musical-operetainternetový magazín o divadle

Muzikál na motivy románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník Koločava z pera Petra Ulrycha a Stanislava Moši doplnil letos vydařenou trojici premiér muzikálového
a operetního souboru Divadla J.K.Tyla v Plzni o dosud chybějící žánr – muzikálovou baladu. Osobně jsem titul, jenž sklízí velké úspěchy na scéně Městského divadla v Brně, považoval z celé letošní premiérové řady za dramaturgicky nejriskantnější. Přece jen, Plzeň není Brno, které proslulo už předtím Baladou pro banditu a zbojnická tématika na západě Čech nikdy moc netáhla – vzpomeňme, jak zde téměř bez zájmu diváků prošuměl muzikál Na skle malované, který lámal divácké rekordy téměř ve všech českých, slovenských i polských divadlech. Není tu ani cimbálová kapela, takže zbývalo sázet na samotnou kvalitu Koločavy, případně na popularitu sourozenců Ulrychových ze slavných dob plzeňské Porty. A vyplatilo se..!
Předně – plzeňská Koločava se od brněnské hodně liší. Už prostorem, ve kterém se hraje. Menší scéna Komorního divadla sice trochu omezuje taneční možnosti účinkujících, ale zase nabízí sevřenější prostor, který baladickému žánru spíše prospěl. Režisér Petr Novotný se také obešel bez v Brně důležitých filmových dotáček a vsadil výhradně na divadelní prostředky. Jeden z našich nejzkušenějších muzikálových režisérů dovedl herce k výrazově emotivním výkonům, které zdařile střídal s momenty až groteskními ve výstupech četníků, vesměs komediální charakter se neobával vtisknout ani židovským scénám. Podmanivou
a zároveň prostou atmosféru Podkarpatské Rusi jednoduchým způsobem podtrhává scéna Ivo Žídka, jejíž dominantu tvoří šikmina se siluetou stromu a modrý horizont, stejně jako mimořádně působivý světelný design. Kostýmy, které navrhl Roman Šolc, plně korespondují s dobou i místem děje. Choreografie Zuzany Krištofové – Kolářové je snad až příliš nenápadná, ale možná i zde platí, že méně je někdy více, neboť sklouznutí k podobě jakéhosi folklórního festivalu by odporovalo celkové režijní koncepci.
Hudebně muzikál vychází z alba Petra Ulrycha Nikola Šuhaj loupežník z roku 1974, které autor pro divadelní verzi doplnil o další písně a propojovací melodie. Nabízí ojedinělou syntézu rocku, popu, bigbeatu a židovské písně, s jasně dominující melodikou východního folklóru, kde společně s cimbálem a smyčci do instrumentace zásadním způsobem promlouvá i saxofon, kytara a bicí. Citlivé nastudování dirigentem Jiřím Petrdlíkem a soustředěné vedení kapely houslistkou během představení opět dokazuje, jak nezastupitelnou úlohu má živá hudba v divadelních produkcích. Překvapivě velké a nesnadné ansámblové plochy se sborem pečlivě nastudovala Kateřina Studentová.
Pro Stanislavu Fořtovou je role Zpěvačky, která byla napsána přímo pro Hanu Ulrychovou, jistě velkou výzvou. Přestože plzeňská herečka zpívá jinou technikou, k výkonu Ulrychové se velmi přiblížila /v některých okamžicích i zabarvením hlasu/, aniž by se jí snažila napodobovat. Přihlédneme-li k faktu, že klenuté moravské melodie v repertoárovém provozu střídá se skřehotáním ve Zpívání v dešti, zaslouží si o to větší uznání. Méně výrazně po jejím boku působil jinak solidní zpěvák Roman Krebs v úloze dalšího průvodce dějem.
O to více v titulní roli Nikoly Šuhaje zazářil Petr Kukla. Nejenže obstál herecky, ale překvapivě dobře se sžil s folklórní melodikou, takže Nikola patří spolu s Frederikem v Pirátech z Penzance k jeho parádním rolím. V úloze nezkrotné Eržiky zaujala Martina Placrová, uzavřenější Rózičku interpretovala neméně věrohodně Kamila Borovská. V židovských scénách exceluje na menších plochách František Dvořák, Libor Zavislan a vkusným humorem zejména Bronislav Kotiš. Jako stvořená je pro Jiřího Untermüllera úloha četnického kapitána.
Závěrečná Nikolova píseň „Až jednou červánky, potkáte mamičku, vzkažte, že nepřijdu, po lesním chodníčku…“ vžene slzu do oka nejedné divačky a završuje režijně neokázalé, ale nesmírně divadelně čisté představení.

Plzeňský deník 22.května
Foto: Pavel Křivánek

Divadlo Ta Fantastika si za svůj nový titul vybralo trochu překvapivě muzikálové pásmo inspirované životem a dílem Boženy Němcové. Lídr divadla, Lucie Bílá, už několikrát v minulosti prohlásila, že právě osud jedné z nejvýznamnějších českých spisovatelek ji velmi láká. Nyní pro svojí myšlenku získala Jiřího Pokorného, svého manžela Václava Noida Bártu a v neposlední řadě produkci divadla.
Pokud Lucie Bílá stála za myšlenkou scénického ztvárnění Němcové, duchovním otcem projektu se následně stal Jiří Pokorný. Režisér, jenž je podepsán pod řadou vyjímečných inscenací, je zároveň autorem scénáře, textů i scény. V oblasti hudebního divadla dosud prosluly zejména jeho dvě režie v plzeňské opeře. Kontroverzní Šárka sice málem způsobila diváckou revoltu, daleko hůře si však vedl v případě Ostrčilových Kunálových očí, po nichž už další nabídka ke spolupráci nepřišla. Ani v případě Němcové nelze na jeho práci pohlížet lhostejně, byť zde byl, překvapivě více než v kamenném divadle, svázán konvencí a nejspíš také hrozbou případného komerčního neúspěchu. Opět, stejně jako v případě zmíněných Kunálových očí, oddělil stylově první a druhé jednání. Zatímco úvod představení je mrazivě temný, závěr přináší až kýčovitou barevnost, prezentující se zelenou trávou, švarným myslivcem a křepčící Babičkou, jakoby se zde Pokorný vysmíval dnes módním muzikálovým produkcím.
Někteří diváci v půlce představení odešli, neboť silné okamžiky často střídala šedivá nuda. Pokud režisér polevil v tempu, nedokázal si vypomoci výtvarným nápadem ponuré scény, ani mimořádně neinvenčním světelným designem. V tomto směru druhé jednání celkově neuvěřitelně dlouhého třiapůlhodinového představení dopadlo výrazně lépe.
Úvod inscenace patřil prologu se smrtí hlavní protagonistky, která se následně pomocí pohádkové nitě dostává zpět na začátek příběhu. Podobně řeší obvykle začátky svých produkcí například proslulý Michael Kunze, nápad s posmrtným návratem realizoval Rodgers s Hammersteinem v Carouselu už koncem 40.let minulého století. Podobně jako ve zmíněných operách, nejsilněji nakonec působí Pokorného scény v demonstraci útlaku a jisté formy totality. Některé scény, jako „hamletovská“ procházka s lebkou nebo bloumání již zemřelého mrtvolně bledého Hynka po jevišti, vyzněly až groteskně. Hudba Václava Noida Bárty sází zejména na pěvecké kvality představitelů hlavních rolí, očekávaný svěží vítr do českých muzikálových vod ale zásadním způsobem nepřináší. Přestože pár písní určitě zaujme a možná se časem objeví i na sólových albech, skutečný hit, který byste si pobrukovali cestou z divadla, chybí. Skalní fanoušci Lucie Bílé určitě odcházeli z divadla nadšení. Jak jinak – viděli svojí ikonu téměř tři a půl hodiny na jevišti, zpívala jako vždy dobře a velmi obstojně zvládla svůj nelehký part i herecky. Odpustila si obvyklé pomrkávání do hlediště, které by v případě Boženy Němcové působilo krajně nevkusně a vůbec svůj projev k prospěchu věci výrazně ukáznila. Velmi decentně odehrál roli Boženina manžela Němce rovněž pěvecky suverénní Kamil Střihavka. V dalších rolích mužů, dívek a žen se vystřídali Lukáš Kumpricht, Štěpán Bárta, Viktor Dyk, Petr Opava, Václav Renč, Iva Marešová, Michaela Zemánková, Kristýna Leichtová, Jan Battěk a Claudia Monica Gutiérrez.
Formou představení byli možná mnozí zaskočeni. Čekali nejspíš více vášně, více sentimentu, více barevnosti… a více erotiky. Přestože obrazy inspirované životem Boženy Němcové zůstaly zčásti nedokreslené, vzniklo představení, které si zaslouží vaši pozornost. Už proto, že se divadlo Ta Fantastika snaží jít alternativní cestou. Zda poněkud svérázně pojednaný výklad života a osudu „ženy z pětistovky“ diváky osloví, ukáže čas.

Divadlo Ta Fantastika, premiéra 12.května 2008, psáno z předpremiéry 11.5.2008
Němcová! Hudební obrazy inspirované životem Boženy Němcové

Scénář, texty, scéna a režie: Jiří Pokorný
Hudba: Václav Noid Bárta
Kostýmy: Zuzana Štefunková – Rusínová
Světelný design a animace: Tomáš Mezei
Plastický svět BN: Martin Aaron Hořínek

V hlavních rolích Lucie Bílá a Kamil Střihavka nebo Václav Noid Bárta

Foto: Pavel Hejný