Dnes je módou všemu, kde se zpívá a kde se byť jednou zvedne taneční nožka, říkat muzikál. To platí také pro dílo, známé jako Někdo to rád horké. Světově proslulý film, který je původní verzí divadelní hry Sugar, má svého předchůdce. Jednak v díle Michaela Logana (nezaměňovat se slavným černošským jazzovým muzikantem) v románu Fanfáry lásky. A potom ve stejnojmenném německém filmu z roku 1951 (ten zase prosím nezaměňovat se stejnojmenným americkým dramatem z roku 1921 režiséra Davida Griffitha). Uf, a konečně se dostáváme ke dvojici nezaměstnaných muzikantů, kteří jsou náhodou svědky mafiánského řádění v chicagské garáži a od té doby je chtějí zabijáci „odkrouhnout“. Muzikanti potřebují zmizet a chytají se první příležitosti – odjíždějí s dámským orchestrem pryč z nebezpečného města. Ovšem jinak to nejde, jedině v ženském přestrojení…
A zase návrat do dějin: Muži, nebo-li alespoň jeden muž převlečený za ženu, to byl vždy vděčný námět pro komedii. Takový věčný student lord Babberley jako tetička v komedii Brandona Thomase Charleyova teta nebo anglický film Boba Kelletta z roku 1972 Naše slečna Fred, kde se z vojína stává žena, aby unikl nacistickému zajetí, ovšem v roli vychovatelky se mu potom žije docela bizarně. Ale máme tady v našich českých vodách i příběh docela opačný. Slovenský režisér Juro Nvota uvedl v divadle Kalich hudební komedii Láska naruby, což je příběh neúspěšné herečky, která musí přijmout místo „zpěvačky“ v travesty show, v níž vystupují jenom muži převlečení za ženy. Má to samozřejmě jeden háček, hlavní hrdinka musí předstírat, že je muž! Takže jak je vidět, převleků už z dob Shakespearových, kdy se Falstaff převléká za ženu, aby unikl výprasku, v komedii Jak se vám líbí se Rosalinda zase převleče za mladíka, aby se dostala k svému milému, je na jevišti dost. Ale neděje se tak jenom v komedii. Co třeba německý libretista Josef Wenzig, který napsal pro Smetanu Dalibora? Tam se Milada obléká do kostýmu pážete, aby pronikla ke svému vězněnému milému. A k tomu krásná hudba, árie… Podobně Beethovenův Fidelio. Převlekům to zkrátka na divadle sluší ve všech žánrech.
Termín muzikál se honosí přesnou žánrovou definicí, přičemž jde často jenom o módnost a marketingový tah, ne o skutečné žánrové označení. Už jsem někdy někde volně citoval dr. Iva Osolsobě, který napsal, že v muzikálu se zpívá, když už se to nedá říct dialogem, tancuje se, když už se to nedá vyzpívat a vrácí se k dialogu, když už to nelze říct pohybem. Ona nutnost určitého dramatického projevu je hlavním předpokladem muzikálu (a odděluje ten žánr třeba od operety, kde se nejdřív vyzná láska v dialogu a pak se totéž zazpívá). Komedie, kde v hlavní roli vystupují muzikanti, to je klasický případ „muzikálu“. Podobně jako Loď komediantů Jerome Kerna, příběh muzikantů ze zábavné lodi plující na Mississippi. Je to opereta s prvky revue, určitě ne to, co se později bude nazývat muzikálem. Takových komedií, kde je v popředí parta hudebníků je nespočet. A chceme-li tomu všemu dát nevinný přídomek, budiž. Jsou to asi hudební komedie, nebo komedie s písničkami, nebo… Ale nechme toho. Není důležité žánrové označení, ale obsah. Budiž tedy pochválen počin dramaturgie Městského divadla v Brně, že jejich Sugar, na rozdíl od mnoha jiných u nás uváděných, žádný žánrový přídomek nemá.
Hudební komedie Sugar stojí a padá na třech, čtyřech postavách. Nic naplat, ta filmová verze je tak slavná, že divák vždy srovnával, a ne vždy z toho srovnání vyšlo divadlo vítězně. V Brně je většina postav alternována, viděl jsem druhou premiéru a tak budu psát o herectví jenom poloviční recenzi. Skutečně rád začnu tím herectvím. Právě to je ten neuralgický bod, kterého si divák všimne, protože srovnává s Marilyn Monroe, s Joem Brownem jako stařičkým boháčem Osgoodem, Jackem Lemmonem jako Dafné a Tony Curtisem – Josefínou. V premiéře jsem viděl Sugar Ivany Skálové. Byla rozkošná, snad křehčí, než slavná Marilyn (vidíte, člověku to nedá, pořád porovnává s filmem Billyho Wildera), ale moc jí to slušelo, čistě zpívala a především, tu svou subtilnost krásně využívala v hereckém projevu. Dvojice muzikantů, Aleš Slanina jako Dafné a Petr Štěpán jako Josefína, si své role užívali. Jsou to opravdu vděčné úlohy a je nutné pochválit jejich rozumné herectví. Nejednou jsem viděl v těchto rolích, že hlavním atributem komiky byla chůze na vysokých podpatcích a nohy, které se podlamovaly. Dvojice v této inscenaci využila všechny atributy převlekové komedie, nemusela si pomáhat jenom komickou chůzí. Dialogy (Peter Stone, překlad Jiří Josek) jsou tak vděčné, že je není potřebné doplňovat rádoby pohybovým humorem. „Dámy“ Slaniny a Štěpána s maskulinními návyky byly opravdu komické. A jsou zde také slečny hudebnice, z nichž v popředí je Sladká Sue (Lenka Janíková), ale také Olga, Dolores, Mary Lou, Rosella, (Svetlana Slováková, Eva Jedličková, Tereza Martinková a opět Lenka Janíková) si moc hezky zahrály rozdováděné slečny, přesně v intencích představ, jaké máme ze slavného filmu, s tím, že naživo je naživo. To je ta největší deviza divadla před filmem. To je důvod, proč může i tak známý příběh na divadle při srovnávání vítězit.
Režisér Stanislav Moša svou první Sugar nastudoval v Lublani, druhou v pražském Divadle Pod Palmovkou a třetí v německém Bautzenu. Bohužel nevím, zda zvolil ve všech svých inscenacích jednotný inscenační klíč, ale ten který vybral pro své domovské divadlo, byl docela šťastný. Celá inscenace, včetně kostýmů je prakticky černobílá (Jaroslav Milfajt, Petr Hloušek, Andrea Kučerová). Počínaje „bublinkovým“ nápisem SUGAR nad portálem po téma gangsterky, vše připomíná nádherný český film Václava Vorlíčka „Kdo chce zabít Jessii“. Byl to zřejmě záměr, moc hezký, i když si nejsem jistý, jestli ještě něco řekne mladší generaci. Ale my, čtenáři komiksů pod lavicí u hodin matematiky, o tom víme své…
Sugar v MDB patří k levnějším inscenacím. Malované kulisy (a z barev jenom rozličné odstíny černé), a nemýlím-li se, jenom osmnáct herců. Ale na čem se chválabohu nešetřilo, byl kvalitní živý orchestr. Hrála se americká taneční muzika padesátých let (Jule Styne) a pro herce to byla příležitost k tanečním kreacím. Ty rozpohyboval choreograf Vladimír Kloubek, který gangsterům naordinoval krásná stepařská čísla. Celá režie byla minimalistická, s jednoduchými a čitelnými znaky (například všichni gangsteři „chodí“ stepujíce po scéně). Tentokrát režisér, známý svým kouzlením se světly, nechal scénu dostatečně rozsvícenou, aby bylo na herce a jejich výborné kreace dobře vidět. Na závěr jsem ještě nepřipomenul asi to důležité – Sugar se nehrála na velké hudební scéně, ale v útulnějším prostředí činoherní scény MDB. A ten rozměr jeviště komedii Sugar jistojistě sedl.
Městské divadlo v Brně má další divácký tahák. Opět se dokázala známá pravda, že velkolepá filmová veze nemusí být překážkou úspěšného divadelního nastudování. Česká televize pravidelně vysílá program o divadlech, který má optimistický název Divadlo žije. Musím tentokrát dát televizi za pravdu. Muzikál Sugar bude v Brně žít úspěšně.
Foto: Jef Kratochvil
1) Svetlana Slováková, Tereza Martinková, Eva Jedličková, Milan Němec a Eva Ventrubová
2) Michal Matěj, Petr Brychta a Jakub Przebinda
3) Roman Vojtek s Ivanou Skálovou
4) Záběr z muzikálu Sugar
5) Jan Apolenář a Milan Němec
