Monty Python’s Spamalot, MDB, foto: Tino Kratochvil
Žánr muzikálu a legendy mají vždy k sobě blízko. Pokud v muzikálu nejde o společenské drama (Šumař na střeše, West Side Story, Hair…), tak se většinou jedná o děj s pohádkovými kořeny. A pohádky, pověsti jsou tady proto, aby diváky bavily, okouzlily. A tak není divu, že pozornosti autorů neunikl ani největší a nejslavnější epos britské kultury o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu, s mečem Excaliburem a se Svatým grálem.
Postava legendárního Artuše se dostala do povědomí především díky populárnímu dílu Geoffreyho z Monmouthu, Historie britských králů, z 12. století. Objevuje se ovšem i v některých dřívějších velšských a bretaňských příbězích a básních. Je obvykle líčen jako mocný válečník bránící Británii před lidskými i nadpřirozenými nepřáteli, anebo jako kouzelná postava. Ačkoliv se náměty, události a postavy zachycené v jednotlivých zpracováních artušovské legendy často zásadně liší a neexistuje její kanonická verze, Monmouthův král Artuš často sloužil jako vzor pro pozdější příběhy. V jeho díle je Artuš vyobrazen jako vladař, který porazil Sasy a vytvořil impérium ovládající Velkou Británii, Irsko, Island, Norsko a Galii. A to včetně čaroděje Merlina, Artušovy manželky Guinevery, meče Excaliburu, závěrečného boje s Mordredem a Artušova posledního odpočinku na Avalonu. Ve 12. století přidal francouzský básník Chrétien de Troyes k legendě postavu Lancelota a motiv putování za Svatým grálem. Dá se říct, že toto společné dílo středověku položilo základy žánru artušovské romance, který tvořil významný proud ve středověké literatuře. V těchto příbězích má vždy zásadní význam hledání a získání Svatého grálu. Tím bývají označovány nedosažitelné předměty nebo myšlenky, které se snaží člověk vyzkoumat nebo rozluštit, čímž by měl dosáhnout zásadního vítězství ve společnostI. V přeneseném smyslu, v různých vědních oborech, bývá za Svatý grál označován např. lék na rakovinu, porozumění lidskému genomu, prokázání mimozemského života, anti-gravitační zařízení, nebo teleportace. A takový obsah je přece ideální jako základ humorného díla!
Monty Python’s Spamalot, MDB, foto: Tino Kratochvil
Pakliže velcí tvůrci muzikálů předtím neobjevili tento nosný námět, tak část výstředních autorů televizní zábavy si vzala příběhy ze středověkých legend jako základ série skečů pro BBC. A začali bavit diváky, ponejprv samozřejmě ty britské. Drobné scénické blbůstky, které tito tvůrci předváděli, byly drzé, občas bez pointy. Byly to nonsensy se vším všudy. A britský divák se najednou setkal s jiným humorem, na který nebyl zvyklý. Už to nebyly pokleslé vtipy o lordovi a sluhovi, o šetřících Skotech, o hloupých Francouzích. Ten humor si všímal problémů náboženských, národních, ekonomických i politických a tím, že vše hyperbolizoval, udělal i vážný obsah humorným. Navíc, to nemluvili, nejednali současníci, ale obyvatelé ranného středověku. Rytíři a panny, kouzelní tvorové, obři a čarodějové.
První série skečů se věnovala právě pověstem o králi Artušovi a založila slávu šestici autorů, kteří chtě (a občas i nechtě) pokračovali v tvorbě pro televizní stanici BBC. Komediální skupina Monty Python vznikla v jedné restauraci v londýnském Hampsteadu v roce 1969. Pět Britů a jeden Američan se rozhodli, že vytvoří komediální seriál. Byli to už úspěšní autoři, každý v jiném komediálním díle a tak jim televize BBC dala prostor. Vznikl Monty Pythonův létající cirkus (Monty Python’s Flying Circus), seriál plný skečů a absurdních situací. Vysílal se v letech 1969-1974 a má celkem 45 dílů. Kromě živých show se poté „Pythoni“ vrhli mimo jiné na celovečerní filmy, mezi nejznámější patří Smysl života (The Meaning of Life, 1983), Život Briana (Monty Python’s Life of Brian, 1979) a právě Monty Python a Svatý Grál (Monty Python and the Holy Grail, 1974).
Muzikál Spamalot, vznikl podle scénáře Erica Idlea a hudebního skladatele Johna Du Preze. Slavná broadwayská premiéra se uskutečnila v roce 2005 a přinesla autorům tři Ceny Tony – včetně té hlavní za nejlepší muzikál sezóny 2004/2005. Divadlo nabité absurdním břitkým humorem, se stalo lahůdkou nejen pro milovníky Monty Pythonů, ale pobavil i ty, kteří se se skupinou skečů už slavné šestice autorů, teprve seznámili. Ještě jmenujme všechny autory. Jsou to: John Du Prez, Eric Idle, Graham Chapman, John Cleese, Tery Gilliam, Terry Jones a Michael Palin.
Podívejme se, jak byl muzikál uveden na Hudební scéně Městského divadla v Brně. Když se divák na muzikál náležitě připraví, nejdřív se podívá na verzi z Broadwaye. Když ji porovnáme s brněnskou inscenací, přijdeme na to, že kostýmy, výprava, režijní vedení herců a výstavba mizanascén je velmi podobná, navíc, interpretační umění brněnských protagonistů je snad kvalitnější, než to slavné americké. Například neuvěřitelný zpěvácký výkon na premiéře zpívající Andrei Zelové jde o kategorii výš, než její americký protějšek. Ostatní, včetně výborně hrajícího Petra Štěpána jako Artuše, Marca Salvadoriho jako sira Robina nebo Dušana Vitázka coby Lancelota podali výkony lehce srovnatelné s těmi všemi americkými bardy muzikálu. A že i malá role není malá, to přesvědčivě dokázal Jan Brožek v roli sluhy Patsyho.
Monty Python’s Spamalot, MDB, foto: Tino Kratochvil
Když srovnáme scénu muzikálu z Broadwaye s brněnskou, zase vychází jako lepší ta ve zdejším hudebním divadle. Christoph Weyers pojal dekorace jako výsostně kýčovité, popisné, před jakými hrávali herci v 19. století, kde pozadí vždy tvoří dokonalou iluzi skutečnosti. Tomu odpovídaly i kostýmy (navrhly Andrea Kučerová a Adéla Kučerová). Ctily původní zadáni v kostýmech hlavních protagonistu, v typu brnění rytířů atp. Ale revuální prvky, které zde hrají také důležitou roli, tak tam se kostymérky nádherně vyřádily. Naplnily jistě požadavky režiséra Stanislava Slováka, který měl v úmyslu ukázat zábavu z té nejkýčovitější, avšak skvěle promyšlené stránky. Slavná artušovská legenda a revuální kýč, to byl další nádherný kontrast tohoto představení.
Nevím, zda díky režii, anebo dramaturgii Miroslava Ondry, bylo do této taškařice vloženo téma Slovenska a Slováků. Ono to do troufalého břitkého humoru Pythonů jaksi patří. Takže si upravovatelé udělali ze Slováků srandu, vlastně ne, oni Slováky glorifikovali, včetně jednoho tanečního čísla, a vše fungovalo tak, jak to funguje u neopakovatelného humoru Pythonů. A že je režisér Stano Slovák opravdu Slovákem, tomu jen přidalo na humornosti.
Režisér přesně vystihl původní typ humoru, včetně občasného nedokončení vtipu, protože ten vtip prostě tečku nemá. Zvýraznil aktualizace sociálních motivů. Vždyť co mladým lidem ze „Západu“, kteří nezažili budováni „spravedlivé společnosti,“ říkají hloupé teze o rovnosti pracujících. To je výsostně náš problém a jistě se tomu nasmějeme víc, než broadwayské publikum.
Příjemným překvapením bylo hudební vedení vždy kvalitního orchestru divadla. Dirigent Dalibor Tuž řídil představení citlivě, se smyslem pro detail a byla radost cítit a ctít hudební provedení (muzikál Spamalot dirigoval už v libereckém divadle).
A když se vrátím k onomu zhlédnutí broadwayského muzikálu na internetu, je nutné konstatovat, že ten brněnský asi víc ctil autory. Přece jenom, máme k Anglii nejen na kilometry blíž než Američané. A taky možná to, co vidíme v Americe jako běžné, tedy výrobu velkolepého show, se v našem provedení lépe vytváří jako karikatura show. A o to přece Pythonům i našim inscenátorům jde!
Monty Python’s Spamalot, MDB, foto: Tino Kratochvil
