Nad zavražděnou Sissi, Elisabeth, císařovnou rakouskou, odnášenou Smrťákem do uhrančivých temnot a zářících hlubin ve vábivě se otevírajících pod jevištěm vídeňského Raimund Theateru, už spadla poslední opona, z hlediště odešel poslední divák. A přece se dojmu z muzikálu Elisabeth autorské dvojice Michael Kunze a Sylvester Levay nelze tak snadno zbavit. Ano, na jeden z nejlepších současných muzikálů, které je, vlastně již bylo možné, ve Vídni vidět, se obtížně zapomíná.
Předderniérovou reprízu navštívil i tým našeho magazínu. Chtěli jsme vidět, jaká bude Elisabeth, která se pomalu připravuje k (prozatím) definitivnímu rozloučení. Viděli jsme divadlo zaplněné do posledního místečka, slyšeli výborné výkony a dlouhý aplaus nadšeného hlediště. Nebylo divu. Elisabeth byla skvělá. Muzikál je sám o sobě vynikajícím dílem, které disponuje krásnou hudbou s působivou ústřední melodií, silným příběhem výtečně vystavěným. Jímavým a velmi napínavým, drásavým a přitom výpravným i romantickým. A jakkoli je o Sissi, je příběhem nadčasovým a obecným. Nepracuje totiž jen s pozlátkem legendy o krásné a vlastně neznámé dívce, která se stala milovanou císařovnou, ani lacině nezpracovává téma zlaté klece dvorských mravů. Jde do hloubky, odhaluje zákoucí Sissiny nespoutané, stále mladé duše a přitom tak odhaluje zatuchlá zákoutí celé monarchie. Nekomplikovanou romantiku nečekejme. Věrným průvodcem Elisabeth je od samého počátku děje Smrt. Však hned na začátku Sissin vrah Lucheni ospravedlňuje svůj čin slovy: “Ona chtěla zemřít!” Blízkost Smrti, Smrťáka, kterého Sissi odhání, ale který se stále neodbytně vrací, aby si vzal její malé dítě, aby se později do jeho náruče uchýlil i Elisabethin dospělý syn Rudolf a aby nakonec získal Sissi samu, charakterizuje celý příběh. Smrt je blízko Sissi, provází ji i monarchii. Symbolika vztahující se ke stavu monarchie a její budoucnosti je neodbytná. Však tento aspekt jedinečně vystihuje režie Harryho Kupfera s celkovým výtvarným řešením scény Hanse Schavernocha. Obdivuhodná je choreografie Dennise Callahana, která vše sjednocuje po pohybové stránce. Dojem dotváří výpravné kostýmy Yana Taxe a světelný design Hanse Toelsteda.
Režie využila všech technických možností Raimund Theateru. Plochy jeviště se lámou, bortí, propadají se, aby se vzápětí rovnaly. Na prolamujících se plochách balancují postavy muzikálu a vzniká jedinečná alegorie. Obraz jeviště je obrazem historie, či spíše běhu okolností a dějin pohrávajících si s monarchií a koneckonců i s lidskými osudy. Císařských dvůr připomíná odlidštěnou mechanicky se chovající společnost se svými démony, jimž se obtížně uniká. Ať to jsou scény s monstrózními černými anděly, šik dvořanů v čele s císařovou matkou, nápadité scény s jezdícími kavárenskými stolky nebo císařští hodnostáři osnující pletichy na vyjížďce, kdy se všichni pohybují na stylizovaných koních po černobílé šachovnici. A nad nimi všudypřítomný Smrťák sestupující na jeviště po visutém mostě s ocelovými lany spojujícím minulost se současností. Jakkoli jsou historické postavy oblečeny v dobových kostýmech, Smrťák je velmi současný, oděn v koženém obleku jasně vystupuje z historie a vládne jí i nám. Podobně nadčasově je kostýmován i průvodce dějem, vrah Lucheni– tričko, sako. Atmosféru skvěle vystihuje celková výprava a velké jevištní objekty. Torzo císařského kočáru, v němž rozpoznáme lebku i rám obrazu (týž rám, který ohraničuje Sissino zrcadlo i ji samou ve druhém jednání), by mohl být samostatným uměleckým dílem.
Dirigentskou taktovku držel Michael Romer. A je jeho zásluhou, že působivá hudba zněla výborně, byly čitelné všechny její nuance a dobře vynikal ústřední song. Hudební provedení muzikálu bylo na velice vysoké úrovni a orchestr hrál znamenitě. Obdivovat je třeba jedinečnou souhru umělců a výborné pěvecké a herecké ztvárnění rolí. Annemieke Van Dam v titulní roli dala Elisabeth krásu a ani pěveckému partu nezůstala nic dlužna. Smrťáka ztvárnil Rory Six pěvecky i herecky působivě, dokázal být velmi sugestivní a vemlouvavý. Velmi náročná je i role Sissina vraha Lucheniho a po všech stránkách výborně se jí zhostil Kurosch Abbasi. Císaře Franze Josefa ztvárnil Franziskus Hartenstein a byl skvělým Franzem, mužem, který miluje svou ženu, ale nechápe ji a nedokáže se vymanit z vlastní malosti. Oč větší zemi vládl, o to méně měl prozíravosti a nadhledu. Definitivni rozchod obou byl díky Hartensteinovu pochopení Franze Josefa a grácii, s níž Van Dam ztvárnila Elisabeth, velmi působivý. Nesmlouvavou císařovnu Sophii, bránící zarputile monarchii se všemi jejími starými pořádky, výborně zahrála Dagmar Hellberg.
Ve výborném světle se představil Lukas Perman jako Rudolf, znamenitě zpíval a skvěle vystihl nevyrovnaného muže končícího svůj život ranou z pistole. A rozsahem velkou roli s ne právě jednoduchým pěveckým a hereckým výstupem má muzikál připravenu i pro dětského zpěváka – roli malého Rudolfa. Představil se v ní Raphael Mario Reitner a vedl si výtečně. Zpíval naprosto čistě a i po herecké stránce působil jako ostřílený profesionál. Na výbornou si vedl i sbor. A obdivuhodná je celkové souhra všech přítomných na scéně. Jsou absolutně jednotní ve všech, i sebemenších pohybech. Ano, preciznost se vyplácí. Efekt inscenace byl dokonalý.
Elisabeth se ve Vídni již s publikem rozloučila a že lákala i publikum z Čech, jsme se přesvědčili sami, o přestávkách byla mezi diváky čeština slyšet. Vzhledem k tomu, že inscenace už dvakrát hrála v Theater an der Wien, je možné, že se po několika letech na vídeňské scény Elisabeth opět vrátí. Snad můžeme doufat, že se tento muzikál dostane v brzku také na některou z našich domácích muzikálových scén.
Ilustrační foto: Raimund Theater, Wien
