzikálech Olympic, Starci na chmelu a Pokrevní bratři. Pak přišla nabídka z Plzně – a to hned na roli titulní, Limonádového Joea. Skvělé výkony a na dlouho dopředu vyprodaná představení /inscenace je na repertoáru Divadla J.K.Tyla v Plzni už rok a půl/ mu otevřely cestu k větším úlohám i na pražské muzikálové scéně. Nejprve to byla role Roberta Andersona v muzikálu Vaša Patejdla Jack Rozparovač, kterého alternuje s Romanem Vojtkem a Lumírem Olšovským v Divadle Kalich. Další slavný detektiv, Nick Carter v novém muzikálovém zpracování komediálního hororu Adéla ještě nevečeřela, mu dokonce vynesl širší nominaci na cenu Thálie za mimořádný jevištní výkon v kategorii muzikálu a operety. Jak Petr Vondráček sám uvádí, právě plzeňský Joe byl na jeho další muzikálovou dráhu tou nejlepší průpravou. Proto se k jeho úspěšnému plzeňskému účinkování vracíme v rozhovoru s tiskovou mluvčí DJKT Plzeň a naší spolupracovnicí Evou Ichovou.
Pane Vondráčku, kolik času jste potřeboval na rozmyšlenou, než jste kývl na nabídku Romana Meluzína a přijal roli Limonádového Joa v Plzni?
P.V.: “Možná mě to nezaskočilo tolik, jak by asi leckdo čekal.Už párkrát v životě jsem se setkal s tím, že mě různí lidé otaxovali jako vhodný typ pro kovbojky, ať už u mne shledávali jistou podobnost s Old Shatterhandem nebo kladným westernovým hrdinou vůbec. Dokonce i Limonádového Joa někdo před pár lety také nadhodil. Ale zároveň bych si vymýšlel, kdybych tvrdil, že to byla přímo moje vysněná role. Tak to nebylo, nicméně nabídka od zkušeného divadelníka, vycházející z jeho odhadu mých fyzických i osobnostních předpokladů, mě potěšila. Pomalu jsem začal věřit, že bych možná skutečně mohl být ten správný Limonádový Joe.
Mezi prvním telefonátem a mým setkáním s Romanem Meluzínem uplynuly asi čtyři dny – to byl ten čas na rozmyšlenou; plácli jsme si de facto hned na první schůzce. Vzal jsem to jako výzvu, protože – jak je možná známo – konzervatoř ani DAMU hereckou nemám, jsem intuitivní herec, který nabírá zkušenosti přímo praxí. Vletěl jsem do toho po hlavě s tím, že sám sobě něco dokážu, něco v sobě překonám.”
Jak jste prožíval premiéru na prknech plzeňského divadla?
P.V.: “Samozřejmě jsem měl velkou trému, to přiznám naprosto otevřeně – vystoupení na scéně plzeňského divadla nelze brát na lehkou váhu. Trému jsem měl i před veřejnou generální zkouškou o den dříve. Ta se relativně vydařila, načež mě všichni divadelní matadoři strašili, že v tom případě podle nezvratných divadelních zákonů premiéra určitě nevyjde. Poctivě jsem tedy zapátral v paměti a i v té generálce si našel nějaké chybičky. Byl jsem pak o něco klidnější a premiéra se – podle mého osobního názoru i podle diváckého ohlasu – nakonec vydařila.”
Známé je vaše působení v Lokomotivě, v televizi jste se prosadil jako herec i moderátor. Ale jak jste na tom byl před Joem s divadlem?
P.V.: “Správně jste Lokomotivu jmenovala na prvním místě. Hrajeme spolu už 15 let, z toho 8 let jsme spolupracovali s Divadlem Jiřího Grosmana a zkušenosti, které jsme u pana Šimka nasbírali, rozhodně nejsou zanedbatelné. Existuje dokonce i spojitost mezi kapelou a Plzní: v Domě hrůzy u Radbuzy, jak se říká Inwestu, jsme začátkem tohoto tisíciletí hrávali na silvestrovských večírcích. I když moderování televizních pořadů mě také baví, muzika je pro mne vždycky prvořadá. Prstíky jsem strčil i do dalších oborů, kromě televizního hraní mám za sebou také film (Bestiář Ireny Pavláskové, pohádku O Ječmínkovi – pozn. red.). Naproti tomu mé dosavadní zkušenosti s divadlem nejsou velké, taková ´kláda´ jako Limonádový Joe v Plzni mě dosud nepotkala – vždycky to byly spíš menší herecké muzikálové vsuvky. Začal jsem v Praze v muzikálu Olympic, kde jsem hrál pianistu Médu nebo Bédu (?) Berku, účinkoval jsem ve Starcích na chmelu, kteří měli po dvou reprízách utrum, pak v pražské verzi Pokrevních bratrů, kde jsem dělal i hudební nastudování. V každém z těch muzikálů jsem měl pár vět.”
Tady hrajete titulní postavu, zároveň ale musíte fungovat jako jedna z mnoha částí provázaného mechanismu, to všechno v neznámém prostředí. Narazil jste při zkoušení na nějaké bariéry?
P.V.: “Třebaže neznámá, nebyla mi Plzeň úplně cizí. Koneckonců mojí přítelkyní byla dříve Kateřina Hrachovcová, která tu strávila v činoherním angažmá tři roky. Na plzeňská léta ráda vzpomínala a hodně mi o nich vyprávěla. Takže jsem se na jednu stranu sice nebál, ale na druhou stranu přece jen měl obavy z práce v kolektivu, kde jsem kromě Katky Šildové nikoho osobně neznal. Přijetí bylo ale moc milé. Ostatně i já se snažím přistupovat k lidem naprosto upřímně a otevřeně, takže jak se do lesa volalo, tak se z lesa i ozvalo; po lidské stránce si to všechno ´sedlo´. Cítím se tu dobře, nezaznamenal jsem, že bych snad někoho herecky vyloženě provokoval v negativním smyslu slova. Zkoušení mi připadalo ideální. Tomáš Dvořák jako režisér je přirozená autorita, rozhodně k tomu nepotřebuje za každou cenu někoho seřvat, jak doporučují některé manažerské příručky. Snažil jsem se nezklamat jeho laskavý až něžný přístup, který jako režisér k hercům zaujal, a v případě eventuálních chyb jsem zpytoval svědomí sám co nejusilovněji.”
Vaší doménou je rock´n´roll, přesto v Joovi hrajete na piáno i zpíváte se zjevným potěšením. Jak se tyto hudební styly snášejí?
P.V.: “Naprosto bez problémů, i když rozhodně nejde o rock´n´rollový muzikál. Ale ty písničky člověk důvěrně zná – a je přece mnohokrát ověřenou zkušeností, že když člověk něco zná, tak se mu to líbí, zatímco nové věci, byť nesporně kvalitní, zpočátku a priori odmítá. Tady se skutečně jedná o kvalitní, příjemnou muziku, harmonickou a melodickou. Některé vokály v a capellových mužských sborech, jak je Vráťa Šrámek nastudoval, v podstatě znějí podobně jako zněly vokály Elvisu Presleymu. Tam jsem našel společného jmenovatele – čili žánrově jsme doma, určitě.”
V televizi jste už mnohokrát osvědčil svou bezprostřednost a schopnost rychlé reakce. Je to vrozené nebo nabyté praxí?
P.V.: “V showbyznysu už se pohybuju nějaký pátek, nemohu se nechat snadno zaskočit. Kdybych řekněme studoval ekonomii, jak jsem měl po revoluci původně v úmyslu, a najednou přišla nabídka z Plzně, abych hrál Joa, tak na to asi připravený nebudu. I ta seriálová průprava na Primě mi hodně dala.”
Jako moderátor pořadu Hádej, kdo jsem vystupujete přitom velmi přirozeně, což je osvěžující a ne tak úplně obvyklé.
P.V.: “Já to jinak neumím. Všichni mí spoluhráči tam jsou kolegové z Rodinných pout, s nimiž jsme si našli společnou frekvenci už v tom seriálu, a tady si užíváme zábavy, jako kdybychom na skautském táboře hráli u ohně hru Hádej, co dělám. Pokud ta přirozenost z toho dýchá, je to jenom dobře.”
Všechno to vyznívá až podezřele idylicky – opravdu jste ani s Joem nenarazil na žádný zádrhel, nic vás v divadle nezaskočilo?
P.V.: “Něco přece. Už jako divákovi mi v divadle vždycky hrozně vadilo střílení, protože jsem lekavý, a v divadelním prostoru, zejména uprostřed řady, kde není možnost úniku, trpím klaustrofobií. Mám rád vzduch a tíhnu ke klidu – žádné depky a střílení. Jako Joe jsem ovšem vyfasoval dva kolty, věrohodné kopie westernových revolverů. Jsou to poplašňáky, vydávající velké rány, a z toho jsem měl zpočátku trochu obavy. Ale po chvilce zkoušení jsem si uvědomil, že se mi tu vlastně nabízí něco, co mě jako chlapce minulo. Nikdy jsem neměl tu správnou kapslikovku, moje pistolky vždycky jenom cvakaly, ale nikdy nebouchaly. A teď konečně v Plzni se mi splnilo to, že když natáhnu kohoutek a zmáčknu spoušť, tak se opravdu něco děje. Takže i z toho důvodu mě tato role baví.”
Foto: Pavel Křivánek
