V bratislavském Divadle Aréna si 25. ledna tohoto roku odbyl svou premiéru kultovní muzikál Rent. Dílo Jonathana Larsona, které se pyšní čtyřmi cenami Tony, bylo poprvé uvedeno v roce 1994 v Theatre Workshop v New Yorku. Na Broadwayi mělo pak premiéru o dva roky později, téhle události se ovšem autor již nedožil. Za libreto k muzikálu dostal Pulitzerovu cenu, která je považována za nejvýznamnější ocenění dramatických děl a v oblasti muzikálu je udílena velmi zřídka. Úspěch Rentu byl korunován filmovou adaptací v režii Christophera Columba z roku 2005, v němž účinkuje většina původního divadelního obsazení. I z divadelní derniéry z roku 2008 je pořízen záznam, který byl vysílán na mnoha stanicích po celém světě – včetně naší televize. Na Slovensku se jedná o již druhé nastudování tohoto muzikálu, poprvé to bylo v bratislavském Istropolisu v roce 2007. Tehdy se režie ujal Patrik Lančarič. Ale nás především zajímá, jak se s tímto světoznámým dílem popral nynější tým v čele s režisérem Martinem Čičvákem.
Příběh je inspirovaný Pucciniho Bohémou. Je jakousi reakcí na ni. Obě tato díla vznikla na základě románu Henriho Murgera Obrazy ze života bohémy. Lesk Pucciniho světa tentokrát ovšem nahradil hluk a drsnost současného New Yorku. V Bohémě je svět romantický a poetický, v Rentu je tvrdý, zlý, drsný a skutečný. Larson se při psaní libreta muzikálu inspiroval i vlastními vzpomínkami – také žil jako mladý v loftovém bytu na Manhattanu s ilegálně zavedeným topením. Možná právě proto celý muzikál působí tak přirozeně a reálně. Rent je v mnohém přelomovým dílem. Začal bourat hranice mezi populární hudbou a muzikálem, oslovoval mladou generaci, protože mluvil jejich řečí. Rent je dílem, které už před svým prvním uvedením bylo předem odsouzeno k neúspěchu. Broadway tehdy nebyla připravena na rockovou hudbu a na divadlo, které vlastně ani divadlem nebylo – hrálo se na téměř prázdné scéně, v civilním oblečení. Přesto si Rent našel své nenahraditelné místo ve světě hudebního divadla. Nemá klasický děj, jedná se o příběhy pár přátel, umělců žijících v bohémské čtvrti New Yorku, které spojuje láska a touha po životě. Sejdou se na štědrý večer, aby prožili rok, který změní jejich životy. Jde tu vlastně o tři podoby lásky. Je tu žena, která opouští svého přítele kvůli jiné ženě. Smutný rocker, nakažený virem HIV, tou dobou na léčení ze závislosti na heroinu, se zamiluje do dívky, barové tanečnice, která nejenže trpí stejnou nemocí, ale také osciluje mezi drogami, závislostí a láskou. A v neposlední řadě HIV pozitivní učitel informatiky Tom se dlouho brání přiznat si fakt, že miluje muže –transsexuála Angela, který umírá na AIDS. Ten je ovšem paradoxně osobou, která nejvíc miluje život a všem svým přátelům ukazuje, že ať je minulost jaká je, každý má právo žít si svůj sen – i když třeba jen krátce. Je neustále pozitivní, nad věcí, ukazuje, že člověk nemá ztrácet čas zbytečnostmi. Umí milovat a věřit na zázraky. Jak sám Collinsovi zpívá: „Láska je zámok, ktorý nedá sa kúpiť. Iba vziať na prenájom, osud je totiž skúpy.“ Nikdo nikomu neslibuje, jak spolu dlouho budou, nebo jestli jim to vydrží, ale každý z nich umí ocenit každou minutu, kdy jsou šťastní. Angel znamená anděl. A už při prvním setkání s ním Collins poznamená: „Len Anjel chodí v správný čas.“ Právě jeho smrt pak zasáhne všechny tak silně, že zpřetrhá pouta jejich přátelství. Ale jen proto, aby se po nějaké době mohli spolu zase sejít…
Představení začíná stejně jako filmové zpracování z roku 2005 písní Seasons of love (Obdobia lásky). Hlavní postavy stojí v řadě vedle sebe a zpívají o tom, že nás čekají „štyri ročné obdobia lásky.“ Už tady, na úplném začátku, je jasně vidět, kdo s kým tvoří pár. Angel zamilovaně kouká na Collinse, Mimi stojí vedle Bennyho, ke kterému ji netáhnou příliš velké city, a Roger je osamocený na opačné straně jeviště a netuší, že v roce, který právě přichází, potká svou životní lásku. Maureen, ta se koketně pohybuje někde mezi Markem, kterého tím uvádí do rozpaků, a právničkou Joanne, jež stírá Marka nevraživými pohledy a ráznými gesty dává Maureen najevo, ke komu teď patří. Stejnou písní muzikál začíná i končí. Na závěr se pouze změní postavení Mimi, která se tiskne k Rogerovi, jež ji ochranitelsky objímá. Příběh je celý vnímaný z pohledu vášnivého filmaře Marka. Na konci mezi všechny přichází Angel, jehož přítomnost lze pochopit jako vzpomínku. Jako vzpomínku na ty „štyri ročné obdobia lásky“, které se před divákem otevírají. On je právě tou osobou, která ve všech lásku probouzí a dodává naději v těžkých chvílích…
Celá inscenace se odehrává na takřka prázdné scéně, dominuje pouze pojízdný stůl, který se podobně jako v broadwayské verzi dá rozložit na tři části – to je důležité hlavně v momentě, kdy se souběžně odehrávají tři důležité situace – umírá Angel, Joanne čeká na zprávu od Maureen a Mimi se trápí bez Rogera. Vzadu svítí vánoční stromeček, který značí období konce roku, kdy se děj odehrává. Po celou dobu jsou na jevišti ještě židle, seskupené do čtyř čtvercových útvarů, pracuje se však pouze s jedním, a to jeho rozebráním a následným složením v rámci sezení v terapeutickém kroužku. Jinak se jejich pravý význam objeví až na samém konci, kdy aktéři seřazení v jedné řadě zpívají závěrečnou píseň se slovy „Žiješ len raz“ a z oněch skupin židlí se za nimi postaví pestrobarevný nápis RENT – takový, jaký známe z loga filmu. Celá inscenace je plná skvělých nápadů režiséra Martina Čičváka. Ať už se jedná o scénu ve foyer, kde hlavní postavy odehrají krátkou epizodku o tom, že nemají klíče od divadelního sálu a tak jsou nuceni se vyrovnat s těmito podmínkami a zpívat mezi lidmi. Na konci přestávky pak diváci proudí zpět do sálu společně s aktéry. Druhá půlka začíná písní La vie Boheme, jež se odehrává v bujarém veselí, které samozřejmě nemůže trvat dlouho – skončí v momentě, kdy jim Benny, člověk, který celou dobu přináší jen problémy, vypne proud. Ani tím se ovšem nikdo nenechá rozhodit, herci vytáhnou obyčejné kapesní baterky, a zbytek scény odzpívají ve tmě, pouze v intimním osvětlení a po celou dobu chodí mezi diváky. Vůbec celková interakce mezi herci a diváky funguje naprosto skvěle. Nejeden člověk se neubrání slzám v momentě, kdy umírá Angel, smíchu, když právnička Joanne své přítelkyni – herečce Maureen předvádí, jak hrát divadlo, a určitě taky soucítí s Markem, který má své přátele sice moc rád, ale shodou náhod právě on jako jediný zůstal sám a věnuje se pouze svému velkému koníčku – natáčení filmů. Má dokonce reálně zapnutou kameru a neustále své přátele natáčí. Na projekci vzadu scény se tak objevují detailní záběry, někdy jsou to pouze nohy nebo ruce, ale mnohdy právě na těchto záběrech vidíme detaily očí, ve kterých se zrcadlí štěstí či smutek.
Co jistě stojí za zmínku, je překlad, na kterém se podílela Zuzana Šajgalíková, Martin Čičvák, Tono Popovič a Milan Malinovský. Ačkoliv v základu vychází z Malinovského překladu (ve kterém se muzikál Rent před lety uváděl v bratislavském Istropolisu), je nově udělaný a velice povedený. V Rentu se objevuje 42 písní, zahraných pětičlennou živou kapelou, sedící přímo na jevišti, a jen velice málo mluveného slova, tudíž je podstatné, aby veškeré texty byly srozumitelné a navazovaly na sebe. Výborné jsou například všechny duety, ať už se jedná o Light my candle (Zapálíš mi sviečku), I´ll cover you (Nie si viac sám), či Take me or leave me (Ber či neber).
Z toho co tady už zaznělo, je jistě poznat, že inscenace je opravdu pečlivě a dobře udělaná. Ovšem i po technické stránce sebevíc povedené představení mohou kolikrát shodit nedobré herecké výkony. S potěšením musím ale konstatovat, že to není případ Rentu. Každý člověk stojící na jevišti, ať už jeho postava má jméno, či je pouhou součástí company (v případě Rentu se slovo „pouhou“ snad ani nehodí, protože úloha company je velice důležitá), zkrátka každý posouvá inscenaci stále výš a výš. Nemůžu říct, že by se v alternaci, kterou jsem zhlédla, objevil nějaký slabší článek. Mezi Mimi (Milena Mnichová) a Rogerem (Martin Durkáč) to od jejich prvního setkání neuvěřitelně jiskřilo. Nejen že své náročné pěvecké party skvěle odzpívali, ale ještě byli výborně vybráni typově. Fungovala mezi nimi chemie a jejich zamilované pohledy a doteky jim věřil každý divák v sále. Postavu Marka, která je průvodcem celého příběhu, ztvárnil Vilo Csontos. Je jediným, který má nadhled a občas mu nezbývá nic jiného, než své přátele usměrňovat. Jako Benny, bývalý přítel, který momentálně způsobuje nemálo problémů, se představil Peter Pecha. Byl přesně takový, jakého si ho můžeme pamatovat z filmu – suchar, hrající drsňáka, který pro své momentální postavení zapomíná na staré kamarády. Představitelka herečky Maureen, Barbora Švidraňová, vyniká především v hereckých pasážích. Její protestní vystoupení, při kterém se houpe na obrovské kouli se jistě vryje každému do paměti. Záměrně nakonec jsem si nechala její partnerku Joanne a dvojici Collinse s Angelem. Právě tyhle tři postavy ve mně zanechaly nejhlubší zážitek. Distingovanou lesbickou právničku z Harwardu ztvárnila Viktória Matušovová. Tahle role má v muzikálu mnohem větší prostor než ve filmové verzi, kde byla ve stínu ostatních postav. Tady je tomu právě naopak – Joanne ostatní chvílemi zastiňuje. Tančí s Markem odvážné tango, nebrání se projevům žárlivosti, dokáže rozbrečet i rozesmát publikum. Zároveň svou partnerku Maureen upřímně miluje a snaží se snášet její koketní chování, mnohdy jí ale přetečou nervy. Přitom všem ani na chvíli neztrácí nic ze svého šarmu, uhlazenosti a vždy dokonalého vystupování. V neposlední řadě se v již zmiňované dvojici homosexuálního páru Collinse a Angela představili Tomáš Palonder a Martin Písařík. Palonder jako Collins zaujme především svým charismatem a sametovým hlasem, jeho žalostný pohled a píseň I´ll cover you po smrti Angela jsou jedním z nejsilnějších momentů představení. A Angela, transsexuála, který ví, že je nemocný a blíží se jeho konec, přesto touží žít a touží milovat, hrál Martin Písařík. Na to, že jeho mateřským jazykem slovenština není, se s ní vyrovnal obdivuhodně. Jeho Angel je něžný a šťastný. Rozdává lásku, úsměv a naději nejen kolegům na jevišti, ale i divákům v sále. Jejich vztah s Collinsem je dlouho zobrazen jako pouhé přátelství. Není to o nějaké extrémní fyzické přitažlivosti, nejdůležitější je pohled, jakým se jeden na druhého dívá. Ten pohled řekne úplně všechno. Ať už Písařík běhá po jevišti na podpatcích, v upnutých legínách a v dámské paruce, či se v noční košili svíjí ve smrtelných křečích, v každé chvíli ho Collins miluje. A nejen on. Angela prostě nejde nemilovat.
Možná se budu opakovat, ale příběh o těchto mladých lidech na pokraji života a smrti je neskonale silný a má stále co říct. Žijí uprostřed velkoměsta, nemají z čeho platit nájem, takže brzo asi skončí pod mostem, jsou nakažení virem HIV a tuší, že jejich poslední hodinka může přijít každou chvilku, nicméně přesto si užívají života. Člověk nemusí mít vše, aby byl šťastný. A o tom právě celý RENT je. V poslední písničce představení zaznívají slova: „Kde, keď nie tu? Kto, keď nie my? Kedy, keď nie dnes?“ Mottem celého příběhu a i vlastně poselstvím pro publikum je jakési heslo „Žijem len raz!“
Divadlo vždycky nemusí být jen o velkoleposti, oslnivém lesku a zábavě, aby divák odcházel spokojený. Mnohdy je tomu právě naopak. Může se odehrávat na takřka prázdné scéně, s herci v civilním oblečení, ale s příběhem tak silným a podaným takovým způsobem, že se to na každém z návštěvníků hluboce podepíše. RENT je svým způsobem hodně podobný muzikálu Spring Awakening Duncana Sheika a Stevena Satera. Mluví o věcech, o kterých člověk možná nechce slyšet a mluví o nich tak, aby donutil lidi přemýšlet. Prvních pár úspěšných repríz má tahle inscenace za sebou. A teď už nezbývá než doufat, že ji čeká trochu lepší osud, než již zmiňovaný Spring Awakening (Probuzení jara), který má v Brně bohužel nesklízí takovou návštěvnost, jakou by si zasloužil . Ani v dnešní době člověk jaksi není připraven dívat se v divadle na obyčejný život se všemi jeho radostmi i strastmi. Ale řekněme si to upřímně, kde jinde než právě v prostorech divadla můžeme všichni „svobodně a volně dýchať, nie len žiť podľa schém?“ Tady to jde, a proto: „La vie Boheme!“
Psáno z reprízy 31. ledna 2013.
Foto z inscenace: Divadlo Aréna Bratislava
