musical-operetainternetový magazín o divadle

Muzikál Daniela Landy Touha uvádí pražské Divadlo Kalich od poloviny září letošního roku. Vychází z dějové linie filmu Kvaska a názvem se přiklonil k ústřednímu hitu, který zní z českých rádií s neomylnou pravidelností. Za zmíněnou přeměnou stojí nápad producenta Michala Kocourka vrátit muzikál, odehrávající se povětšinou v divadelním zákulisí, jednoduše do divadla. Hned zpočátku se nabízí otázka, v čem se divadelní verze od filmu zásadně liší. Bylo by celkem zbytečné rozpitvávat, jak rozdílné jsou filmové a jevištní výrazové prostředky, neboť celou řadu světových děl potkal podobný proces – buď se muzikál z kin přenášel na scénu, nebo naopak divadelní verze byla následně zfilmována. Představení tak odlišuje od filmového zpracování zejména větší akcent na taneční složku, zúžení vedlejších dějových linek, přidání druhoplánového cirkusového prostředí /Ben, ústřední postava Touhy, pochází z cirkusácké rodiny – poté, co jejich stan vyhořel, se stávají v podstatě žebráky…/ a několik nových písní, které Daniel Landa připsal za spolupráce Ondřeje Soukupa. Asi nejpovedenější z nich je „vypalovačka“ Skandál.
Muzikál začíná v ponurém prostředí vězení, z něhož hlavní hrdina, nespravedlivě odsouzený za vraždu, prchá. Neutíká však proto, aby se schovával v jakési lesní zemljance, jak by se dalo předpokládat, ale proto, aby se mohl zúčastnit konkurzu do právě připravovaného muzikálu, v němž hraje i slavná a bohatá hvězda Karin Lipertová, kterou zatím tajně a platonicky miluje. Depresivní interiér věznice tedy rychlým střihem střídá prostředí nadmíru zábavné, neboť je jím konkurs do již zmíněného hudebníku kusu. Nápad možná divadelně triviální, avšak divácky mimořádně vděčný–neurotický a despotický režisér Palo Braňo /Roman Pomajbo/ zde vybírá nové herce nejen z hereckých hvězd a hvězdiček, ale také rozličných figurek a pochybných existencí. Inspirace „All – X, různými Aničkami i bodrými Moraváky“ je zde více než zřejmá. Není to nápad hodný Oskara ani Tonny, ovšem publikum řve smíchy. Rovněž v manýrách některých hvězd můžeme vypozorovat charakteristiku nejrůznějších žijících „celebrit“.
Touhou vše začíná i končí. Můžeme ji vnímat jako touhu po svobodě, úspěchu i lásce. Touha jako prostředek, symbol i zázrak. Tak lze vnímat poselství představení, v kterém přibylo humoru, revuálních scén, „cirkusových postav“ a zejména tance, který naštěstí geniálně nastupuje v okamžicích, kdy příběhu poněkud dochází dech a stává se až příliš popisným. Zejména starší generace diváků se pak podivovala nevídanému množství vulgarismů, ale takový jazyk bohužel slýcháme ve školách, na tramvajových zastávkách i v „lepší společnosti“ zcela běžně, takže se nelze divit, že, a rozhodně ne poprvé, dorazil i na divadelní jeviště.
Nyní však k tomu nejdůležitějšímu – k výkonům celého hereckého týmu, od hvězd až po company. Zde totiž leží největší síla Touhy – po dlouhé době se v Praze objevil muzikál, který opravdu tančí, hraje a zpívá! A to vše s nesmírným nasazení, entusiasmem a drivem, který režisérka Miriam Landa a choreograf Pavel Strouhal v účinkujících probudili. A to za technické podpory, která se zdá být v porovnání s muzikálovými velkoscénami poněkud skromná /v Kalichu je herec částečně i kulisákem a během představení se nevyužívá ani točna, která je k dispozici/. Byl jsem svědkem obecně slušných pěveckých výkonů, skvělých tanečních čísel a především přirozeného HERECTVÍ, které se z mnoha českých produkcí zcela vytratilo. V úloze Karin jsem neviděl mediálně více prezentovanou Lucii Vondráčkovou, ale Zuzanu Krištofovou – Kolářovou, kterou znám nejen z pražských scén, ale také z hostování v plzeňském divadle, nejnověji v hlavních rolích muzikálů Chicago a Carousel. V Touze byla zpočátku sterilní dámou, zahleděnou do svého světa i snobství, postupně onou voskovou figurkou, v níž se mění v další povedené nové písni a nakonec vášnivou milenkou, utíkající za srdcem svého nového hrdiny a vzdávající se všech dosavadních jistot.
Vězně, začínajícího herce a milovníka, obdivovatele „superstar Karin“ Benedikta Berouska, během mnou navštívené reprízy hrál Miroslav Hrabě, jehož diváci mohou znát z Divadla ABC, Violy nebo také ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Pěveckému talentu i dobrému hereckému základu v jeho případě jen trochu chyběla jiskra, silnější přesvědčivost i větší sebejistota, zkrátka více vášně by rozhodně neškodilo. Naopak energie na rozdávání má stále Jiří Korn ve své zajímavé dvojroli (Michal Rajmont a cirkusák Pepe). Korn je prostě triumfem téměř každé produkce a bezesporu jedním z našich nejkvalitnějších a nejvšestrannějších muzikálových interpretů. Že svým typickým způsobem zvládne zpěv i náročnou choreografii, bylo jasné od samého začátku, navrch přidal i bravurně zvládnutý pohyb na jakýchsi pružinových minichůdách.
K hercům, kteří do Touhy přišli z filmové Kvasky, patří i režisér v podání Romana Pomajba – a je snad ještě zábavnější, než v uvedené předloze. V dalších rolích si pozornost určitě zaslouží Ivan Vodochodský (autor zkoušeného muzikálu Můra a motýl), Rudolf Hrušinský ml. jako bohatý žárlivec Toman, Zbyněk Fric (komisař) nebo Henrich Šiška (Krečmar). A samozřejmě skvělý Richard Tesařík v etudách věčně opilé hvězdy Franty Strouhala! Jednou z nejsilnějších stránek muzikálu je pak vyrovnaná, obdivuhodně tančící a zpívající company /Jana Fabiánová, Ondřej Izdný, Linda Stránská, Petr Šudoma ad.), jež dostává zcela oprávněně příležitost v množství menších rolí a roliček. Pokud mám z něčeho na pražské muzikálové scéně opravdovou radost, pak je to obecně návrat živé hudby. Touha Band pod vedením Aleše Hávy dokazuje, že i menší kapela dokáže zázraky a je vždy lepší volbou oproti reprodukované nahrávce.
Ač dle mého názoru TOUHA nepřekonala Landova kultovního Krysaře /alespoň co se týče síly námětu/, přenáší nezměrnou radost ze hry z jeviště do hlediště, což je ten pravý ZÁZRAK. Už proto se vyplatí Divadlo Kalich navštívit.

Psáno z reprízy dne 5.října 2008.

Foto: Michal Škvor

Aktuálně z Brna k premiéře nového muzikálu Peklo

Skladatel Zdeněk Merta a libretista, režisér a ředitel MdB Stanislav Moša uvedli v říjnu 2008 na Hudební scéně Městského divadla v Brně původní muzikál Peklo. Je to první díl ohlašované trilogie. Následovat má Očistec a Ráj. Podívejme se tedy, jaké je pokračovaní tvorby autorské dvojice M a M. od Snů nocí Svatojánských, přes Bastarda a Babylon, po Svět plný andělů a Zahradu divů. Jak to vše navazuje na poslední jejich „kus“?
Vše samozřejmě navazuje na vše tak, jako vše souvisí se vším. Ovšem jak v libretu, tak v hudbě Pekla je cítit blízkost a jakési pokračování Bastarda – který, nejen dle mého mínění, byl zatím nejkonzistentnějším dílem z této tvořivé dílny. Kdyby to neznělo v souvislosti s hudebním divadlem tak nezvykle, nazval bych obojí, Bastarda i Peklo filozofujícím muzikálem. Není to jenom vnější, formální příbuznost (Bastard a jeho spor s ďáblem). V Pekle jakoby šli autoři dál v kladení otázek a hledání odpovědí. Ve shodě s filosofií Sörena Kierkegaarda hledají peklo ne vně, ale uvnitř lidských bytostí. A z pekla se stává ne topografie místa, ale místo univerza. Již básník Goethe ve Faustovi, ústy Mefistofela říká: Kde jsme my, je peklo. Kde je peklo, jsme my. Až jednou zajde celý svět, a kdejaký tvor bude očištěn, pak bude peklo vše, co není nebe.

Peklo je skepse. Peklo je život bez naděje, život, který sami sobě dobrovolně chystáme. Proto na první pohled zaráží, že autoři dali svému dílu podtitul: Osudová komedie. Ovšem to je „jenom“ připomínka jisté souvislosti s Danteho Božskou (a tedy také osudovou) komedií. V Danteho díle se také moc nezasmějeme. Ona plánovaná trilogie si vypůjčila od Danteho strukturu názvů – ale tam veškerá nápodoba končí. Protože peklo těchto autorů je docela civilní a civilizací poznamenáno.

Malý návrat: Co to je, peklo? Odkud se v naší kultuře vzalo a jak je definováno? To zřejmě zajímalo i libretistu. Ono: hledání pekla. To vzrušuje lidstvo od nepaměti. V Bibli se toho moc o pekle nedozvíme. V Apokalyptickém traktátu svatého Petra, kterému je vročeno datum asi 135 n.l. je popsána cesta do pekla, ale potom až do středověku nejsou známy téměř žádné popisy pekelného světa. (Biskup Bonifác v osmém století a předtím snad svatý Augustin v pátém století, který vysvětluje existenci pekla takto: Bůh dopustil Zlo, aby mohl konat Dobro! Až částečným návratem k antické kultuře (Tomáš Akvinský) a tedy i připomenutím Hádovy říše za temnou řekou Styx, se navrátí peklo v nejrůznějších a nejhrůznějších podobách. Přes někdy až šílené strašení peklem ve středověku (například satanské traktáty Bartoluse de Sassoferrata z 15. století až po dílo možná nejzásadnější, Mallus Maleficarum – Kladivo na čarodějnice. Příručka Thomase z Cantimpré), dochází Spinoza v 17. století k poznání, že zlo, peklo, to metafyzické i to fyzické zde musí být: Veškerý mravní svět, není a nemůže být dokonalý, protože jinak by byl jako Bůh. A to je ona až osudová juxtapozice. Lidstvo musí mít své peklo, aby mohlo mít Boha.

V Mošově podání je peklo v osudovém konání Sebastiana von Stainberga, bohatého muže, který všechno může. Aby pak nešťastný zpíval: Doslova a do písmene/do kamene vryju/co jsem proved zatraceně/proč já ještě žiju/Triumfuju mezi slepci/blázen jednooký!/Jako voda mezi prsty/odtekly mi roky. Příběh muzikálu je totiž jednoduchý, dalo by se říci, klasicky osudový: Dvě sestry, tanečnice se musí od sebe oddělit. Lena vyhrála konkurz, stane se slavnou tanečnicí, vstupuje do V.I.P. společnosti, má milence, bohatého Sebastiana. Ta druhá, Lucie, se stává děvčetem ulice a techno party. Lena je příčinou, že se manželka Sebastiana zastřelí, aby pak Lena rychle nastoupila na její místo a bude milována a hýčkána bohatým Sebastianem. Lucie žije na ulici a ulicí, hladová a nenaplněná, i když si asi stále říká, jaká je fajn ta její svoboda.
Sebastian dá udělat sochu své bohyně Leny, sochaři Davidovi. Ten se do své sochy – i do jejího ztělesnění zamiluje. A žárlivý Sebastian ho dá zabít. Ovšem nešikovný vrah zabije omylem Lenu. Sebasian chce sochaře Davida potrestat více, než smrtí. Chce, aby trpěl. Jeho láska k Leně byla a je přece zdrojem i jeho trápení. A zde je klíčový postoj autora k Peklu. Sebasian Davidovi vytvoří klec, ve které žije v nereálním světe se sochou, kterou miluje (podobenství s Pygmalionem není náhodné) a navíc do klece „nažene“ onu Lenčinu sestru Lucii, která se v jistých okamžicích mění před nešťastným sochařem ze sochy v reálnou bytost. Toto „nežití“ v nereálném světě, tato duševní muka jsou mnohem horší, jako fyzické trápení, fyzická bolest. Ovšem Sebastian vlastně netuší, že to pokračující duševní mučení sice sleduje poživačně se sklenkou vína v ruce, ovšem i on prožívá nejméně stejné peklo, stejná muka, kterých je sám strůjcem. Když je socha Davidem rozbita, když se rozuzlí , kdo je kdo a není to věru optimistické rozuzlení, ozve se Sebastian: Říká se, že peklo nás čeká po smrti. Ale to je nesmysl. Peklo je to, co žijeme. Celý život na něco, na někoho čekáme. Je to jako na jezdících schodech…pod nohama s vámi utíká čas a cestou proti vám projíždějí své životy různí lidé a vy hrajete hru s hrstkou těch, které vůbec potkáte – tuhle ne, tuhle ne, ještě je čas, ještě potkáte nějakou lepší, ale čas pod nohami běží, už vidíte konec, výběr se ztenčuje, a pak skoro na konci cesty potkáte dokonalou ženu…a pak…pak přijde peklo.

V úvodu zde byla zmínka o jisté návaznosti muzikálu Peklo na Bastarda. Nejde však jenom o návaznost. Jde o kvalitativní krok. Od poctivě sepsaného libreta s mnoha verši, které si zasluhují pozornost (Do dlaně vyrytá/roklina života/a pod ní ukrytá/jeskyně slibů!) po hudební zpracování, ve kterém se snoubí všechna kvalitní Mertova melodičnost s techno hudbou (nebo co to je – těm rytmům nerozumím) a v krásných dramatických kontrastech z muzikálu vystupují mnohaleté zúročené zkušenosti autorské dvojice (například duet Lucie a Leny: Utíkám a nevím kam/Musím jít a zůstávám. Nebo Davidovo vyznání soše nebo Sebastianova sebezničující árie: Od krve zuby/krvavé oči/A svoje ruce/v téhle krvi smočím/Pak ruce sevřu/A všechno v nich/rozdrtím!)

Když už je zde zmínka o písních (které jsou vždy v muzikálu důležité) je zde ještě vhodná jedna poznámka: Obyčejně se hodnotí muzikál podle toho, zda jsou písničky v něm obsažené medializovány. Alespoň tři! Alespoň jedna! Šlágr, neboli odrhovačka, vždy patřily k hudebnímu divadlu. Zpívaly se árie z Figarovy svatby i z Carmen, zpívaly se písně z West Side Story i z Hair. Jenomže z některých, třeba i slavných muzikálů se písničky nezpívají. Třeba Schonbergovi Bídníci mají vhodné šlágry (například skoro revoluční písnička kluka Gavrocha nebo malé Cossety) a stejně to není mediální a medializovaný šlágr. Nebo písně z nádherného Steinova díla, Šumař na střeše. Nebo písně z muzikálu Čarodějky z Eastwicku – nejedna by si zasloužila zpopularizovat a nic…jak se říká, „ticho po pěšince“. Naproti tomu z dílny pražských muzikálových rychlotvůrců (od Svobody počínaje – o mrtvých jen dobře, po Landu, Davida, atd.) se vždy dočkáme hitů, které znějí v rádiích. Návod je jednoduchý: udělej líbivou písničku středního proudu, obsaď do ní známou pop hvězdu a podstrč jí do rádia. Potom to už funguje stejně, jako v každé jiné marketingové praxi. Reklama je jako setrvačníkové autíčko. Stačí popostrčit, chvíli jede hlučně dopředu, potom tiše zanikne. Ale do doby zániku na sebe a pro tvůrce vydělává.
Proč to Zdenek Merta nedělá stejně? Proč nepopostrkává šlágrové autíčko kupředu? Vždyť jeho písničky na to mají, být veřejným šlágrem. Odpověď bude asi složitá. Kdyby Merta tvrdil, že mu na tom nezáleží, že je pro něj na prvním místě výsostný divadelní tvar a šlágry ať jdou k čertu, určitě by lhal. Ale v Mertovi ( i v Mošovi) je jistá noblesa, která jim nedovoluje dryáčnické trhové (a tržní) jednání v oblasti pop music. To raději ať si ty písničky tiše sedí v plyši divadelních sedadel, než aby je tvůrci proháněli přes mediální společnosti. A myslím, že s nimi lze souhlasit. Jejich tvorba je především divadelní, oni píší pro divadlo a bulvár ať jde k čertu.

Divadlo. Ten zázrak odvozen od slova dívati se. Konečně se dostáváme k samotné realizaci muzikálu. Že to Moša s režií v tomto oboru umí, to nikoho nepřekvapí. Už mnohokrát dokázal, jak vytvořit imaginaci světel, zvuků a jednání postav. Že je vždy perfektně připraven a souzvučí se scénografem, kostyméry, choreografy, dirigenty, to také není nic nového. A že je soubor MdB nejlépe muzikálově disponovaným ansámblem v republice, to už ví i manažeři divadel v celé Evropě. Co je však překvapující, je novost nápadů, s kterými přichází. Například slovenský režisér Jozef Bednárik – patřící určitě ke špičce v tomto oboru, nikdy nezklame, jeho režie jsou vždy brilantní, ale má již svůj tak zaběhnutý rukopis, že je sice brilantní, ale nepřekvapí. A Moša překvapuje a nejednou. Totéž lze napsat o hudebním zpracování Zdenka Merty. O jeho výborné průpravě ke klasickému muzikálu jsem nikdy nepochyboval. Rocková muzika je mu také blízká (Bastard), ale to techno či co to bylo, ono rytmické bušení s nápaditými stále se opakujícími motivy…no nevím, co na to řeknou odborníci z generace „náctiletých“, ale rytmus to byl jako hrom a příležitost pro taneční kreace také.

Ještě bych se měl konkrétně zmínit o interpretech. Na prvním místě je dirigent Jiří Petrdlík, jehož interpretace díla byla citová, citlivá, má smysl pro divadelní prostor a přesné vedení hudebníků i zpěváků. A ti na jevišti? Koho z nich jmenovat a nejmenovat všechny? Protože v Mošových režiích jsou vždy všichni důležití, i to dítě kdesi bokem, co si jakoby lehce a bezstarostně poskakuje. Vše tvoří celek. Ale přece jen. Na premiéře jsem viděl v roli Sabastiana Petra Štěpána. Myslím, ze je to – a zaslouženě – jeho životní role. Není často vidět v muzikálu tak procítěné činoherní herectví . Stanislav Slovák v roli sochaře Davida nepřekvapil. Postava rozervaného umělce je mu nádherně blízká a hrál ji s chutí a plným nasazením. Kdo mne naopak překvapil, byla Radka Coufalová v roli Leny. Jistě, i v Markétě Lazarové se projevila jako dramatická herečka. V Čarodějkách ukázala svou výbornou pohybovou průpravu. Ale v Pekle to bylo vidět všechno nádherně pohromadě. Temperamentní a nešťastná, hluboce milující i nenávidící. Takto bych mohl pokračovat dál. Vyjmenovat všechny interprety. Byli totiž výborní.

Peklo je zdařilý, moudrý muzikál, který zase posunul Hudební scénu Městského divadla v Brně o kus dál. A těším se na pokračování. Na onu trilogii. Nebude to mít dvojice tvůrců M&M jednoduché. Postavili si totiž laťku dost vysoko.

Foto: MdB, Jef Kratochvil /Svetlana Slováková, Michal Matěj/

VÍCE REPORTÁŽ NEŽLI RECENZE Z INCENACE MĚSTSKÉHO DIVADLA V BRNĚ

To jsem si teda vymyslel termín. Ale jak jinak a jednoduše nazvat inscenaci, ve které od začátku do konce zní hudba a přece to není muzikál. Není to ani opera či opereta. Ale není to ani prostá činohra.
Městské divadlo v Brně premiérovalo 13. Září 2008 dramatizaci Dumasova románu, Tři mušketýři. Člověk si řekne: Už zase? Zase se někdo sveze na romantické loďce devatenáctého století a zase tady někdo uvádí „diváckou tutovku“? Copak není už těch adaptací dost? Copak už není dost mušketýrských muzikálů?
Na tiskové konferenci před premiérou režisérka Hana Burešová informovala novináře, že je to opravdu docela nová verze Dumase. S dramaturgem a spoluautorem Štěpánem Otčenáškem spojili onen romantický příběh, s životem v pražském pavlačovém domě první poloviny dvacátého století , navíc bylo ještě oznámeno, že v inscenaci bude hrát důležitou roli hudba – a to hudba ne lecjaká, ale písničky slavné skupiny Beatles.
Tak to už bylo na mne příliš. Fandím divadlu, tomu brněnskému zvlášť, takže jsem se začal upřímně obávat, že se pustili na tu nejhorší cestu inscenování, jaká se dá zvolit.
Tři mušketýři jsou vděčné muzikálové téma. Romantický příběh v historických kostýmech, dávka dobrodružnosti, dávka humoru, to vše vystavěné na jednoduché dějové zápletce o náhrdelníku královny, který se musí do dne plesu dostat zpátky na její něžný krk a tak překazit intriky zlovolného a po moci bažícího kardinála. Příběh je opepřen šermem i šarmem, protože Alexandr Dumas starší uměl psát napínavé historické pohádky.
Když jsem byl dramaturgem zpěvohry Nové scény v Bratislavě kolem roku 1980, byla nepsaná ideologická povinnost dramaturga obsadit alespoň jeden titul v roce, sovětským muzikálem. Přede mnou byla na repertoáru opereta „Pusť kytara igraet – Ať kytara hraje“ revoluční slátanina vysoké ideologické a nízké umělecké hodnoty. Pro mne měl ředitel připravenou další lahůdku „Tovarišť Ljubov – Soudružka láska“ hra, ve které má svému manželovi bělogvardějci zpívat nadšená revolucionářka s revolverem v ruce: „Nemohu tě mít ráda, Strana mne potřebuje!“ V zoufalství jsem navrhl alternativu, muzikál Tři mušketýři mladého moskevského skladatele Pavlova. Povedl se tedy husarský kousek, místo soudružky s revolverem jsme hráli D´Artagnana s kordem. To byl také jediný důvod, proč rozšiřovat množství mušketýrských zpěvoher o další titul.
Najednou jsem seděl v hledišti Městského divadla v Brně a s obavami očekával nějaký muzikálový paskvil. Pravda, režisérka Burešová je autorita, ještě nikdy žádný nesmysl nerealizovala. Ale co když se jí právě tento projekt nezdařil? Sama se přiznala, že tyto mušketýři je tak trochu její dívčí sen. Jako malá holka milovala Dumasovy hrdiny a milovala Beatles a tak to na jevišti dala dohromady. Mno…uvidíme…
Na scéně Davida Marka vidíme klasickou pražskou pavlač asi tak z roku 1960. Je zabydlená běžnými občánky, od stařen a starců po malé děti. U společného kohoutku se točí do vědra voda, o společného záchodku je někdy těsno. Věší se prádlo na šňůry, soused souseda navštěvuje s vlastní židlí, protože oni již mají televizi a rádi umožní jiným, dívat se na ni společně. Takové idylka soužití, viděná pohledem asi dvanáctileté copaté holčičky.
Najednou se scéna světelně mění a v těchto kulisách 20. století se začíná rozehrávat onen známý příběh třech mušketýrů, ke kterým přibude čtvrtý, mladičký gastonec. Stihl urazit postupně Athose, Portose i Aramise a asi ho čeká výprask, ne li smrt. Přichází však kardinálovi lidé a jsme svědky prvního parádního šermířského čísla. Na to všechno se kouká zamilovaně ta blonďatá holčička z pavlače, zní písnička Beatles a já zjišťuji, že mi to vůbec nevadí, že ta píseň a ten pohled copatého děvčátka vše, sice nepochopitelně, ale sceluje. Příběh běží dál. Ten dumasovský docela pečlivě zobrazuje autorův rukopis. Mnohem detailněji, než jsme u „muzikalizaci“ románů zvyklí. Nápaditě a vhodně je ilustrován hudbou – tedy totálně známými i méně frekventovanými písničkami Beatles. A v kontrastu se plynule mění romantika šermířů na idylku života na stísněné pavlači. Nechybí humorné pohledy, laskavé detaily, je cítit, že to děvčátko, Hana Burešová, má na své dětství nádherné vzpomínky a že je dokáže správnými výrazovými prostředky interpretovat. A když příběh mušketýru dramaticky kulminuje, najednou děvčátko nešťastně vykřikne: „Beatles se rozpadli!“
To je ten neuralgický bod inscenačního klíče onoho „nemuzikálu“. V tom tkví kouzlo propojení mušketýrů, pavlače a Beatles. Pohled děvčátka, kterému vůbec nevadí, že ve své hlavičce míchá příběhy a staletí. Že žije skutečností i romantickými představami, že žije zvuky splachování toalety i zvuky milovaných Beatles. A divák rád tuto poetiku přijímá. Těší se a trápí se, prožívá představy toho copatého děvčátka a rozumí mu.
Tři mušketýři v Městském divadle v Brně jsou plny hudby. Je to činohra, ale tak muzikantsky nasycená, inscenačně naplněná, že bych neváhal nazvat inscenaci muzikálem, jakýmsi dalším a jiným rozměrem muzikálu. Proto ty uvozovky u termínu „nemuzikál“.
Když vycházím z divadla, vždy si všímám ostatní diváky. Je to tak trochu profesionální deformace. Dělávají to režiséři, dramaturgové, snad ve všech divadle. Ty první úsměvy či smutné nebo bezradné pohledy umí hodně vypovědět o spokojenosti diváků. Takže mušketýři končí, ještě klasické zkřížení zbraní: „Jeden za všechny…“ Dlouhý potlesk a odchod z hlediště. Úsměvy diváků. Takové spokojené, jako když se díváme na koťata když si hrají, na babičku, která se v kruhu rodiny dožívá devadesátky, na děvčátko, které je plné optimistických snů: Vždyť svět je tak nádherný, dobrodružný a překvapivý!
Tři mušketýři režisérky Hany Burešové jsou mnohem víc než převyprávěným Dumase. Je to hudebně-dramatická velepříjemná návštěva lidství, přes několik staletí.

Činoherní scéna Městského divadla Brno, Tři mušketýři. Podle Alexandra Dumase staršího libreto napsali režisérka Hana Burešová a dramaturg inscenace Štěpán Otčenášek. Scéna David Marek, kostýmy Samiha Maleh. Asistent režie Igor Ondříček, pohybová spolupráce Josef Jurásek a Tomáš Saghel. V inscenaci jsou použity nahrávky písní skupiny Beatles. Foto z inscenace Jef Kratochvil, MdB. Premiéra 13. září 2008

Foto: MdB, Jef Kratochvil /Alena Antalová, Dušan Vitázek/