Dva dny před Štědrým večerem (slavnostní premiéra bude 2. ledna) doslova přiletěl na scénu Janáčkovy opery v Brně Netopýr. On to vlastně nebyl netopýr. Ale Batman, cosi jako netopýří muž, který hned na začátku inscenace doskočí na pohovku, poslechne si v rádiu nějakou katastrofu a my pochopíme, že tam zasáhla jeho dobrá duše, zvedne telefon, vyslechne si další žádost o pomoc, a i když je unaven, „jde na to“. A krásná opereta může začít… Nejsem moc chápavý, tudíž netuším, proč na začátku a na konci operety (těsně před finále) tam ten Batman (nebo Batmenn?) je, ale nemusím přece rozumět všemu. A i kdyby to byla úplná samoúčelnost, no co? V operetě se prý může všechno.
Johann Strauss mladší (1825-1899) nebyl ve svých tvůrčích počátcích žádným divadelníkem. Blízké mu byly valčíky, polky, čardáše a pochody, vždyť od mala se motal pod klavírem nebo v orchestřišti, když jeho slavný tatínek uváděl do vídeňských koncertních síní a promenád svá všemi Vídeňátky milovaná hudební díla. A synáček v tradici pokračoval a pokud jde o módní oblibu, ještě svého tátu předčil. Vídeň šedesátých a sedmdesátých let 19. století žila Offenbachovými operetami a Straussovými koncertními valčíky. Offenbach rozuměl divadlu, Strauss, hudebně vzdělanější a snad i kultivovanější, zase orchestrální tvorbě. Až když přátelé a manželka hodně naléhali, pustil se Johann Strauss do divadelního kusu. První operety, Indigo nebo Karneval v Římě, sklidily nebývalé ovace. Protože jsou již dnes téměř nehratelné (špatná stavba příběhu, rozvláčné libreto), onu slávu zřejmě zapříčinila kvalitní hudba. Ze Strausse – orchestrálního skladatele, se stal také nápaditý písničkář. A postupně divadelník. Vždyť nakonec napsal šestnáct operet, i když jsou dnes hratelné kromě Netopýra ještě tři (Noc v Benátkách, Cikánský baron a snad Vídeňská krev – premiérovaná až po smrti skladatele). Obecně se má za to, že Netopýr je dobrá opereta, jak po stránce hudební, tak textové. Ale mám dojem, že je to trochu komplikovanější. Francouzská frašková komedie o tom, co se všechno stane, když má jít vážený občan na několik dnů do vězení a on je místo toho v převleku na plese, byla v Evropě hrána již na počátku 18. století. Možná i dříve, protože podobný název je zaznamenán i v repertoáru potulných loutkových divadel. Kdekdo tu převlekovou bulvární taškařici předělával, Juliem Benedixem počínaje, přes libretisty Halévyho a Meilhaca (psali pro Offenbacha), po překladatele Haffnera, který marně tu hodně předělávanou frašku nabízel v různých divadlech. Až Richard Genée se vrátil k Halévyho stavbě příběhu a libreto přes principála Teater an den Wien, Steinera, připravil pro Strausse.
Doktor Netopýr měl světovou premiéru v dubnu 1874. A byla to okamžitě senzace a nebývalý úspěch skladatele, který zastínil do té doby opěvovaného Offenbacha a dílo se rozletělo z Vídně do celé Evropy. Ovšem je opereta Netopýr skutečně tak senzační, tak výborná? Je nutné přihlédnout k době, ve které vznikla. Valčíková a kankánová Vídeň nejdřív tleskala Offenbachovi, který byl ještě v té době obdivovatelem Napoleona III. Po bitvě u Sedanu Prusové nad Napoleonem zvítězili a slavila i Vídeň. Moc se jí hodilo, že mají najednou SVÉHO krále valčíků a ne Offenbacha, nějakého německého žida, který se pofrancouzštil. Johann Strauss se stal miláčkem publika. Módnost a štěstěna jsou rodu ženského a mají věru vrtkavou, nestálou povahu…
Jaký je Netopýr dnes a v Janáčkově divadle v Brně? Nebudu napínat, hned prozradím, že je to kvalitní dílo, se všemi neřestmi, které Netopýra pronásledují na většině divadelních scén. Je zde totiž věčný rozpor mezi libretem a hudbou. Jednoduše řečeno, nebýt té nádherné Straussovy hudby, krásných písní, neměl by Netopýr na jevišti hudebního divadla co pohledávat. Ten zásadní a vlastně nepřekonatelný rozpor, který konec konců prozrazuje Straussovu (v té době) malou divadelní zkušenost. Libreto je konverzační a situační komedií. Tedy hodí se více do komornějšího prostoru, kde je jeviště a hlediště blíže u sebe (i klasicistní Mahenovo divadlo by bylo příliš velké). Hudba naopak je monumentální. Nádherná, živočišná a temperamentní, současně rafinovaně inteligentní, promyšlená, jednoduše velkolepá. Vytváří dojem lehkosti, za kterou se skrývá melodická i instrumentální rafinovanost umělce. Ta hudba potřebuje velký prostor a v Janáčkově opeře zní opravdu krásně. Je to totiž skutečně VELKÁ HUDBA.
Režisér Ondřej Havelka si byl vědom úskalí textu a snažil se (také díky spolupráci s Martinem Vačkářem a opravdu vtipným písňovým textům Ondřeje Suchého) vytěžit z libreta co nejvíc komediální nadsázky. Ono se mu to podařilo, ovšem stále zde zůstaly ty nekonečné metry, vzdálenost mezi jevištěm a hledištěm, kterou by nepřekonal snad ani zázrak, třeba forbíny panů V+W v osobním živém provedení. Prostor divadla determinuje každou inscenaci. A brněnské tvůrce neminuly stejné nástrahy, jaké se u Netopýra objevují pravidelně. Rozpor potřeb. Potřeba komorního prostoru textu a potřeba velkého prostoru pro „velkou“ hudbu. Režisér si občas v textu pomáhal vtipnými „brněnskými“ narážkami, politickými aktualizacemi ( …ten notář asi studoval v Plzni?), a to je v pořádku, vždyť již od Offenbachovych časů se od operety očekávaly politické narážky, aktualizace – to k operetnímu žánru vždy patří. Jednou však režisér „střelil vedle“, to když po přestávce spustil „mikrofonový cajdák“ s muzikanty na scéně (klavír bicí, housle, saxofon a tahací harmonika, podivný to beatový mix XX. století). Kromě Straussovy hudby by asi nemělo v Netopýrovi nic jiného znít. Vždyť pokud nacházíme v té operetě hodnoty, tak je to právě Strauss. Tento „vstup“ byl pro mne nepochopitelný a stejně zbytečný, jako Batman na začátku a skoro na konci inscenace.
A teď k té radostnější stránce. Orchestr, se kterým Netopýra nastudoval a řídil mladý Švýcar Kaspar Zehnder (1970) měl až obdivuhodný cit pro lyrické pasáže i pro Straussovo rošťáctví a rozpustilost. Josef Pančík stejně vedl sbor (výraz podporovala Havelkova režie) a zpěv, sóla, duety byla radost poslouchat. Zvlášť vynikl koloraturní soprán Pavly Vykopalové. Až při tomto zpěvu člověk pochopil, proč tak zřídka sahaly i někdejší zpěvoherní scény u nás (za socialismu se hrály operety ve více než deseti divadlech) po Netopýrovi. Rosalindu Eisensteinovou nedokáže dobře zazpívat běžná operetní subreta. Když však zpívá skutečná umělkyně, na Straussovi může ukázat, co dokáže. Samozřejmě pochvalu si zaslouží všichni sólisté, zvláště Aleš Briscein jako Eisenstein, Jiří Sulženko jako Frank, Adéla Olgy Jelínkové i Ida Aleny Sobolové, Petr Císař jako dr. Falke a další. Všechny pěvecké výkony byly hodnotné. Strauss by měl radost.
Úspěch inscenace určitě podtrhla i nápaditá jednoduchá scéna Martina Černého, ve které hrálo prim světlo, i vtipné komiksové kresby Aleše Čumy a Pavla Brabce. Škoda, že po přestávce se s nimi již tolik nepracovalo, tvořily nápadité osvěžení inscenace. Režisér Havelka univerzální scénu a svícení plně využil. Vytvořil tak moderní inscenaci, ve které na druhé straně bylo všechno, co v klasické operetě být má.
Brněnské Národní divadlo má tedy úspěšného Netopýra. S vědomím toho, že některá omezení jsou již v díle samém a že Batman může tradičního operetního diváka i trochu pozlobit. O to více je třeba ocenit, že se do této operety inscenátoři pustili. Krásná Straussova hudba si to určitě zaslouží. Shodou okolností se s Netopýry tento rok v Čechách roztrhl pytel. Asi by nebylo od věci, kdyby v dnešní době internetu dramaturgové mezi sebou více komunikovali a nenechávali si své inscenační plány „pod pokličkou“. Na světě zase není jenom Netopýr, i když to tuto sezónu tak vypadá…
Pokud se podíváme na statistiky, není na tom opereta dobře. Podíváme- li se na návštěvnost, není na tom zle. Ještě stále má svého diváka, i když je pro mladou generaci většinou „blbým dojákem“. Asi by bylo účelné zamyslet se nad žánrem a nad tím, kam kráčí…Zde mají co dělat nejenom inscenátoři, ale i teatrologové. Zaslouží si to operetní žánr, aby nám nevymřel. Musíme si být vědomi toho, že je opereta, byť se občas inscenuje, ohroženým druhem. „Bílým nosorožcem“ evropského divadelnictví. Tak ať se nám množí. Bez operety by tady bylo smutno.
Foto: Národní divadlo Brno
