A. Bocelli v Praze: Foto Lukáš Vinter
30. listopadu 2019 vystoupil v pražské O2 Aréně světoznámý italský tenorista Andrea
Bocelli. Byl nyní v Praze již po několikáté a znovu potvrdil, že i nazvučený koncert složený
ze slavných operních árii, duetů i odlehčenějšího repertoáru dokáže vyvolat v obrovském
´nekoncertním´ prostoru hokejové haly citově hluboký dojem. A že by bylo škoda k takové
produkci přistupovat s předsudky. I když od jeho vystoupení uběhlo již několik měsíců, stojí
za to se k němu v rámci ohlédnutí za minulým rokem vrátit.
Andrea Bocelli, dnes jedenašedesátiletý tenorista, neměl cestu k významným oceněním a své
hvězdě na hollywoodském chodníku slávy jednoduchou. Když ve 12 letech zcela oslepl,
navštěvoval specializovanou školu pro nevidomé a navzdory svému handicapu vystudoval
učitelský ústav a práva. Ale jeho hluboký zájem o hudbu převážil, přivedl jej až ke studiu u
Franco Corelliho, který byl jeho velkým vzorem. Dlouho se však nemohl prosadit – živil se
jako barový klavírista a zpěvák. Ledy se prolomily, až když s ním v roce 1992 slavný rocker
Zucchero zkušebně nahrál své známé Miserere. Snímek zaujal L. Pavarottiho a rozletěl se do
světa. Bocelli se stal slavným také díky hitu „Con te partiró“. Jeho debutové album z poloviny
90. let „Romanza“ dosáhlo mnohamilionového nákladu, následovala další alba, a nevidomý
pěvec pohybující se v klasickém tenorovém oboru i v kvalitní popové hudbě dosáhl světové
proslulosti. Jeho nahrávky dirigují i Zubin Mehta a Lorin Maazel.
Operní divák bohužel nemůže zažít jeho umění na divadelním jevišti, pouze v koncertech.
Bocelli vyprodává obrovské haly pravidelně už řadu let. Koncerty jsou dramaturgicky
koncipovány pro co nejširší publikum, jak pro milovníky opery, tak i populární hudby. A
v tomto duchu byl koncipován i pražský koncert. Nesklouzl k laciné podbízivé show ani k
monstróznímu podniku, kde by světla a projekce převážily nad hudbou či ji dokonce zcela
pohltily, jak se to někdy stává. Vše bylo pečlivě vyváženo. Absence divadelní scény je
nahrazena citlivě volenými projekcemi, které zcela korespondují s hudbou, vytvářejí žádoucí
atmosféru a podporují lidskou představivost. Při vévodově árii z Rigoletta jsme na plátně
viděli Mantovu, při Manricově strettě pevnost a plameny, při árii Elleny „Mercé, dilette
amiche“ ze Sicilských nešpor (I Vespri Siciliani) (Bolero v přesvědčivém podání A.
Marianelli) pohled na Sicilii. Každá árie či duet měla podobně odpovídající rámec, který
navodil atmosféru, ale nepřehlušil pěvce. Nazvučení koncertu bylo výborné, což je základní
předpoklad ke kvalitnímu zážitku.
Český národní orchestr pod citlivou taktovkou Steven Mercuria hrál na vysoké technické
úrovni, také smíšený pěvecký sbor zanechal velmi dobrý dojem. Společně s Bocellim
vystoupily italská sopranistka Alessandra Marianelli, sólistka pražského Národního divadla
Petra Šimková Alvarez a v druhé polovině koncertu v popových číslech další Bocelliho
krajanka Illaria Della Bidia.
Bocelli sám má krásný barevný podmanivý hlas s nosnou kantilénou, kterou v našich
končinách neslýcháme často. Zpívá uvolněně s absolutní technickou jistotou podpořenou
ukázkovou prací s dechem. Kromě „La donna e mobile“ měl na svém italském programu
Manricovo „Di quella pira“ a tzv. „Improvviso“ Andrey Chénier. Ve výborném světle se
svým nosným sopránem představila Petra Šimková Alvarez, s Bocellim zpívala duety
z Pucciniho La bohéme „O soave fanciulla“, U. Giordana „Vicino a te“ z Andrey Chénier a
přípitek „Libiamo“ z Verdiho La Traviaty. Především duet z Andrey Chénier byl velmi
působivý. Koncert zahájila předehra k Ruslanovi a Ludmile Michaila I. Glinky, jedinou
neitalskou árií bylo „O souverain“ z Le Cid J. Masseneta.
Druhou polovinu večera uvedla efektní předehra Guillaume Tell G. Rossiniho, zazněly „Panis
Angelicus“ C.Francka, „Ave Maria“ F.Schuberta, „Aranjuez“ Manuela de Falla a dále popový
repertoár. I. d. Bidia přednesla působivě „What a wonderful world“ z repertoáru L.
Armstronga, Bocelli píseň „Can´t help falling in love“, známou v podání E. Presleyho.
Společně pak zazpívali „If only“ (píseň z nového Bocelliho alba), „Canto della terra“
F.Sartoriho, zazněla i „Return to love“ M. Curalla. Samozřejmě nemohla chybět „Granada“
A. Lary.
V pořadu vystoupilo se skladbami Manuela de Falla také vynikající kytarové duo Carisma, i
jeho vystoupení bylo velkým zážitkem. Jen krátký výstup hostujících tanečníků v druhé půli
rušil konzistenci celku.
Velmi účinné byly i díky promyšleným projekcím přídavky: Beethovenova Óda na radost a
skladby, na které publikum čekalo: „Con te partiró“ L.Quarantotta a F.Sartoriho (s A.
Marianelli), známou také jako „Time to say goodbye“, a árie „Nessun dorma“ z Pucciniho
Turandot, která po zásluze vyvolala závěrečné bouřlivé ovace.
Když na pódium přivádí tohoto prošedivělého elegantního muže dirigent nebo pěvkyně,
publikum si uvědomuje jeho postižení. Jakmile začne zpívat, přestává svět kolem existovat. Je
obdivuhodné, jak Bocelli dokáže s publikem komunikovat. Žádná velká gesta, žádné pózy,
žádné herecké kreace, na něž jsme z operních recitálů zvyklí. Andrea Bocelli se zavřenýma
očima ´jen´ stojí a zpívá, je tu pouze on a hudba. Publikum a hudba. Nezáleží na tom, že je
koncert nazvučen, kouzlo jeho krásného hlasu se přenáší do hlediště zcela přirozeně a
výsledkem je v každém případě silný hudebně emotivní zážitek. Taková produkce udělá pro
podporu a popularitu klasické hudby víc, než řada divadelních operních představení v
současnosti.
