V jarních měsících roku 2014 se na Broadwayi hrálo celkem v 37 divadlech. Tedy správně bychom měli říci na obdélníku, který je vertikálně vymezen na západě Osmou a na východě Šestou Avenuí, na severu pak 53. a na jihu 41. ulicí a který diagonálně protíná ona magická předlouhá třída, která začíná na jižním cípu ostrova Manhattan u slavné sochy býka a končí u Broadwayského mostu, jenž spojuje Manhattan s Bronxem. Jediné divadlo, jež je zařazeno mezi broadwayská a není situováno v tomto čtyřúhelníku, je Viviant Beaumont Theatre, které je součástí Lincoln Centre na průsečíku Broadwaye a 65. ulice.
Jméno této ulice, kterou proslavilo divadlo, znamená široká. Kdysi asi opravdu široká byla. Dnes je to ve srovnání s pyšnou Pátou, Šestou či Sedmou Avenuí relativně úzká ulice. Ale stále je přes všechny změny, jimiž prošla, jedním z nejvýznamnějších center světového divadelního a především muzikálového dění, byť přímo na ní jsou umístěny pouze dvě divadelní budovy – Broadway Theatre a George Gershwin Theatre. V měsících dubnu a květnu se v 28 z 37 divadel hrály muzikály nebo alespoň hry se silnou účastí hudební složky. Byl to velmi pestrý repertoár. Dovolil bych si jej rozdělit na tři části, a to podle délky jejich životnosti. Jsou to jednak díla dnes už klasická, díla, která na dlouhověkost aspirují a novinky probíhající sezóny.
Muzikálová klasika
Na nejvyšší příčce pomyslného žebříčku je pevně usazen – a jak vše ukazuje, ještě nějakou dobu bude, Fantom Opery. O tomto díle a představení režiséra Harolda Prince, které by bylo pro jeho kvality možné nazvat také fantomem dokonalého muzikálu, toho bylo napsáno tolik, že by bylo zbytečné, abych se o něm podrobněji rozepisoval. Snad jenom tolik, že odpolední představení na Bílou sobotu, které jsem viděl, bylo po všech stránkách absolutně dokonalé, i když v titulní roli nevystoupil její současný hlavní představitel Hugh Panaro, ale jeho cover Jeremy Stolle, který normálně hraje roli Passarina. Zvládl náročný pěvecký i herecký part naprosto perfektně se všemi nuancemi, které vyžaduje, stejně jako jeho partnerka Mary Michael Patterson, představitel Raoula Jeremy Hays a celá company, z níž bych vyzdvihl precisní výkon představitelky Madame Giry Ellen Harvey.
Spíše bych zdůraznil to, co mne zaujalo na atmosféře představení. O velikonočním týdnu byl New York ještě mnohem rušnější než v jiné dny v roce. Sjela se tu spousta turistů z celých USA, ve velké míře rodičů s dětmi, školáků a studentů, kteří využili školních prázdnin. Hlediště, plné do posledního místa (jako prakticky vždy), bylo do značné míry zaplněné právě tímto typem návštěvníků. Na první pohled bylo evidentní, že mnozí z nich byli v divadle poprvé a po usednutí s velkou chutí užívali známé broadwayské speciality, tedy nabídky občerstvení, které prodavači roznášejí přímo mezi ně. Mnozí z nich se i po začátku představení pilně věnovali konzumaci roznášených dobrot ke značné nespokojenosti těch, které to rušilo. Ale jak děj pokračoval, ruchy a šumy přestávaly až ustaly docela a obecenstvo bylo naprosto jednoznačně vtaženo do děje příběhu a odměňovalo účinkující potleskem přerůstajícím v ovace.
Druhým zážitkem představení byl jeho závěr, když představitel titulní role, poté, co sklidil zasloužené ovace, se vrátil ještě s několika kolegy na jeviště a nabízel k prodeji suvenýry z představení, v čemž pak pokračoval ještě ve vestibulu divadla. Hned jsem si uvědomil rozdíl mezi americkým a českým divadlem, ale posléze mi došlo, že vlastně ty kořeny byly úplně stejné. Vždyť i já jsem na začátku své divadelní dráhy v šedesátých a sedmdesátých letech měl možnost setkat se se staršími kolegy, kteří vzpomínali, jak v dobách první republiky kočovali po českém a moravském venkově a po domech zvali diváky na představení a prodávali vstupenky. Možná bychom si to měli čas od času všichni, kdož divadlo děláme, uvědomit.
Ale vraťme se k Fantomovi Opery. Se svými více jak 10.300 představeními, které se dodnes odehrály od jeho premiéry 26. ledna 1988, už 9. ledna 2006 překonal dosavadní rekord Cats, které v říjnu 2000 ukončily své broadwayské působení po 7. 485 představeních, i Les Misérables (Bídníci), jež je začali předhánět a stal se suverénním králem Broadwaye. Pozoruhodné na tom je, že se tak děje stále na jedné scéně, v divadle Majestic, které do té doby bylo takřka výhradním místem pro činoherní inscenace.
Muzikál Les Misérables se letos po několika letech na Broadway vrátil. Od své premiéry byl hrán v různých budovách v původní autorizované jevištní verzi do roku 2003. V roce 2000 jsem měl možnost vidět jej na scéně Divadla Imperiál. Poté se hrál v letech 2006-8. Nyní se vrátil v poněkud pozměněné podobě, kterou realizovali Lawrence Conner a James Powell ve scéně Matta Kinleye. Ve scénickém řešení se tvůrci inspirovali vlastnoručními kresbami Victora Huga. Inscenace, která měla (opět v Divadle Imperiál) premiéru 23. dubna obdržela solidní kritiky (byť nikoli bez výhrad) a těší se slušnému diváckému zájmu, ale ze čtyř nominací na vysoce prestižní Ceny Tony (udělovaly se 8. června) nevyšla ani jediná.
Na stupních vítězů se nadále drží dva muzikály Jerome Kerna. Chicago, jehož první broadwayské uvedení proběhlo v roce 1976 (zajímavé je, že tehdy z deseti nominací na Cenu Tony nedostalo ani jedinou, protože naprostou většinu jich posbíral Chorus Line) se po jistém odmlčení vrátilo na scénu v roce 1997 a drží se tam suverénně dodnes. Naopak Cabaret, který byl poprvé uveden už v prosinci 1966, se letošního 24. dubna dočkal už čtvrtého návratu, při němž Linda Esmond a David Burstein dostali Toničky za výkony ve vedlejších rolích paní Schneiderové a pana Schulze. Významné místo mezi trvalkami má rovněž Lví král Eltona Johna a Tima Riceho, který je na repertoáru v Minskoff Theatre od roku 1997. Za zmínku stojí, že toto divadlo je jedním z nemladších v New Yorku. Bylo postaveno na počátku sedmdesátých let na místě někdejšího legendárního hotelu Astor. Mezi evergreeny se zařadil i po celém světě populární hit muzikál Mamma mia, jehož původní premiéra byla v říjnu 2001, či jeden z komerčně nejúspěšnějších broadwayských titulů Wicked Stephena Schwarze na námět Baumova Čaroděje ze země Oz, který se hraje od roku 2003. Po premiéře kritik časopisu TIME napsal mimo jiné: “Kdyby každý muzikál měl mozek, srdce a odvahu Wicked, Broadway by byla opravdu kouzelným místem.” Trvalý ohlas díla u publika tato slova potvrzuje. S klidným svědomím můžeme mezi trvalky zařadit i Pippina téhož autora, který se dožil znovuuvedení v dubnu 2013 (původní premiéra byla v říjnu 1972) a v minulém roce dostal v kategorii revival (nové uvedení) z deseti nominací hned šest Cen Tony. Mezi nimi byly i režisérka inscenace Diane Paulus a dvě představitelky ženských postav Patina Miller (za hlavní roli Principálky) a Andrea Martin za výkon ve vedlejší roli Berty.
Je docela zajímavé, že v žánru tak typicky americkém, nejčelnější pozice zaujímají anglický titul s ryze francouzským námětem a muzikál francouzský. A v závěsu za nimi je titul švédský. Svědčí to o faktu, že muzikál je v současné době opravdu celosvětově mimořádně populárním a globálním žánrem.
POKRAČOVÁNÍ VE STŘEDU 3.ČERVENCE 2014….
Foto: Oficiální snímky produkcí muzikálů Fantom Opery, Les Misérables a Mamma mia
