Foto: Plzeňská filharmonie
Standing ovation a nadšení posluchačů sklidil unikátní společný projekt Plzeňské filharmonie, Ústavu pro studium totalitních režimů, Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v Plzni a Českého rozhlasu Vltava „Nejen Mnichov 1938“, který se konal 26. září v hale fakulty designu.
Komponovaný pořad s podtitulem Umělci proti době, vzepření se vůči osudu! kombinoval mluvené slovo přibližující situaci roku 1938 a hudební díla, která s dobou souvisela. Buď prostřednictvím tehdy žijícího autora, nebo tematicky. A tak prostorem fakulty zněly skladby Jaroslava Ježka, Jaroslava Křičky, Bohuslava Martinů, Pavla Haase, Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Filharmoniky řídil mladý japonský dirigent Chuhei Iwasaki. Jako sólisté účinkovali sopranistka Ivana Veberová a barytonista Roman Janál, večerem provázel Svatopluk Schuller. Mladí výtvarníci z fakulty designu pod vedením Jana Morávka a Lukáše Kellnera obohatili koncert o působivé vizuální projekce, které umocnily jednotlivé kompozice, zejména pak Smetanovu apoteózu národa.
Večer přinesl výborné výkony všech účinkujících. Precizně hrající filharmonici podali pod Iwasakiho taktovkou obdivuhodný výkon. Po technické stránce hráli suverénně, skladby byly do detailu vypracované a především hudbě dvacátého století vtiskl Iwasaki díky pečlivosti a citu pro rytmus hlubokou sdělnost. Dramaturgie koncertu připravená hudebním skladatelem Tomášem Illem a historikem Martinem Tichým (byl rovněž autorem scénáře průvodního slova a vizualizace) byla v mnoha směrech objevná i odvážná. Večer otevřela zřídka uváděná Symfonická báseň Jaroslava Ježka z roku 1936 a její provedení nasadilo pro celý večer vysokou laťku. Následovaly Tři hymnické zpěvy Jaroslava Křičky s titulem Vlasti!, které autor komponoval v létě 1939, již po okupaci Československa. Po sugestivním Ježkově díle byly Křičkovy zpěvy na působivé texty Jaroslava Kvapila, Zdeňka Knittla a Karla Hynka Máchy, výtečně interpretované Ivanou Veberovou a Romanem Janálem, silně emotivním zážitkem. První půli uzavřela Serenáda pro komorní orchestr Bohuslava Martinů (H 199) z roku 1930, filharmoniky brilantně zahraná. Druhou polovinu večera otevřela Studie pro smyčcový orchestr Pavla Haase, kterou napsal autor v roce 1943 v koncentračním táboře v Terezíně a která zde také měla v roce 1944 svoji premiéru. Měsíc poté nastoupil Haas do transportu do Osvětimi, kde v říjnu téhož roku zemřel. Extrémně náročná skladba zazněla v Plzni v doslova exkluzivním provedení. V posluchačích vyvolala hluboký dojem.
Pak přišla na řadu romantická hudba. Roman Janál je zkušeným interpretem písňového repertoáru a tři Biblické písně Antonína Dvořáka zpíval s citem a výrazovou hloubkou. Celý večer uzavřelo Libušino proroctví z opery Bedřicha Smetany Libuše v podání Ivany Veberové, na němž se podílel i Roman Janál, který velmi vhodně zpíval sólové vstupy sboru. Celek vyzněl velmi působivě. Ivana Veberová vládne silným dramatickým barevným hlasem, který má zcela nečekaně v určitých momentech až lyrické finesy. Jako Libuše je tedy dramatická, přitom hluboce ženská. Proroctví bylo skutečně tím pravým zakončením večera.
Foto: Plzeňská filharmonie
Hudba se v tomto projektu zařadila do historických souvislostí, které publikum snadno přijalo také díky Svatopluku Schullerovi a jeho pečlivé dikci a působivému přednesu.
Na vysoké úrovni byl celý večer a této úrovni odpovídal i pečlivě připravený program s obsáhlým historickým exkurzem, informacemi o skladatelích a uváděných dílech.
Koncert byl vzhledem k charakteru prostoru nazvučen a současně snímám rozhlasem. Jeho záznam vysílala stanice Vltava 2 .října. Kdo nemohl přijít na koncert a vyslechl jej ze svého přijímače, rozhodně nebyl o nic ochuzen. Záznam byl výborně připraven a přinesl posluchačům rovněž hluboký umělecký zážitek.
Projekt Nejen Mnichov 1938 byl reprezentativní produkcí na vysoké umělecké úrovni. A je skvělé, že jej Český rozhlas zaznamenal a zprostředkoval i neplzeňským posluchačům.
Projektů podobného charakteru má Plzeňská filharmonie na svém kontě již několik. S Ústavem pro studium totalitních režimů a Fakultou designu a umění Ladislava Sutnara ze Západočeské univerzity v Plzni již společně realizovali projekty „Umělec a totalita: ‚Svoboda projevu a moc totality“ a „Tvůrčí ohlédnutí za Únorem 1948 aneb Čelem k masám?“. Všechny včetně letošního Mnichova 1938 jsou unikátní nejen tím, jakým způsobem reagovaly na významné historické události. Ale i svojí dramaturgií a charakterem, tím, jakým způsobem spojují hudbu, výtvarné umění a historii. A také – jak spojují posluchače všech generací.
Zatímco řada jiných podobných uměleckých institucí o potřebě přilákat mladé lidi na svoje produkce hovoří, Plzeňská filharmonie už cestu našla. Její vedení si dobře uvědomuje, že pokud chce oslovit mladé lidi, musí je do svých aktivit přímo zapojit. Podílí-li se člověk na přípravě akce, získá k ní vztah. Zapojení studentů fakulty designu do celého projektu je v tomto směru tedy nejen unikátní, ale i prozíravé. Profesionální chování a přístup posluchačů fakulty ke koncertu svědčí o tom, že Plzeňská filharmonie i v tomto směru trefila do černého. Je to jedna z cest, jak si rozšiřovat publikum klasické hudby.
Napsáno ve spolupráci s Gabrielou Špalkovou.
Foto: Plzeňská filharmonie
