Ve vídeňské Stadt Halle odehrál soubor zorganizovaný firmou ARENA Show and Entertainment GmbH další z velkolepých programů: „Hair, The American Tribal Love-Rock Musical“. Asi by nestálo za to zmiňovat se o této akci s až takovým důrazem, kdyby se pod realizaci nepodepsal známý režisér, ředitel Městského divadla v Brně Stanislav Moša se svým týmem.
Konkurz do muzikálu Hair se konal v Londýně a režisér Moša si tam vybral ze stovek zpěváků a tanečníků necelou třicítku interpretů. Když jsem se ho ptal, proč hledal interprety právě v Londýně, odpověděl mi svého času, že „nejsou lidi“. Své vlastní interprety potřebuje na domácí scéně a opravdu kvalitní a komplexně připravené umělce u nás nelze najít snadno. Muzikál Hair se studoval v Brně, na mateřské scéně MDB. Nutno připomenout, že na evropské turné byli vybráni domácí muzikanti (a těch kvalitních je u nás opravdu dost), které dal dohromady a hudebně vedl dirigent Karel Albrecht. O choreografii se staraly Aneta Majerová a Hana Kratochvilová, asistentem režie byl Stano Slovák. Vystupující jsou pak z různých konců světa, od Jamajky a USA po evropské národnosti, především pak z Velké Británie.
V klasickém barevném programu z muzikálu se hned na první straně dočteme, že jde o Eine Produktion des Stadtteather Brno.
Turné nastudovaného muzikálu mělo start v listopadu, ve švýcarském Oltenu. Od prvního prosince představení navštěvuje denně německá města, pak zajíždí na dva dny do Insbrucku, na den do Salzburgu a zase zpět do Německa, do operou proslaveného Bayreuthu. 12.12. následuje představení v Grazu, 13.,14., ve Vídni… A co bude následovat? Dva dny přesunu, potom opět německá města, 28 představení za 35 dnů. Úctyhodný výkon.
Muzikál Hair – Vlasy byl vytvořen skladatelem Galt MacDermotem na libreto Gerome Rangiho a Jamese Rada. Jedná se o produkt hippie kultury a sexuální revoluce šedesátých let a některé z obsažených písní se staly hymnami aktivizmu proti vietnamské válce. Muzikál byl ve své době velmi kontroverzní pro používání nadávek, zobrazení užívání nelegálních drog a sexuality, nerespektování americké vlajky i “nahou scénu” na konci prvního aktu. Ale především, byl to první „rockový muzikál“, který nastartoval celou plejádu dalších, podobného žánru. Už nešlo o modernizované operety jako byla Oklahoma, Loď komediantů nebo Hello, Dolly. Už nešlo ani o dramaticky skloubené silné příběhy, jako byl Šumař na střeše nebo West Side Story. Hlavním atributem rockového muzikálu je hudba. A ústřední myšlenka, kolem které se hudba, zpěv a tanec vine.
Poprve jsem muzikál Hair viděl rok po světové premiéře, v roce 1969 v Dusseldorfu. Už jsem tušil, že ty chvíle svobody, kdy jsme poprvé mohli cestovat na Západ rychle skončí. A tento muzikál, pro mne doslova s celoživotním zážitkem, byl také na dvacet let tím poledním, co jsem na západní scéně viděl. Podobně jako v dnešní inscenaci i v tom roce 1969 šlo o mezinárodní obsazení a na scéně hrál český orchestr. Byla to v Československu populární skupina Mephisto (většina z těch muzikantů se potom domů, za zavřenou oponu, nevrátila.) Byl jsem tehdy šokován otevřeností inscenace – včetně těch naháčů, kteří byť symbolicky, souložili na scéně. Byl jsem okouzlen hudbou i tou krásnou oslavou svoboda a volné lásky. MAKE LOVE NOT WAR! nebo FLOWE POWE! Ovšem nejzásadnější a nejsympatičtější myšlenkou „květinkových lidí“ byla věta: My freedom ends where the freedom of another begins (Má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého).
Když jsem byl v osmdesátých letech dramaturgem hudebního divadla v Bratislavě, marně jsem se snažil prosadit „Vlasy“ do repertoáru. Marně jsem operoval ideou, že je to dílo proti válce ve Vietnamu, tudíž ideologicky vhodné. Neuspěl jsem. Ministr kultury, básník Miroslav Válek, nebyl žádný hlupák. Dobře věděl, o jakou oslavu míru ve Vlasech jde… A pacifismus nebyl v souladu s naší socialistickou ideologií.
To všechno se mi prohánělo hlavou, když jsem seděl okouzlen v hledišti vídenské Stadt Halle a sledoval muzikál Hair už snad podvacáté. Viděl jsem to představení v Praze i v Brně, v Budapešti i ve Varšavě. Snad nejbližší ke koncepci této inscenace bylo brněnské představení – vždyť jej režíroval také Stanislav Moša. A bylo také nejpravdivější. Mnozí inscenátoři totiž sahají po zásadní úpravě filmového režiséra Miloše Formana. Je to lákavá úprava se silným dramatickým nábojem. Ale stírá se tam to první a ústřední, radost ze svobodného života v lásce – i když je to všechno jenom iluze, psychedelickými látkami obtočený sen.
Není třeba zdůrazňovat, jak nádherně profesionální byli protagonisté muzikálu. Ale je nutné zdůraznit, že brněnský orchestr nejenom výborně hrál, ale že dělal „srandičkami“ na pozadí scény vynikající kulisu, pocit radosti z hraní, který nebyl zanedbatelný. A práce se světly (všechno led diody – nevěřícně jsem koukal, co se s nimi všechno dokáže), vyplnění mizanscény, neuvěřitelné množství různorodých a přesných choreografických nápadů – to všechno se zasloužilo o nebývalý úspěch inscenace. A publikum? Kromě zastydlých puberťáků po šedesátce, kteří ještě stále fandí ideám hippies (dlouhé vlasy, džíny s šátkem, korálky) se v závěrečném společném tanci k hercům přidali i mladí diváci – a nebylo jich málo, jakoby ta šedesátá léta začala prožívat jakési znovuzrození.
Bylo mi nádherně, stejně jako ostatním divákům. A tak nějak jsem se jako obyvatel Brna nadýmal pýchou.
Zkrátka „Eine Produktion des Stadtteather Brno“ !
Ilustrační foto: Archiv autora
