Titulní postava muzikálu Řek Zorba má v novém nastudování Divadla J. K. Tyla dva výrazné představitele: Ladislava Koláře (člen Městského divadla Brno) a Dalibora Tolaše, který se již 19. sezonu řadí mezi přední osobnosti plzeňské opery. Přestože v mateřském souboru ztvárnil většinu stěžejních barytonových rolí ze světového i českého repertoáru a za dvě z nich byl nominován na Cenu Thálie, nikdy se neodříkal exkurzů do jiných žánrových vod. Pomineme-li jeho hostování v pražské inscenaci Cats a zaměříme se výhradně na plzeňskou scénu, zaznamenáme i zde jeho několikeré hostování v inscenacích muzikálového a operetního souboru (např. Fred Graham v Kiss me Kate, Otto ve Ferdinandovi, Jupiter v Orfeovi v podsvětí). Charismatického Zorbu ztvární i před brněnským publikem 19.června na prestižním festivalu hudebního divadla Dokořán.
Jak jste se vy, operní zpěvák, vypořádával s muzikálovou rolí takového rozsahu?
D.T.: “Rád bych předeslal jednu věc: to, že si mě pan režisér Petr Novotný a šéf souboru Roman Meluzín vůbec vybrali, beru jako za poctu; hrát tuhle postavu je pro mne velkou ctí. Věděl jsem, že budu muset zvládnout v poměrně krátké době roli, která se naprosto vymyká mně blízkému opernímu žánru a je postavená především na hereckém projevu. Snad se to podařilo, každopádně se těším na další představení. Je ovšem fakt, že při odstupech mezi nimi se na každou reprízu musím připravovat asi jako na Nabucca, už dva dny předem, byť pochopitelně jiným způsobem. V opeře je to italština, hlas, noty – tady zase potřeba dostávat se znovu do situací, které musím řešit na jevišti. A samozřejmě texty, texty… I když si to doma řeknu stokrát, může se na jevišti stát, že mi vypadne slovíčko. Přeci jen nejsem v tomto žánru zrovna zběhlý, je to pro mě skoro jako činohra. Dostat se po delší pauze opět do té postavy se mi daří snad jen díky tvrdé přípravě, kterou jsem měl. Hodně mi při tom pomáhal František Dvořák, částečně Zdeněk Mucha a někteří další kolegové.”
Řek Zorba je z rodu muzikálů, které vyvolávají slzy i smích. Co diváka zasáhne pod kůží nejhlouběji, je Zorbova životní filozofie. Jak dalece je vám blízká?
D.T.: “Řekl bych že tak ze sedmdesáti až osmdesáti procent. Při studiu role mě leckteré momenty až zvedly ze židle. Kolikrát jsem si říkal, že to snad není možné: tohle se mi v životě už stalo, s tímhle jsem se setkal, tohle jsem také řešil – a řešil stejným nebo podobným způsobem. To pak člověka při práci táhne dál a dál, dodává mu to větší chuť, protože se cítí ve svém živlu.
Zorbovými slovy mohu vyjádřit všechno, co cítím, jaký jsem. V textu té postavy je obsaženo vše, aspoň pro mě: bolest, radost, láska, všechny úspěchy a neúspěchy, smysl života, otázky proč jsem tady, jestli to, co dělám, je aspoň trochu dobré…”
Narazil jste v Zorbovi či v jeho příběhu na něco, co svou zkušeností neobsáhnete?
D.T.: “Já jsem rodinný typ a mám rád rodinné zázemí. Naproti tomu Zorba o sobě říká: „jsem jak pták“ – zabalí to a jde. Já bych mosty spálit nemohl, k životu potřebuji domov.”
Jak se na půdě ´spřáteleného´ souboru cítíte?
D.T.: “S partnery jako je Honza Kaštovský a Honza Kříž se mi pracuje skvěle, a to nemluvím o Stáně Fořtové – tam je úžasná spolupráce samozřejmostí. Ale protože se sem vracím po delší přestávce, znovu oceňuji a vděčně prožívám atmosféru v souboru, který celkově vnímám jako vysoce profesionální, při věci, vzájemně pevně propojený, a přitom přátelský a vstřícný ke každému hostu, který sem přijede. Všem je tu dobře – a jak je vidět, každý se i rád znovu vrací.”
Foto: Pavel Křivánek – Řek Zorba (Dalibor Tolaš spolu s Janem Křížem), Orfeus v podsvětí (s Olgou Jelínkovou) a Marta Kolafová (Nabucco)
