O prapůvodu Čechů už vyšly stovky teorií. Ač hrdí Slované, podle některých jsme trochu Germáni a možná i Keltové. Na mě Češi působí jako trochu zasmušilejší Britové. Máme podobný smysl pro humor a sarkasmus, jen nám chybí kolonie a chrabří vladařové. Ale zas máme svého Smetanu, Dvořáka a Janáčka, zatímco mezi Purcellem a Lloyd Webberem leží jedna velká prázdnota. A odteď máme taky „svůj Spamalot“ – jmenuje se Osmyčky a od poloviny září jej uvádí Městské divadlo Brno na své Činoherní scéně. Tématem inscenace nejsou pouze léta jako 1108, 1278, 1348, 1648, 1848, 1918, 1948, 1968, ale i ty „osmičkové“ roky, v kterých se zdánlivě nestalo nic osudového…
Pustit se v dnešní době do historicko – politické satiry, to chce hodně odvahy. Ale pánům Slovákovi, Šotkovskému, Štěpánovi a Cónovi nechyběla. Píši pánům, ale myslím klukům, anebo maximálně pánům klukům. Všichni se totiž na své hře s českou historií, pojatou až krutě sarkasticky, neuvěřitelně vyřádili. Dvaapůlhodinová hudební féerie je ohňostrojem nápadů. Vřídlem humoru, které je snad nevyčerpatelné. Zesměšňuje se doslova všechno, od ukřižování Krista až po byrokratické principy na brněnské radnici. Autoři dopředu upozorňují, že se jejich leporelo nebude líbit všem a pár diváků možná i o přestávce odejde, ale já soudím, že by se muselo jednat o nacionalistické suchary, kteří brněnské Městské divadlo snad stejně obchází obloukem. Pro mě (a snad i většinu diváků) se jednalo o vrcholně zábavnou show, která byla často „na hraně“, ale nikoli „za hranou“.
Hru navozuje situace, kdy moderátorka uvádí „nováckým“ způsobem přešlapy českých dějin – upálení Jana Huse, vzplanutí knihovny J.A. Komenského či požár pražského Národního divadla. A pak šup do současnosti, kdy novinářka Sabina pátrá po zmizení dvou nejtypičtějších Čechů, Čeňka a Marcela, jejichž vychytralost se line celým příběhem jako smrad. Lhostejno, zda se nacházíme v roce 33 n.l. nebo v roce 2018. V každém z nás je přece trocha toho Švejka, Masaryka, Karla IV., Klementa Gottwalda či Miloše Zemana… Proplouváme světem a dobami dobrými i zlými, aniž bychom si chtěli „dělat zle“. Jako Čeněk s Marcelem, manažeři feudalismu, socialismu i kapitalismu.
Většina výjevů z našich dějin nepostrádá doslova hurónský humor, excelentní je například baletní scéna Přemysla Otakara, nádherně karikovaná Třetí pražská defenestrace s ústředním songem Pa dam, pa dam, Padám nebo obraz českého pekla. Lehce rozvleklý se mi naopak zdál výstup Karla IV., což je možná dáno skutečností, že nejsem z Brna. Celou hru provází melodie Karla Cóna, které s neodolatelným vtipem parafrázují řadu známých písní. První jednání například rámuje melodie Převleč kabát (Přejdi Jordán).
Režie nové hudební komedie Osmyčky se ujal jeden z jejích autorů Stanislav Slovák. Jde jednoznačně o režii autorskou, tak jak je známe např. z komedií Antonína Procházky, kdy je jasné, že mnohé repliky jsou nejen ušity jednotlivým hercům na míru, ale vznikaly přímo ve spolupráci s nimi. Orchestr MDB diriguje od piána další ze spoluautorů Karel Cón, velmi vtipnou choreografii vytvořil Martin Pacek. Nápaditou a funkční scénu Jaroslava Milfajta doplňují projekce a předtáčky Petra Hlouška. Historické kostýmy se současnou módou dokázala skloubit kostýmní výtvarnice Andrea Kučerová.
V typických českých charakterech Čeňka Udavače a Marcela Zatýkala excelovali Michal Isteník s Petrem Štěpánem. Co scéna, to brilantní výkon, nahlížený pohledem „malého Čecha“. Ženský element zastoupila především coby ambiciózní novinářka Sabina (a další postavy) výrazná a krásně zpívající Radka Coufalová. Zemité postavy ztvárnil s obvyklým šarmem Ladislav Kolář, nejrůznější bojovníky, chasníky, komunisty a postkomunisty Ondřej Halámek, Jiří Ressler, Jakub Uličník, Dušan Vitázek, Martin Tlapák a další. Všichni prokázali, že jsou hraví, muzikální a vtipní. Že dokáží tvořit a pointovat.
Osmyčky mají snad jen dva cíle: Udělat si srandu z nás samých a zároveň pobavit (dosud) nezapšklé Čechy. Vedení MDB zariskovalo, ovšem podobné tituly na jeviště vedle osvědčených muzikálových hitů rozhodně patří!