Květa Hanková a Karel Tišnovský, Netopýr 1962. foto: Archiv DJKT Plzeň
V těchto květových dnech k nám dolétla smutná zpráva z podhůří švýcarských Alp. Ve svém bydlišti nedaleko St. Gallenu zesnula jedna z nevýznamnějších osobností v dějinách plzeňské operety, paní Květa Hanková, choť dirigenta světové extratřídy Jiřího Kouta.
Bylo to v polovině padesátých let, v době, kdy se díky zvolna se měnící společenské atmosféře a trvalému intenzivnímu zájmu obecenstva začala vracet v hojnější míře na scénu klasická opereta opovrhovaná jako buržoazní relikt. Šéf plzeňského souboru Jaromír Otto Karel, výtečný znalec a interpret tohoto žánru, si byl vědom toho, že musí hledat nové talenty. A tak se stalo, že se v roli Laury v Millöckerově operetě Žebravý student objevila mladá, štíhlá, půvabná, temperamentní dívka s výraznou tváří, zpěvačka a herečka s evidentními osobnostními předpoklady jménem Květa Kittnarová. A nedlouho poté se s ní plzeňští ctitelé lehké múzy mohli setkat znovu v ještě obtížnější roli, kterou byla kněžna Marie Anna Elisa v Lehárově Paganinim. A okamžitě si novou operetní divu zamilovali.
Navíc se záhy prokázalo, že Květa Kittnarová, která se po rozchodu se svým manželem, výtečným hudebníkem Oskarem Kittnarem, vrátila k rodnému příjmení Hanková, má všechny předpoklady být skvělou interpretkou rolí širokého žánrového spektra, kterému se tehdy operetní soubory věnovaly. Neméně dobře si vedla v nejrůznějších hudebních komediích a poté i v muzikálech, které se začaly na českých jevištích objevovat.
V roe 1962 se po odchodu J.O.Karla do Prahy stal novým šéfem souboru dramaturg a režisér Miroslav Doutlík, jenž začal nový žánr prosazovat. Po svém nástupu nasadil na repertoáru Brechtovu a Weillovu Žebráckou operu, v níž Květa Hanková zazářila v hlavní ženské roli Polly. A poté se prezentovala jako skvělá interpretka Kateřiny, jež se ze shakespearovského divadla vrhla pod jménem Kate na Broadway. V Plzni došlo k dalšímu posunu, když muzikál Cole Portera byl uváděn pod názvem Líbej mě, Káťo.. Dirigent Dalibor Brázda, jenž nahradil J,O.Karla, byl neméně zdatný hudebník jako jeho předchůdce a s muzikálem si výtečně rozuměl. Však také spolu s Miroslavem Doutlíkem uvedli řadu úspěšných inscenací, samozřejmě nejen muzikálových, ale také operetních.
Z těch muzikálových připomeňme především My Fair Lady. Málokdy se stane, aby interpretka Lízy (ať už ve Shawově originálu či v muzikálové adaptaci Lernera a Loewyho) zvládla dokonale polohu květinářky před divadelním vchodem a noblesní dámy na dvorním plese. Květě Hankové se to podařilo dokonale.
V šedesátých letech přišel do Plzně nový mladý dirigent, kterého v divadle doslova zavalili prací. Působil v opeře, baletu i v operetě. Jmenoval se Jiří Kout a po odchodu Dalibora Brázdy převzal taktovku při inscenacích klasických operet, ale dirigoval i muzikál. Květa Hanková byla v té době znamenitou představitelkou všech stěžejních rolí v operetách, které prošly plzeňským jevištěm. Jmenujme alespoň ty nejzávažnější, Rosalindu v Netopýrovi, Žofku v Cikánském baronu, Helenu v Polské krvi či titulní roli v Rose Mary. A nesmíme zapomenout na odvážný pokus dvojice Doutlík-Kout, když se s operetním souborem rozhodli inscenovat Auberovu operu Fra Diavolo, v níž Květa Hanková ztvárnila roli Zerliny.
V roce 1969 vložila veškerý svůj talent a půvab do role Lenky v muzikálové adaptaci Jiráskovy Filosofské historie. Tato inscenace se stala jednou ze záminek, kvůli které byl Doutlík vyhozen v době nastupující tzv. normalizace z divadla. Pro svůj odvážný občanský postoj, když přerušil a ukončil se souhlasem většiny diváků představení opery Car a tesař poté, co se dozvěděl zprávu o sebeupálení studenta Zajíce, musel divadlo opustit i Jiří Kout, v té době již manžel Květy Hankové.
Svého druhu perzekuci neunikla ani Květa Hanková. V titulní roli Kálmánovy Hraběnky Marici, pro níž byla přímo ideálně disponovaná, zpívala až druhou premiéru. Z jejích rolí v závěrečné fázi jejího plzeňského působení připomeňme alespoň hostinskou Pepičku v operetě Ralfa Benatzkého U bílého Koníčka a dvě role muzikálové, Cajtl v Šumaři na střeše a Magnolii v Lodi komediantů. Když se shodou šťastných okolností Jiří Kout stal dirigentem Národního divadla, následovala jej do Prahy jako členka sboru naší první operní scény. Byla jeho věrnou oporou i po jeho emigraci a při jeho cestě ke světové proslulosti.
