Původní muzikál, který nastudovali studenti muzikálového herectví brněnské Divadelní fakulty JAMU, není tak úplně původní. I když vychází z emocí a ze zkušeností samotných herců, jeho předlohou by mohl být slavný broadwayský muzikál FAME. Lze pochopit, že součástí studijní práce je i autorská a dramaturgická tvorba, takže zůstaneme jenom u konstatování, že muzikál NA DNO má svého slavnějšího příbuzného. Možná trochu zamrzí, že dílo nemá pevnější dramatickou stavbu, kvalitnější dialogy, o které by se šlo v herecké tvorbě opřít. Ale vždyť studentské divadlo, to je hledání, nacházení, sbírání zkušeností. Takže nejde o výtku, jenom o konstatování.
Příjemným překvapením je profesionální zpívání náročných hudebních partů, o kterých bude řeč později. A také pohybová kultura, od choreografie po samotné taneční výkony osmi protagonistů. Naopak zamrzí nedotažené herecké výkony. Počínaje jevištní mluvou, které má svá pravidla i v tom nejcivilnějším jevištním vyjádření. Ortoepie je v našich divadlech sice rozvolněná, ovšem na herecké škole by měl být kladen na dobrou výslovnost větší důraz. Herecké techniky, od dob Stanislavského (který se učí i dnes na slavné newyorské Film Academy), jsou stále hodné pozornosti i v uvolněné, civilně přirozené jevištní mluvě moderního divadla. V bulletinu k inscenaci divadelní teoretik doc. Pavel Drábek píše: „Během dialogů se nepsychologizuje – tak jako to neděláme v našem každodenním životě: necháváme si vnitřní svět pro sebe. Jen špatní herci ze sebe dělají emoční prostitutky a nemístně odhalují, co je intimní (…)” O takovém tvrzení lze asi hodně diskutovat. A je vlastně dobře, že existuje více postojů. Lidé přece nejsou stvořeni „přes kopírák“. Osobně však zastávám názor, že klasické herectví má stále na škole své místo. Včetně budování prožitků, včetně „Bühnensprache“.
Vraťme se zpátky ke zpívání, které je páteřní funkcí předvedeného muzikálu. Po hudební stránce (klavír, bicí, kytara, baskytara, trubka, trombón, saxofon) v bulletinu připomněli autoři textu alternativní hudbu. To mi vždy zabliká v hlavě obava z nějaké dodekafonie s téměř nesrozumitelnými dvanáctitónovými sekvencemi, nebo také alternativní hudba jako směsice nejrůznějších etno přednesů na podivné nástroje. Nic takového se však naštěstí nestalo. Byli jsme svědky inteligentní 4/4“ swingové melodie, někdy tak trochu bebopu, jindy jsme slyšeli komplexní souzvuky, podklad, na kterém bylo zpívání opravdu hodně náročné. Osm protagonistů zvládlo své party perfektně. Skutečně s obdivem jsem poslouchal zpívané příběhy, ve kterých nechyběly emoce ani souznění.
Představení Na dno působí vcelku jako zdařilé odhalení studijního (pracovního) i soukromého života studentů muzikálové tvorby. Jednoduchými prostředky, upřímností a výbornými vokálními a tanečními kreacemi určitě diváky uspokojilo. Kvalita jevištní mluvy a psychofyzického jednání postav je pravděpodobně slovem do diskuse. Dle mého názoru, když nepodstoupíme drill „bayerovky a Schmidta“ nebo podobným klavírních cvičení, nemůže se z nás stát koncertní umělec. Něco takového, bohužel či naštěstí, pořád platí i ve výchově k herectví.
Pavel Drábek, Ondřej Kyas: Na dno
Režie: Tomáš Studený
Hudební nastudování: Dada Klementová, Ondřej Kyas
Choreografie: Hana Halberstadt
Dramaturgie: Miroslav Ondra
Scéna a kostýmy: Lucie Sedláčková
Produkce: Karolína Vyhnálková
Osoby a obsazení:
Antonín: Ondřej Halámek
Adéla: Michaela Baladová
Honzíček: Jiří Daniel
Mia: Kristýna Daňhelová
Roman: Daniel Rymeš
Marie: Kristýna Štarhová
Karel: Štěpán Kaminský
Sandra: Katarína Mikulová
Foto: Pavel Nesvatba
