Muzikáloví příznivci už ví, že za stále populárnějším žánrem se nejezdí jen do Prahy a Brna. Jejich baštou se stává i Plzeň. Bezprostředně po velmi úspěšném nastudování Chicaga se zdejší soubor pustil do příprav dalšího evergreenu – výpravného muzikálu Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina II. Carousel, který, ač to zní neuvěřitelně, stál od své premiéry na Broadwayi v roce 1945 stranou zájmu českých inscenátorů, takže v plzeňském Velkém divadle 1.března zazněl v české premiéře. Většina diváků bude ale zřejmě znát alespoň píseň You’ll never walk alone ze závěru díla, kterou nazpívala řada populárních zpěváků a jež se stala neoficiální světovou fotbalovou hymnou. Zfilmován byl Carousel pouze v roce 1956 /rež. King Henry/, nyní se údajně chystá v Hollywoodu nová verze s Hughem Jackmanem v hlavní roli.
Inscenace Chicaga a Carouselu mohou divákům přiblížit, jak rychle se muzikálový žánr ve 20. století vyvíjel. Carousel ještě vychází z operetní a operní tradice – už působivá osmiminutová předehra může svým rozsahem směle konkurovat ouverturám operním, druhý pár /Carrie a Enoch Snow/ v mnohém připomíná operetní mladokomické dvojice, rozsáhlá baletní čísla jsou, opět jako v operetě, vystavěná zejména na efekt. Základním stavebním prvkem už se ale stává silný příběh, v tomto případě tragický osud Billyho Bigela, kolotočáře, furianta a volnomyšlenkáře, vycházející z maďarské hry Liliom Ference Molnára. Byť se domnívám, že žánrově bylo předcházející Chicago režisérovi Romanu Meluzínovi bližší, vyrovnal se s odlišnou látkou obdivuhodně. V ose příběhu „láska – nesnáze – smrt – naděje“ se divák lehce orientuje i přes časté časové posuny, scény mají gradující účinek, takže inscenace přes svojí téměř tříhodinovou délku neztrácí ve finále dech. Velkolepým tanečním scénám vtiskl typický rukopis choreograf Jiří Pokorný. Scéna /autorem návrhu je Šimon Caban/, jejíž dominantu tvoří pergola kolotoče na černém horizontu, by dle mého soudu mohla být výpravnější. Působivější je až výtvarné ztvárnění přístavu v druhém dějství. Slušivé, stylově nadčasové kostýmy navrhla Simona Rybáková.
Absolutorium zaslouží početný orchestr řízený Jiřím Petrdlíkem /alt. Pavel Kantořík/. Už mimořádně zdařilé provedení předehry, které se mi zdá barvitější než na londýnské nahrávce Carouselu z roku 1993, předznamenalo celkově výborný dojem, umocněný brilantní žesťovou sekcí. Zásadní podíl na úspěchu inscenace přisuzuji Michaelu Prostějovskému, který libreto přeložil a přebásnil – ne vždy na české scéně slyšíme překlady logické, výstižné a přitom velmi zpěvné. Jedinou záhadu pro mě představuje počeštění jediného jména, když Enoch Snow je přejmenován na Evžena Snížka…
Pro klíčovou roli Billyho Bigela se podařilo získat vynikajícího Romana Říčaře j.h.
/v alternaci posléze vystoupí Radek Štědronský Shejbal/. Světáka nemusí hrát, on jím skutečně je, přitažlivým ve své neurvalosti, přitom cituschopným, přesvědčivým ve všech polohách. Precizní pěvecký i herecký výkon předvedla Michaela Rybicka jako Julie Jordánová, pozdější Billyho žena, v alternaci se můžeme těšit na éterickou operní pěvkyni Annu Klamo. Starosvětského pana Snížka si s chutí zahrál Michal Klamo, jeho ženu Carrie temperamentní a pěvecky spolehlivá Gabriela Miková. Z dalších postav při premiéře zazářili Venuše Dvořáková jako Nettie procítěnou interpretací hlavního songu, Hana Spinethová /majitelka kolotoče Mullinová/, Petr Kukla /grázl Jigger Craigin/ i tanečnice Jarmila Dycková /Luisa/. Jelikož Rodgers s Hemmersteinem rádi svěřovali náročné úlohy dětem – v The Sound of Music herecké, v Carouselu spíš taneční, okouzlili diváky také členové baletní školičky.
Carousel je dalším úspěchem plzeňského operetního, dnes spíše muzikálového souboru. Nejenže pobaví, ale mnohdy i nejedno oko splaví slzou…
