Už zítra se odehraje na Hudební scéně Městského divadla v Brně premiéra světově proslulého amerického muzikálu Jekyll a Hyde. Dílo skladatele Franka Wildhorna a libretisty Leslie Bricusseho na téma rozdvojení osobnosti slavilo velké úspěchy na newyorské Broadwayi i v řadě evropských měst včetně Prahy. Strhující příběh v ohromující dekoraci i výjimečné herecké a pěvecké příležitosti činí z jeho uvedení v MdB mimořádnou příležitost nabídnout to nejvýznamnější, co světové hudební divadlo současnosti nabízí.
Frank Wildhorn, Leslie Bricusse: JEKYLL A HYDE
Překlad: Petr Gazdík, Jan Šotkovský, Karel Škarka
Režie: Petr Gazdík
Hudební nastudování: Caspar Richter
Dirigent: Ondřej Tajovský
Choreografie: Lucie Holánková
Scéna: Christopher Weyers
Kostýmy: Andrea Kučerová
Dramaturgie: Jan Šotkovský
Osoby a obsazení:
Dr.Henry Jekyll – Edward Hyde: Petr Gazdík / Dušan Vitázek
Lucy Harrisová: Ivana Vaňková / Viktória Matušovová
Emma Carewová: Johana Gazdíková / Hana Holišová
John Utterson: Milan Němec / Karel Škarka
Sir Danvers Carew: Ladislav Kolář / Milan Lindner
Biskup z Basingstoke: Miloslav Čížek
Generál Lord Glossop: Zdeněk Bureš / Jan Mazák
Lord Savage: Lukáš Janota / Jakub Uličník
Lady Beaconsfieldová: Hana Horká / Jana Gazdíková
Nellie, Lucyina kamarádka: Jana Musilová / Marta Prokopová
Ctihodný sir Archibald Proops: Rastislav Gajdoš / Radek Láska
Spider: Jiří Mach / Aleš Slanina
Simnon Stride: Igor Ondříček / Lukáš Vlček
Poole, Jekyllův sluha: Ladislav Mareček
Premiéra na Hudební scéně MdB v sobotu 19. listopadu 2011 
Více o nové inscenaci muzikálu Jekyll a Hyde prozrazuje v rozhovoru Petr Gazdík – nejen herec Městského divadla Brno, jež má na svém kontě cenu Thálie za roli Jeana Valjeana (muzikál Bídníci), ale v jehož režii byly uvedeny i takové „pecky,“ jako je Mary Poppins nebo Kvítek z horrroru. V současné době své herecké i režijní umění spojuje právě při práci na muzikálu Jekyll a Hyde.
Jekyll a Hyde. Proč se Městské divadlo Brno rozhodlo uvádět právě tento muzikál?
My jsme jej před pár lety viděli ve vídeňském uvedení. Tehdy to tam dělal stejný dirigent, jako teď s námi, Caspar Richter, a už tehdy jsme si to představení velice oblíbili. Pak uplynula hrozně dlouhá doba, ale pořád bylo vlastně jen otázkou času, kdy se další z těch velkých světových muzikálů, kterým Jekyll a Hyde určitě je, dostane na repertoár našeho divadla.
Jak jste se vy dostal k režii tohoto díla?
Původně ho měl režírovat Stanislav Moša a já měl hrát hlavní roli. Pak se nám ale uvádění Jekylla a Hydea trochu posunulo v čase, museli jsme přesouvat některé premiéry a když se stanovil nový termín premiéry Jekylla na letošní podzim, Stanislav Moša měl už jinou práci nejen tady u nás v divadle, ale i mimo něj, takže mě požádal, abych muzikál zrežíroval já. Jenže ve mně současně ještě stále převažuje duše herecká a tak jsem se rozhodl, že přece jen zkusím současně i hrát. Tím jsem se dostal do takové zvláštní pozice, do které se režiséři většinou nedostávají. Teď uvidíme, jak to dopadne.
Jak to vůbec jde dohromady? Jak může člověk režírovat sám sebe?
Nemůže režírovat sám sebe. Já jsem vlastně ještě nezkoušel (v době vzniku tohoto rozhovoru – pozn. red.), zatím režíruju všechny ostatní. Jsem ale takový typ herce, který potřebuje vědět všechno o postavě, kterou hraje, veškeré vnitřní pocity a souvislosti, a potom už pro mě většinou nebývá problém se rychle naučit aranžmá, texty atd., což jsou z mého pohledu spíše technické věci. Důležité je, aby člověk věděl o čem a proč.
Herecký a režijní pohled na roli je trošku jiný. Jaký máte vy pohled na Jekylla? Jestli spíše ten herecký nebo režijní?
Já mám zatím ten režijní, nicméně tu rozdílnost až tak nevidím. Herec je možná trošku sobečtější, zabývá se jenom tou svou postavou, zatímco režisér musí mít vhled hluboko do všech koutků díla, což je o poznání komplikovanější a taky časově náročnější – protože herec všechno aplikuje na sebe, pracuje sám se sebou, zatímco režisér říká ostatním, jak by měli aplikovat to, co si on myslí.
Kolem Jekylla/Hydea se neustále točí dvě důležité ženské postavy – Lucy Harrisová a Emma Carewová. Můžete nám je přiblížit?
Emma, to je podle mě skoro nejlepší role v muzikálu, s největším hereckým obloukem. Je to taková, jak říká můj kolega Milan Němec „správná holka“, která Jekylla opravdu miluje. Mně se na ní líbí, že je silná, že i když jsou všichni (včetně jejího tatínka) proti Jekyllovi, tak ona je schopná se za něj postavit. On sám se hroutí a říká jí „běž pryč“, ale ona ho nezačne litovat, fňukat, nebo od něj utíkat. Naopak – je schopna se všemu postavit čelem a ve výsledku je na konci právě Emma tou, která má sílu ze zničeného Hydea naposledy vyvolat Jekylla.
A Lucy?
Lucy je děvče, které nemá přesně danou historii. Nicméně pro mě je takovým Oliverem Twistem, který se náhodou dostal do prostředí, do kterého tak úplně nepatří, protože v sobě má určitou hrdost a velkou touhu, dostat se někam dál. Ona se ocitá v tom nejhorším možném zaplivaném londýnském lokále, mezi těma nejhrubšíma štětkama, ale přesto má v sobě pořád naději a říká, že to jednoho dne dokáže, že se jednoho dne odtamtud dostane a oprostí se od toho světa. Jekylla potkává úplnou náhodou, a právě on se pro ni stává jistou jiskřičkou naděje…
Muzikál Jekyll a Hyde už se jednou v Praze hrál, konkrétně to bylo před pěti lety v Hudebním divadle Karlín. Tudíž existuje již jednou užitý český překlad Adama Nováka. Vy jste se rozhodl pro nové přebásnění, na kterém se dokonce sám podílíte. Chtěla jsem se zeptat, jestli jste z Novákova překladu vycházel, či se jím nechal inspirovat nebo jste šel znovu úplně od základů?
Úplně od základů, ale souvisí to s tím, že my jsme si zvolili právě zmíněnou vídeňskou verzi. Jekyllů a Hydeů je několik, liší se dokonce i dramaturgickou skladbou nebo některými písněmi. Například Lucy zpívá v broadwayské verzi na začátku úplně jiné písničky. Takže to byl ten důvod, proč jsme si překlad udělali od začátku sami.
Jak moc se muzikál liší od své původní knižní předlohy?
Hodně. Vlastně úplně. Je to prostě jinak. Ta knížka je hrozně komorní, taková subtilní. Je to vyprávění Jekyllova přítele, advokáta, který celou knihu vypráví o tom, že s jeho přítelem bylo něco divného, ale nikdo neví co, kdy, proč… Muselo to být napínavé, když nikdo neznal zápletku. Teprve na konci, když je Jekyll mrtev, se vypravěč dostane k jeho zápiskům a až v poslední kapitole se dozvíme, co se vlastně stalo. Ale ten hlavní rozdíl je možná v tom, že zatímco v muzikálu je to trošku nadneseno do polohy, kde Jekyll chce zachránit dobro od zla, v knize si chce Jekyll jednoduše užívat, ale jako vážený lékař si to nemůže dovolit. Shodou okolností se mu připlete do cesty jakási chemická látka, díky níž u něj dojde k transformaci a on se změní v někoho úplně jiného. Nejdřív nedělá nic hrozného, jenom chodí za ženskýma a chlastá. Ale potom se to zlé začne drát na povrch. Nejdřív zbije nějaké dítě, pak někoho zabije. Je pochopitelné, že Jekyll chce s Hydem skoncovat, ale už to nedokáže.
Jo, a v knížce vůbec nejsou Lucy a Emma.
Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hydea je hororový příběh. Na plakátech a v anotaci k inscenaci máte ovšem zdůrazněno, že se jedná o romantický muzikál. Znamená to, že je v muzikálu ta strašidelná stránka potlačena?
Je to velký romantický příběh. Ta knížka je spíše gotický román a tehdy to pro ně určitě musel být horor. Pro nás je to dneska legrace, snad i dětem by se to dalo číst, protože věci, na které se dívají v televizi, to jsou tisíckrát větší horory. Ale ten příběh je skutečně velmi romantický, protože kromě toho, že nějaký doktor Jekyll hledá určitou látku a stane se mu tohleto, je tam velký oblouk mezi ním a Emmou, velký oblouk mezi ním a Lucy. Pak je tam ještě menší oblouk mezi Lucy a Nelly, což je její kamarádka, se kterou zpívá jednu z nejhezčích písní „Girls of the night.“
Když půjde divák do divadla na muzikál Jekyll a Hydea, za čím hlavně půjde? Půjde se pobavit? Půjde si pobrečet? Nebo půjde za krásnou hudbou? Proč je právě Jekyll takovým trhákem a co od něj vlastně můžou diváci čekat?
Já si myslím, že by měl jít hlavně proto, aby viděl ten příběh v tomhle provedení. Zřejmě každý tak nějak tuší, o čem je Jekyll a Hyde, a kdo to netuší, tak alespoň někdy slyšel „ty seš jak Jekyll a Hyde,“ nebo něco takového. Většina z nás se chová jako Jekyll a Hyde, protože ne vždycky se chováme stejně za všech okolností a tím pádem si myslím, že je zajímavé na tohle představení přijít. Z mého pohledu – uměleckého – je nejdůležitější převyprávět příběh tak, aby se s ním mohl divák nějakým způsobem spojit. O to se vlastně snažím. A všechno ostatní je jenom podpora – krásná hudba, dobrá orchestrace, herecké výkony atd. Ale jde nám především o příběh.
Měl jste při režírování Jekylla volnou ruku? Nebo jste byl víceméně ve všem vázán licencí?
Vůbec, v tomto případě vůbec. Třeba u Mary Poppins jsme byli trošku vázáni například scénografií a jinými věcmi. Ale tohle je úplně nová hra.
Když jsme u té Mary, ta se zkoušela mnohem déle, než je standardní doba pro nazkoušení muzikálu. Jak to bylo s Jekyllem, byl taky časově náročnější?
U Mary se do toho času promítly také tréninky na step, který u nás není běžný, tak to vypadalo, že se zkouší hrozně dlouho. Taky jsou tam náročná taneční čísla, to v Jekyllovi a Hydeovi není. Nicméně bych řekl, že Jekyll a Hyde je nejnáročnější, co jsem kdy dělal, a to po všech stránkách. Vzhledem k tomu je času docela málo. Řekl bych, že je to ještě víc než muzikál. Je to spojení filmu, opery a muzikálu. A to všechno dát dohromady na jedno jeviště je hodně komplikované.
Kdybyste si měl vybrat – Jekyll nebo Hyde?
Určitě Jekyll. I když ani Jekyll mi není moc blízký. Protože na můj vkus je trošku moc urputný. Kdybych si ho měl vybrat jako kamaráda, tak mu budu pořád říkat „trošku zbrzdi.“ On mu to tam vlastně Utterson lehce naznačuje. Ale Jekyll a Hyde je de fakto jedna osobnost, to je na tom to nejtěžší. Je to jedna osobnost, která se proměňuje.
Máte na svém kontě nejen cenu Thálie za herecký výkon v muzikálu Bídníci, ale i režii takových děl jako je Mary Poppins, Kvítek z horrroru, teď Jekyll a Hyde. Máte vůbec ještě nějaký herecký – či režijní sen? Existuje nějaká meta, které by jste chtěl dosáhnout?
Ne, ale je to proto, že já jsem žádné mety nikdy neměl. Je docela zajímavé, jak je život je ke mně milý, že ty věci přicházejí tak nějak samy od sebe. Já vlastně režii ani nestudoval, de fakto se to ke mně dostalo úplnou náhodou. Samozřejmě, že jsem to chtěl dělat, ale současně to nebyl můj sen. Dokonce jsem ještě před pár lety říkal, že nemůžu být režisérem, protože nemám to vidění, o kterém jsem si myslel, že k tomu režisér potřebuje. Ale postupem času se najednou ukazovalo, že by to možná šlo. A teď si myslím, že se o to přinejmenším snažíme.
Děkuji za rozhovor. 
Ilustrační foto ze zkoušek: Tino Kratochvil, MdB
