musical-operetainternetový magazín o divadle

Vydavatelství Českého rozhlasu RADIOSERVIS připravilo krom dalších novinek tentokrát skutečný bombonek pro milovníky klasické operety. Po kompilacích Hity české operety, Hity papá Offenbacha, Hity vídeňské operety a Hity z operet Oskara Nedbala přichází na trh kompletní verze rozhlasové nahrávky jedné z nejpopulárnějších operet MAMZELLE NITOUCHE Florimonda Hervého.

Hervé, vlastním jménem Florimond Ronger /1825–1892/ za svůj život napsal přes šedesát operet, ovšem nesmrtelnost mu přinesla jen jediná. Byla to právě Mamzelle Nitouche, která měla premiéru v Paříži v roce 1883, když bylo Hervému 58 let. Dodnes patří mezi nejoblíbenější díla svého žánru, protože vedle všech atributů dobré operety nese v sobě i punc jisté autentičnosti. Hervé totiž klášterní prostředí velmi dobře znal a postava Célestina je tedy jeho více méně věrným obrazem. Už od dětství se setkával s tím, co později v Nitušce s humorným nadhledem vylíčil – se světem uniforem /jeho otec byl strážník/ a světem okázalé zbožnosti /matka byla ortodoxně katolicky vychovávaná Španělka/. Od čtrnácti let byl varhaníkem v klášteře Bicerte, který byl zároveň ústavem pro duševně choré. Právě pro ně, v rámci terapie, komponoval Hervé, tehdy vlastně ještě Ronger, první písně a divadelní výstupy. Divadlo jej nakonec zlákalo natolik, že si v roce 1854 otevřel na pařížském bulváru du Temple své vlastní a začal v něm uvádět výhradně svoje díla. Neproslavil tím však sebe, ale kolegu Offenbacha, který jím inspirován založil rovněž divadlo, komerčně daleko úspěšnější. Hervé ztratil nervy, opustil Paříž a cestoval jako provinční herec, režisér a dirigent po Francii. Nakonec se vrátil ke komponování a triumfoval opět v Paříži. Od úspěšné premiéry Mamzelle Nitouche tato opereta nikdy nezmizela ze světových jevišť. Její úspěch je tak obrovský, že i v Čechách každý divadelní hodnostář znejistí, nemá-li Nitušku pět let na repertoáru, započne prohledávat archiv, až na NÍ narazí. Nejmladší subreta se zaraduje /konečně si JI zahraji/, soubor povzdechne /už je to tu zas/, publikum zajásá /konečně něco pro nás/ a divadelní kasa se začne spolehlivě plnit… Již 125 let. Neznám statistiky, ale možná je u nás, i přes větší oblíbenost operety vídeňské, nejčastěji uváděnou hudební komedií. Pouštějí se do ní soubory nejen operetní, ale často i činoherní. Rozkošné dílo, v celé operetní literatuře ojedinělé, jistě potěší milovníky žánru napříč generacemi.

Velkou zásluhu na popularitě Mamzelle Nitouche má bezesporu český „nituškolog“ Oldřich Nový. Ten ji nově přeložil a upravil v roce 1938 /poprvé se u nás hrála dokonce na scéně Národního divadla v Praze v roce 1890/ pro pražské Nové divadlo, kde si také premiérově s obrovským úspěchem zahrál Célestina. Od té doby se k režii i jedné ze svých typických rolí mnohokrát vrátil a to nejen na pražských scénách, ale také například v roce 1954 v Plzni, kde tuto operetu sám režíroval.

Ze stejného roku, 1954, pochází i nahrávka Českého rozhlasu, kterou nyní na dvou CD vydává vydavatelství Radioservis. Mimochodem, je to jedna z mála, ne-li úplně první kompletní nahrávka klasické operety v češtině. V tomto ohledu tedy plní Radioservis určitou průkopnickou činnost, protože dosud zatím vycházely v Čechách, a vlastně i v Československu, pouze výběry písní z určitých operet /například jednotlivé LP desky s melodiemi z Cikánského barona, Vinobraní nebo Polské krve/, eventuelně hity z několika opereta na jednom albu. Divadelní příznivci by jistě uvítali pokračování této škály, zejména když je známo, že Český rozhlas má k dispozici řadu zajímavých nahrávek operet, které čas od času reprizuje během nedělních podvečerů. Za úvahu by stál minimálně Straussův Netopýr a Offenbachův Orfeus v podsvětí.

Rozhlasová nahrávka Mamzelle Nitouche vznikla na základě karlínského představení divadelní sezony 1953/54 a vychází právě z veleúspěšné úpravy Oldřicha Nového, ve které se opereta hraje povětšinou dodnes a diváci dosud lačně čekají na již zlidovělé hlášky, které se staly stejně populárními, jako dnes řada špílců z modernějších českých filmových komedií. V titulní dvojroli Célestina – Floridora vystupuje samotný Oldřich Nový, který ji obdařil svým typickým témbrem a elegancí nejen vzhledovou, ale pro rozhlas důležitou vyspělou hlasovou kulturou. Mimochodem – viděl jsem v několika českých divadlech Nitušku mnohokrát. Za devatenáct let publikační činnosti jsem jí recenzoval pětkrát, z toho tři nastudování plzeňská /dodávám proto, abych poukázal na vpravdě nevídanou popularitu této komedie a četnost jejích návratů na česká jeviště/. Všichni představitelé Célestina, ač se poctivě snažili o vlastní interpretaci, nemohli zapřít inspiraci legendárním „Kristiánem“. A byli to herci více než skvělí – například Karel Tišnovský, Rudolf Kutílek, Jiří Samek, Otakar Brousek ml., ale také třeba zpěvák a herec Josef Zíma.

Ale vraťme se zpět do městečka Pontarcy. Děj libretistů Meilhaca a Millauda začíná v klášteře U vlaštoviček, kde se nám Celestin představuje jako muž dvou tváří – je nejen varhaníkem a učitelem zpěvu, ale také autorem operety Babetka a její kadet, jejíž premiéra se právě chystá. Do divadla však neodchází jen kvůli svému dílu, ale také kvůli primadoně Corinně, jíž tajně miluje. Svými city k ní se však netají ani nerudný major, bratr matky představené od Vlaštoviček. Jedna ze schovanek, Denisa, andílek s čertem v těle, partituru nové operety objeví, odhalí pravou identitu Célestina a domáhá se účasti na premiéře, kde se chce zastavit cestou za svým ženichem Fernandem, kterého dosud nezná… Vše se dále zamotá, když uražená Corinna odmítá dohrát představení a premiéře hrozí debakl. Vše zachraňuje nadaná Denisa, které zná z partitury všechny role nazpaměť. V divadle se náhodně setkává i s Fernandem a okamžitě se do sebe zamilují… Po mnoha dalších peripetiích a vtipných situacích míří, kam jinam, než do Fernandovy náruče, díky léčkám, které sama vymyslí. „Ona je anděl“, říká v závěru matka představená a Denisa kontruje oním známým „Taková jsem já, matinko..!“

V roli rozpustilé chovanky kláštera se na nahrávce představuje známá operní pěvkyně Stanislava Součková, která často vystupovala i v operetách. Denise propůjčila nejen výborné pěvecké dispozice, ale také kultivovaný projev v mluvených pasážích. V dalších pěvecky nelehkých úlohách s úspěchem vystupuje František Voborský /Fernand de Champlatreux/ a František Černý st. /Loriot, jemuž patří divácky vděčný kuplet /. V dalších rolích spíše činoherního charakteru bezpečně poznáme hlas Marie Nademlejnské, Karla Effy, Ljuby Hermanové a Karla Třebického.

Nahrávka Českého rozhlasu poukazuje nejen na výjimečnou osobnost Oldřicha Nového, ale prokazuje i vysokou úroveň tehdejšího karlínského souboru pod vedením dirigenta Dalibora Brázdy. Doufejme, že se v dohledné době dočkáme vydání dalšího operetního díla z rozhlasového zlatého fondu.

Ilustrační foto: Jef Kratochvil – Mamzelle Nitouche v MdB

Brněnští divadelníci si mohou zapsat další pozitivní čárku ve svých mezinárodních aktivitách. Vídeň po tři dny tleskala světovému muzikálu, jehož inscenátory byli ve valné míře členové Městského divadla v Brně.

Dřív než se podíváme na samotnou inscenaci, mám potřebu zmínit se o muzikálu Evita jako takovém. Marně jsem totiž pátral v internetu, zda nenajdu nějaké hodnocení či postoj. A tak dovolte, abych se vyjádřil sám a potěšilo by mne, kdyby se k Evitě rozvinula diskuse. O čem tedy Evita je a není:
Příběh začíná v okamžiku, kdy Eva de Perón, manželka presidenta Argentiny umírá. Do žalozpěvů celé Argentiny začíná Che vyprávět její příběh.
Že se tam objevuje Che (jednoznačně revolucionář Che Guevara) je docela zvláštní. On, totiž, v roce 1956, kdy Evita umřela, byl 26-ti letý absolvent medicíny v Buenos Aires a byl to v té době mladičký „kravaťák“ a ne revolucionář. Až o pár let později ho JUDr. Fidel Castro nadchne natolik, že se přidá ke „Hnutí 26. července“ a vylodí se v roce 1959 v Zátoce sviní na Kubě, aby s Castrem zahájil vítězné tažení, na jehož konci je ministerské křeslo v Castrově revoluční vládě. Z ní pak odchází „dělat dál revoluci“. Ovšem dopouští se mnoha násilí, vraždí nejenom armádu v boji, ale vesničany, kteří ho nepodporují, zabíjí dokonce ženy i děti. Tak sám ztrácí oporu lidových vrstev a v roce 1966 je v Bolivii chycen a zastřelen.
Muzikál libretisty Tima Ricea lze omluvit jenom termínem Licencia poetica, podobně, jako omlouváme historické nesmysly, třeba ve Třech mušketýrech, kde se také setkávají historické osobnosti, které se v reálu nikdy nesešli. No nic, přijmeme tezi, že je prostě ten revolucionář Che jakýmsi průvodcem muzikálu.
Mladičká Evita se seznamuje se slavným zpěvákem tanga, navazuje s ním vztah, zpěvák ji bere se sebou do Buenos Aires, kde její hvězda stoupá vzhůru. Má s muži zkušenosti, ví jak si je obtočit kolem prstu. Je to prostě „jenom“ hezká ženská. Navazuje styky, mimo jiné i s vysokými důstojníky a Che nám vypráví o vojenském převratu v zemi a jeho následcích. Na recepci se Evita seznamuje s Perónem a jak se jejich vztah vyvíjí, tak začínají být patrné známky nesouhlasu určité části společnosti. Přece jenom, Evita je nevzdělané děvče, nepatří do vyšší společnosti. Ale Peron si ji bere za ženu, ve volbách vyhrává, stává se prezidentem a jeho žena pak „první dámou“.
Eva se zabydluje v prezidentském paláci a začíná podnikat cesty po světě, kde propaguje Argentinu. Začíná však pociťovat první příznaky nemoci. Hlasy jejích odpůrců také sílí. Eva prožívá chvíle svého největšího triumfu, zakládá nadaci a vyhlašuje loterii. O tom, že loterií vydělala podvodně peníze, které ukládá ve Švýcarsku, muzikál taktně mlčí. Ve snovém prostředí spolu rozprávějí Che a Evita. Ve svém posledním veřejném projevu, se pod tlakem společnosti předem vzdává plánované funkce viceprezidenta. V této době choroba rychle spěje ke svému tragickému konci. Celá Argentina sleduje její těžký boj s nemocí, který nakonec Evita de Perón prohrává – umírá.
Muzikál Evita je osobní i politické drama. Podobně jako předtím muzikál Šumař na střeše (protižidovské pogromy v Rusku) nebo muzikál Vlasy ( Amerika ve vietnamské válce). Ovšem, na rozdíl od dvou výše jmenovaných, je to velmi povrchní příběh. Napsaný na principu ilustrované skládačky. (Che vypravuje co se stane, vysvětluje těm, kteří možná nepochopili, co se stalo.) Navíc velmi povrchně nahlíží na skutečnost, ve které je Peron hodný taťka (ve skutečnosti bezpáteřní pučista a politik.) Idealizuje Evitu, původně lehčí holku z ulice, která šikovně zmanipulovala nejenom muže, ale i lidové masy, aby následně žila v přepychu a okrádala svůj „milovaný“ lid. Jde bezesporu o nejslabší libreto Tima Ricea, ovšem slávu muzikálu přinesla promyšlená výstavba příběhu a především několik nezapomenutelných písní geniálního skladatele A.L. Webbera (např. Don´t Cry For Me Argenina). Odvažuji se tvrdit, že nebýt těch písní, Evita by byla na jevištích propadákem.
Mám ještě jednu možná výhradu, možná otázku: Na třech místech se v Evitě objevuje duet, potom tercet, ve kterém se postavy hádají – přesněji, objasňují si své postoje. Je nejenom podobný, ale doslova shodný v melodice i v instrumentaci hádavému duetu pána a paní Thénardierových z muzikálu Les Misérables – Bídníc, francouzského skladatele Claude-Michel Schönberga. Bídníci měli světovou premiéru v Alžíru v roce 1978 – ne jak se většinou uvádí – Paříž 1980. Producent Robert Hossein nenašel pro svůj muzikál dlouho ve Francii divadlo, které by ho uvedlo. Evita měla v Londýně světovou premiéru také v roce 1980. Tu melodii si asi někdo od někoho vypůjčil… Je velmi nepravděpodobné, aby si dvě různé skladby byly až tak podobné…

Vraťme se k vídeňskému představení. Přesněji, k představení, které bylo 18. října premiérované v německém Herfordu. Od 7. do 9. listopadu pak viděli Evitu diváci ve Wiener Stadthalle (vyprodané hlediště pro 2000 diváků).
Režisér a ředitel Městského divadla v Brně připravil dílo se svým brněnským týmem: dirigent Karel Albrecht, choreografie Vladimír Kloubek (v programu hezky spletené jméno na Kloubeck) kostýmy Andrea Kučerová. Asistenty režie byli Petr Gazdík a Jiří Horký. Dál se to pak hemží jmény umělců z různých koutů Evropy, kteří byli vybíráni většinou na konkurzu v Mnichově. 7. 11. jsem viděl zpívat Evitu Caroline Frank, vídeňskou muzikálovou hvězdu narozenou v Austrálii. Výborná zpěvačka i herečka, ovšem v tanečních číslech bylo vidět, že má vše poctivě nadřené (v krvi to člověk může mít jenom od narození). Roli revolucionáře Che hrál a zpíval Georg Mathias Laskovich, absolvent Konservatorium der stadt Wien. Ten člověk jako by skutečnému Che z oka vypadl. Podoba opravdu šokující. Zpěv a herectví také výborné, ovšem ten oheň v očích revolucionáře tam nebyl. Leskovich Guevaru hrál. Nebyl ním.
Zde je nutné udělat ještě jednu malou odbočku: Kdysi jsem viděl v maďarské televizi Vinnetoua. Seděl na koni a ptal se maďarsky „ Holvan a barátom Old Shaterand?“ Maďarština indiánského náčelníka zněla pro Slovana neuvěřitelně komicky. Stejně nepříjemný ( i když ne komický) byl poslech němčiny třeba u revolucionáře Che. Stačilo aby zpíval trochu bojovněji, ostřeji a už vznikly nechtěné asociace na „nácovské“ křiklounství. Stejně píseň Don´t Cry For Me Argenina byla v němčině zklamáním, byť byla zpívaná velmi dobře:
Wein nich um mich Argentina
ich habe dich nie vergessen
Němčina je zpěvná řeč. Straussův Netopýr i opery Wagnerovy nebo Weberovy si nelze představit zpívané jinak, než německy. Ale Evita…? Asi by bylo v dnešní době vyspělých informačních technologií lepší, aby se všude na světě zpívaly muzikály v jazyce, ve kterém byly napsány. A nad jevištěm by běžel text překladu. Podobně, jak jsme si na to již zvykli v opeře. Tak bychom se také vyhnuli až hloupým asociacím, když na scéně zpívá – křičí revolucionář Che.

Pojďme zpátky k realizaci muzikálu. Kulisy i kostýmy byly vyrobeny v dílnách divadla v Brně, stejně tak veškerý servis (stavba scény atd.) zabezpečují brněnští technici. Vlastně až na interprety ( i mezi nimi je několik členů městského divadla v Brně) je to úplně brněnská inscenace. Kvalitní tanec a sborový zpěv je zabezpečen doslova mezinárodním týmem, který vzešel z konkurzů.
Režisér Moša volil jednoduchou scénu, tvořenou především dramatickým svícením. Atmosféru na jevišti umí udělat bravurně, to již dokázal mnohokrát. Ovšem toto svícení, doslova seshora, s kontraliftem, dělalo na scéně šerosvity, hned kontrastující s bodovým svícením, které obracelo pozornost diváků tam, kam režisér chtěl. Považoval jsem to za promyšlenou rafinovanost, dokud mi pan Moša o přestávce nevysvětlil, že je to z nouze ctnost. Muzikál Evita bude reprizován v celé Evropě, v desítkách měst, v desítkách divadel. Ne každé je vybaveno tak, jako Wiener Stadthalle. Hraje se i tam, kde není dostatečný odstup světelného parku od jeviště. Proto to svícení seshora. Ale ať je úmysl jakýkoliv, výsledek je velmi dobrý. Evita s takovou sugestivní atmosférou se jinde nehraje.
Asi by bylo správné zmínit se o herectví. Tady měl asi režisér dost práce, protože Moša přesně chápe jaký je rozdíl mezi muzikálem a operetou. V operetě hrajeme „jako“ a je to v pořádku. V muzikálu se nehraje. Muzikál se musí žít. Brněnští herci mají takový postoj v krvi.Ten mezinárodní ansámbl se alespoň snažil k takovému postoji dopracovat.
Takže když to všechno shrnu, vychází mi z toho několik bodů poznání. Zde jsou:

1. Evita nepatří k nejkvalitnějším muzikálům a světovost jí zajistila hudba, především melodika písní A.L. Webbera. Libreto je povrchní, laciné a historicky úplně pomýlené. Guevara byl totiž v reálu vrah, Evita lehčí holka, která si dobyla sympatie mas a zneužila je pro své požitkářství. Perón byl v reálu odporný pučista, který uvedl zemi do zmatku. Podporoval odbory, socializaci krajiny. Ukrýval a zvýhodňoval ve své zemi uprchlé fašistické zločince z druhé světové války. Na to všechno musí divák u muzikálu Evita zapomenout, aby neodešel znechucen. Licencia poetica….

2. Světové muzikály by měly být zpívány v jazyce, ve kterém byly vytvořeny. Pro publikum, které nemá jako rodnou řeč němčinu, je sólo bouřliváka Che asociováno s fašismem a to není dobré. Málokdy se povede takový „překladatelský kousek“ jako byla My fair Lady ze Zelňáku v Městském divadle v Brně, kde květinářka mluvila brněnským „hantecem“. Jenom taková vtipná úprava má právo inscenovat muzikál v překladu.

3. Brněnští umělci vytvořili zájezdové představení Evity na vysoké umělecké úrovni. Výborná souhra brněnského orchestru a jeho dirigenta se sólisty a sborem, promyšlená mizanscéna i herecké výkony pod Mošovým vedením. Náročné svícení a souhra světla a hudby, celkový dojem vynikající, odměněný zasloužilým potleskem.

4. Interpreti, kteří vzešli z evropských konkurzů, jsou na vysoké profesionální úrovni, ovšem kvalitu interpretů brněnské hudební scény nedosahují.

A ještě drobná poznámka: Když představení končí, najdou se i v Brně burani, kteří odcházejí do šatny už u první opony, aby byli dřív doma – třeba u seriálu TV kriminálky Las Vegas, zatímco ostatní v hledišti odměňují umělce dlouhým potleskem. Ve Winere Stadthalle se tleskalo také dlouho, byly slyšet výkřiky „bravo!“ Ale z těch dvou tisíců diváků asi 10% spěšně odcházelo do šaten. To je hodně, milí Vídeňáci. Ještě že jste do divadla nepřišli v gumácích se slámou. Musím konstatovat, že brněnské publikum je mnohem, mnohem noblesnější.
V březnu 2009 bude premiéra Evity v Brně. Režírovat bude hostující Pavel Fieber. Bude možné srovnávat – a to je dobře. Byť mám k libretu muzikálu vážné výhrady, je to, přece jen, jedno z nejznámějších světových děl tohoto žánru. A muzikálově vzdělané Brno si ho zaslouží.

Foto: Produkce muzikálu Evita