Muzikál Rent: Pucciniho Bohéma trochu jinak

Rocková opera Rent (česky Nájemné nebo též Bohémové) měla premiéru v roce 1996 na Broadwayi a hned se stala jedním z nejúspěšnějších muzikálů v USA. Vedle několika Cen Tony získala i prestižní Pulitzerovu cenu. Byl to také jeden z nejdéle reprízovaných titulů. V roce 2005 byl muzikál zfilmován, a zase slavil úspěch. Autor libreta i hudby, Jonathan Larson, se slávy svého díla nedožil. Zemřel v roce 1996 po nesprávně diagnostikované nemoci srdce v pouhých třiceti pěti letech.

Příběh je uváděn jako novodobá verze klasické Pucciniho opery Bohéma. Vypráví o skupině umělců snažících se žít svůj svobodný život v New Yorku – v East Village na konci 80. let dvacátého století.. Filmař Mark, jeho bývalá dívka Maureen, lesbička Joanne, muzikant Roger, jeho nová přítelkyně Mimi, počítačový génius Tom – ti všichni se snaží prosadit (alespoň o tom mluví i zpívají) a zároveň čelí nelítostnému světu peněz a epidemie AIDS. Sledujeme jejich osudy v průběhu jednoho roku, prožíváme s nimi humorné chvíle, ale hlavně sérii neúspěchů. Rádi bychom jim drželi palce, a štvou nás jejich sebezničující kroky.

Divák vlastně prožívá téměř stejné vcítění do příběhu, jako kdysi diváci dnes opravdu slavné opery Giacoma Pucciniho Bohéma. Ten jí zkomponoval ve svých třiceti osmi letech (a dožil se 65 let). Libretisté Castell’Arquato a Luigi Illica se inspirovali hodně čtenými a módními fejetony Henriho Murgera Ze života pařížské bohémy.

Jeden velmi zásadní rozdíl tady však je. Ona pařížská bohéma konce 19. století je zobrazena a vyjádřena v opeře výrazně jinak, než v rockové opeře Rent. Vychází to samozřejmě z obrazu doby. Ti tehdejší pařížští bohémové hledali svůj umělecký výraz a byli společností nepochopeni, neměli proto zdroje obživy, i když je z příběhu zřejmé, že se o to snažili. Bojovali o své uplatnění, o společenskou akceptaci své tvorby. Nedrogovali, živila je naděje a láska a zoufalství nezaháněli promiskuitou, nevyhledávali „jiné“ formy vztahů, například homosexualitu. Ti Pucciniho bohémové neměli rodiče, kteří se snažili dostat je na normální (tedy snobsky civilizovanou) cestu k úspěchu. Ti Pucciniho bohémové by nikdy nezahodili možnost přivydělat si. Oni nehledali „uspokojení“ ve svém pseudo svobodném světě, jako američtí squatteři. Taky měli problém s placením nájemného. Ale místo opovržení z dluhů, které měli, je pozice dlužníků trápila. Láska a odříkání, to je hlavní motiv Bohémy. Ne oslava squatterského života, ale hora hoře z chudoby a nenaplněné lásky. V tom tkví dojímavost příběhu Bohémy.

A co nám dává libreto muzikálu Rent? Přesný opak idey z Pucciniho opery. Ano, je obrazem konce dvacátého století, obrazem života na okraji společnosti. Ale také jakousi podivnou oslavou svobody bez hranic. Bez etických hranic. Asi to dnes zní až komicky staromilsky, ale je v pořádku, když squatteři okupují budovu a neplatí nájemné? Je v pořádku drogová závislost? Úplné odtržení od rodiny, od rodičů, to je přece u této vrstvy mladých lidí v módě. Ale co je správné? Je vůbec vhodné „oslavovat“ lidi žijící na okraji společnosti z vlastní vůle? Vždyť na rozdíl od Pucciniho opery se protagonisté Rentu vůbec nesnaží dostat se ven z toho bahna. Oni vlastně o svých ideách jenom kecají. Podle hesla: Co by bylo, kdyby mne k tomu pustili“. Známe takové hospodské řeči z našeho českého prostředí. Nejeden talent tak skončil. Je tedy správné oslavovat slabošství a zoufalství žité vlastní vinou?

V textu napsaném o tomto díle k brněnské premiéře se píše: Muzikál, ač vypráví o neveselých událostech ze života specifické společenské vrstvy, nabízí strhující pohled na lidský úděl, v němž je nakonec i přes všechny obtíže nejdůležitější láska, touha a víra v budoucnost. Ano, tu větu lze podepsat. Až na tu víru v budoucnost. Ta tam není, i když se o ní zpívá. Víra v něco, co není je, sebeklam. Smutná víra…

Rocková opera má dva konce. Ten první je přesně podle Bohémy. Mimi prostě umírá. Druhý konec, ztvárněný i ve filmové verzi, je jiný. Mimi umírá, všichni kolem si myslí, že opravdu umřela, ale ona se najednou jako zázrakem probere a spolu s ostatními zpívá optimistickou píseň: „Můj cíl je jediný, jenom být!“ Je to opravdu minimalistické přání, hodné squatterů.

Je dost nepochopitelné, proč autoři sáhli k tomuto „dobrému“ konci. Jako by ve West Side Story ožil Bernardo, kterého v souboji nožem zabil Tony. Jako by ve Vlasech hloupou výměnou vojáků nezemřel Berger ve Vietnamu. Jako by po všem tom strádání nemuseli v Šumaři na střeše všichni opustit svou Anatěvku. Jeden smutný konec za druhým, a stejně jsou to ty nejlepší muzikály, co Amerika světu dala. Tak proč Mimi ožívá? Proč ten umělý optimismus?

Domnívám se, že autor, Jonathan Larson, byl geniální muzikant, výborný textař, ale špatný libretista. Chyběla mu kvalitní dramaturgie. Kdyby alespoň v závěru muzikant Roger našel uplatnění, vydělal balík a šťastný se vracel k nemocné Mimi s léky. Tedy šťastný Roger pospíchá s léky za Mimi, věří že ji uzdraví. Ale je pozdě, jeho láska právě umřela. To by byl dramatický konec. Mohlo se stát cokoliv, ale umírání a opětné oživení je nesmysl.

Po těchto přísných odsudcích je nutné dostat se k meritu věci: Proč byla a je kolem tohoto díla taková sláva? Rocková opera RENT má vynikající hudbu, nápadité texty písní, mimořádný prostor pro scénické vyjádření. Navíc už původní koncepce mizanscény je výborná. Jednotlivá zpívaná i taneční čísla mají obrovský esprit. Do detailu propracované charaktery postav vypovídají o jejich marných a bezradných snahách žít lépe. To všechno, především však mimořádně prokomponovaná a zaranžovaná muzika, udělala toto dílo světovým.

Konečně se dostávám k brněnské inscenaci. V Praze se hrál Rent v Divadle Kalich, v Bratislavě jsem jej viděl v Dome odborov, navíc na nedávné přehlídce Dokořán v Městském divadle v Brně tuto rockovou operu představilo Městské divadlo ze slovinské Lublani v režii Stanislava Moši. Ten je také režisérem brněnského představení. Mám tedy možnost porovnávat – slavný film z produkce USA, divadlo v Praze, v Bratislavě, inscenaci z Lublani a premiéru v Brně. Všechny jsou hodně podobné. Film až na několik záběrů z ulic New Yorku také. Snad v některých pohybových scénách měli navrch američtí interpreti. Jenže film se dělá po krátkých sekvencích, které se opakují, dokud není vše dokonalé. Z divadelních představení byli nejvýraznější brněnští umělci. Stejně tak v hereckém výrazu a ve zpívaných partech, kde se zase předvedla ona vysoká profesionalita celého souboru. Diváka může potěšit, že soubor nestárne. Přesněji stárne, ale má stále a stále mladou krev. Novější a nová jména vedle těch už dávno ostřílených umělců. Třeba Dagmar Křížová v roli Joanne nebo Kristýna Daňhelová v roli Maureen. Vedle toho již dlouho známé tváře, jako Andrea Zelová v roli Mimi – krásná role, kterou skutečně naplno využila. Je to asi nejlepší Mimi, jakou jsem v Rentu viděl. Ale objevila se tam v několika rolích i Markéta Sedláčková, velká opora divadla už od roku 1993. Stejně tak mezi muži je například Daniel Rymeš v angažmá jenom tři toky, ale má už za sebou hodně rolí. A jeho Mark byl příkladnou, plnohodnotnou postavou. Nebo Kristián Pekar jako milující Roger – možná to je jeho největší a výborně zvládnutá postava, i když má od roku 2015 na svém kontě v tomto divadle více zajímavých postav. Na druhé straně už zkušení divadelníci, jako Dušen Vitázek v roli Toma. Napočítal jsem ze seznamu od roku 2014 více než 40 jeho postav, některé převzaté od jiných účinkujících, další jeho původní. To je už hezká paleta. A své zkušenosti předvedl v roli Toma Collinse dokonale. Nádherně oddechový byl Aleš Slanina v milé postavě transvestity. Bylo vidět, jak si tu postavu s nadsázkou užívá. A tak bychom mohli pokračovat. Soubor MDB, stále obnovován a stále vysoce profesionální, si může dovolit i ty nejnáročnější „kusy“.

Principál divadla a režisér Stanislav Moša už nepřekvapí. Jeho režie jsou vždy precizní, s mnoha dobrými nápady (které občas příjemně překvapí). Je to profesionál, který má přesný a čitelný výklad svých inscenací. Tady s ním spolupracoval scénograf Christoph Weyers a kostymérka Andrea Kučerová, světelný design Davida Kachlíře a Petra Hlouška. Hudební nastudování i dirigování režisér svěřil jako již mnohokrát Karlu Škarkovi.

I když je zde na počátku několik výhrad k dramaturgii libreta, asi režisér Stanislav Moša a dramaturg inscenace Miroslav Ondra neměli volný prostor k nějakým „tvrdým“ zásahům do libreta. Ono to ani moc nejde, autorský zákon je všude na světě k současným dílům nekompromisní. Třeba za sedmdesát let…. Ovšem nebudeme všichni už bydlet ve squattech? Možná nové téma pro sci-fi muzikál.

Zůstaňme však u muzikálu Rent, který se občas nazývá Bohémové. Co jsou vlastně ti lidé žijící bohémským životem? Ve Francii 19. století se tak začalo říkat mladým umělcům, kteří se masově stěhovali do sousedství migrujících cikánů. Francouzi si mysleli, že ti přišli z Bohémie – tedy z Čech. Bohémem byli i František Kupka, Alfons Mucha, Josef Šíma nebo Marie Černínová, známá pod jménem Toyen. To byla panečku „bohemka“! O našich bohémech z bohémské Paříže by se dalo ledacos napsat. V případě bohémů z New Yorku si nejsem až tak jistý. I tak tu ale máme zajímavý muzikál, který se jistě stane úspěšnou inscenací.