Hudební drama Vrabčák a anděl, jehož autory jsou Daniel Große Boymann a Thomas Kahry, mělo premiéru v roce 2014 ve vídeňském Burgtheatru, kde se setkalo s velkým úspěchem. Stanislav Moša byl potom osloven, aby inscenaci nastudoval ve Švýcarsku s místním ansámblem pro turné dvaceti představení. To se začalo před měsícem. Opět velký úspěch. Není proto divu, že ředitel Městského divadla v Brně rád přenesl toto představení na svou domovskou scénu, kde vzniklo pod jeho vedením, ale v režii Igora Ondříčka v české premiéře.
V Čechách není osud jedné z protagonistek, Edit Piaf, scénicky neznámý. Libor Vaculík a Petr Malásek uvedli v plzeňském Divadle J. K. Tyla už před lety taneční muzikál Edith, vrabčák z předměstí. Titul získal v roce 2000 Cenu diváků za nejlepší představeni sezóny a v Plzni se stal kultovním dílem, které je na repertoáru dodnes. Muzikál pak prošel mnoha divadly, včetně Národního v Brně, kde se také setkal s úspěchem. Pro úplnost připomeňme také titul maďarské autorky Évy Pataki Edith a Marlene, který rovněž prošel několika českými scénami.
Najednou se tady objevuje nový titul s docela zvláštním úhlem pohledu. Vystupují zde dvě velké osobnosti meziválečné a poválečné písně, vedle Edith Piaf, která je vrabčákem stejně jako v minulé inscenaci, Marlene Dietrich – anděl. Pokud chceme srovnávat, tak Vaculíkova koncepce je jednodušší, ale jasně čitelná a věrohodná. Vlastně docela stejného „Vrabčáka“ poznáváme i v inscenaci Vrabčák a anděl. Problém je s Andělem, s Marlene Dietrich. Autorsky je postavena skutečně jako „andělíček strážníček“ ubohého Vrabčáka. Je úspěšná, klidná, cílevědomá, bez větších problémů, jejím největší starostí je zachraňovat Edith. Přijměme tedy fikci, že ty dvě ženy jsou na sebe upjaté až lesbicky, i když ve skutečnosti na sebe nebyly nikdy pevněji svázány. Nic proti tomuto obrazu, díky němuž můžeme srovnávat, jsme svědky dvou životů geniálních zpěvaček. Vše v pořádku. Uvést vedle sebe tyto dvě osobnosti hudebního a společenského života té doby je pěkný a opravdu atraktivní nápad. Ale libreto není napsané právě šťastně. Prvoplánový, neposlušný, v alkoholu vnořený „Vrabčák“ a téměř alabastrový „Anděl“ je největší slabinu díla. Jistě by se to dalo napsat chytřeji.
Vše zachraňuje výborný výběr písní, a především dokonalá interpretace. Na funkční scéně, kde se mění jenom několik prvků, jsme jednou na velkém koncertním jevišti, jindy v intimním prostředí nepostradatelné herecké šatny. V pozadí hraje kvalitní živý orchestr: Klavír, flétna, klarinet, saxofon, akordeon, kontrabas a bicí, to vše diriguje od klavíru Karel Cón. Výsledkem je obdivuhodně bohatý hudební souzvuk. Nic naplat, dobrá živá hudba je v divadle nenahraditelná.
Režie zvolila několik jasných výrazových prostředků. Vše je „položeno“ na dvou interpretkách, ostatní postavy včetně jevištních přestaveb obstará několik herců v mnoha převlecích, v mnoha rolích. Tak vzniká iluze živého, postavami zaplněného prostředí, ve kterémU dominují ty dvě: Vrabčák a anděl.
Postavu Vrabčáka – Piaf hrála na předpremiéře Markéta Sedláčková (aletrnuje Hana Holišová) a anděla Marlen Ivana Vaňková (aleternuje Katarína Mikulová). První tři jmenované interpretky jsou dobře známé, divák ví, co dokáží, škoda že jsem zatím neviděl Katarínu Mikulovou – herečku narozenou v roce 1990, která prozatím hrála v MDB jenom ve dvou inscenacích. Ale vraťme se v Vrabčákovi. V podání Markéty Sedláčkové to byl gejzír, orkán v křehké tělesné schránce. Obdivuhodný výkon pěvecký i herecký. Hodně obdivu si zaslouží i Ivana Vaňková jako Marlene. Byť byla její role napsána „andělsky“ a kladné role se hrají většinou těžce, její postava byla věrohodná, upřímně starostlivá a s nádherně citlivou interpretací zpívaných textu.
Neumím posoudit veškerou jazykovou kvalitu zpěvu. Interpretky zpívaly francouzsky, německy, anglicky. Ale zvukomalba byla dokonalá, onomatopoicky nic nepřekáželo a pokud nebyl divák vyslovený znalec některého ze zpívaných jazyků, určitě byl stejně jako já spokojen. Už na veřejné předpremiéře potlesk nebral konce, diváci aplaudovali vestoje a dá se tušit, že inscenace bude mít dobrý ohlas. Odpustíme rádi libretu jisté nedokonalosti, když z jeviště zněly nádherné písně ve vynikající interpretaci a s vynikajícím hudebním doprovodem. Promyšlená režie, svícení a atmosféra, která se nedá zapomenout, diváky nadchla. I když má inscenace podtitul „Hudební drama“, divák dílo přijme možná jinak – svědčil by mu přídomek: „Hudební svátek“.
Foto: Jef a Tino Kratochvilové
