Rakovina, hodný Rom, přiteplený homosexuál nebo vážně nemocné dítě – to jsou atributy, které nemohou v žádném tuzemském filmu, televizním seriálu nebo muzikálu chybět. Snad i proto nás autoři libreta k nejnovějšímu titulu Divadla Kalich, muzikálu Osmý světadíl, neušetřili dojímavého tématu, kterým poněkud unfair způsobem zaútočili na city diváků: Roztomilé, smrtelně nemocné dítě na pozadí klasického milostného trojúhelníku… Ale popořádku.
Osmý světadíl patří do rodiny takzvaných “hit muzikálů”, jejichž děj je postaven na již existujících písních známého zpěváka nebo hudební skupiny a veškeré dění na scéně je dodatečně, tu s větším, mnohdy s menším úspěchem, naroubováno na notoricky známé písně. Takových děl je ve světové muzikálové literatuře spousta, nejen notoricky známý písničkál Mamma Mia! (ABBA), ale také We Will Rock You (Queen), Buddy Holly nebo v českých podmínkách Olympic aneb Jak se lítá vzhůru či Děti ráje. Od počátku mne trochu překvapovalo, jak se tvůrci Osmého světadílu tvrdě vymezují od zmíněného muzikálu Mamma Mia, který je jednoznačně nejúspěšnějším a tudíž nejvýdělečnějším titulem West Endu posledních let… Koneckonců, stavbou prvního dějství se autoři libreta zatracovanému, avšak nedostižně populárnímu dílu přece jen přiblížili. A to svěžím humorem, vtipnými hláškami, ale především pak skvělou choreografií a dynamikou úspěšných “pecek” od Elánů, navíc v překvapivě moderních a velmi zdařilých aranžích! Už úvodní Stužková, doprovázená bubnováním vystupujících na velké chromované hrnce a další kuchyňské potřeby, zvedala doslova diváky ze židlí. Podobný úspěch sklidily i další hity, zejména Královná bielych tenisiek, Láska moja nebo další z rychlejších skladeb, Kaskadér. Právě v rychlých, rytmických písních, prokázal režisér Ján Ďurovčík své choreografické mistrovství a nabídl pražskému muzikálovému publiku jistý nadprůměr – řemeslně skvěle zvládnuté divadlo.
Určitý problém lze spatřit v poněkud banálním příběhu, jenž zcela zbytečně sklouzl do žánru téměř detektivního dramatu, který navíc řada muzikálových herců neuměla zahrát. Lehce potrhlá studentka “matfyzu” Jana chodí s bohatým, majetnickým a cynickým Erikem, s kterým však není moc velká zábava. Nelze se tedy divit, že jí imponuje zcela nemajetný a bezstarostný Tomáš, který tak nějak proplouvá s partičkou kamarádů životem a s nímž může blbnout na dětské skluzavce a blábolit něžné nesmysly. Rozhodne se Erika opustit, a ten slibuje pomstu. Jako blesk z čistého nebe právě přichází zpráva, že Janin malý bratr Jakub má leukémii, kterou bude možné léčit jen pomocí Erikových peněz. Ten, jako předpisový bídák, odmítá sponzorovat cizího fakana, aniž by získal Janinu oddanou přízeň. Kdo bude obětí tohoto trojúhelníku? A nedělí autoři libreta svět až příliš zjednodušeně na dobráky, zloduchy a oběti? Prvoplánově nastíněná zápletka sice boduje, ovšem neviděli jsme jí v různých obměnách už mnohokrát?
Nemohu si odpustit vyslat směrem k producentům svůj povzdech, zda by skutečně nebylo možné alespoň jednou vsadit na současnou komedii (nikoli trapnou parodii) se vším všudy, která by, jak prokázalo první jednání, zvolenému hudebnímu stylu víc slušela.
V repríze, kterou jsem viděl, výrazně dominovali mužští představitelé hlavních rolí, tedy Zbyněk Fric jako mafiánský Erik, Jan Révai (otec) a zejména pak pěvecky strhující Tomáš Savka v úloze Tomáše. Sympatická, ale nepříliš pěvecky zkušená Kateřina Steinerová bojovala s velkým partem Jany statečně, ale falešných tónů bylo bohužel zatím příliš a nejistá intonace a podivná výslovnost leckdy přecházela i do dialogů. Nevýrazně vedle velezkušeného Jana Révaie působila i Marie Štěchová v roli matky. Podobně jako v Touze Kalich potvrdil, že má z pražských divadel momentálně patrně nejsilnější company. Výkon sboru, který zpíval i tančil nejen s nevídaným nadšením, ale hlavně opravdu dobře, je pro představení cenným vkladem. Jak jsem již zmínil, energii všem vlil do žil tentokrát charismatický Ján Ďurovčík, který se postupně vypracoval mezi česko-slovenskou muzikálovou režisérskou a choreografickou elitu (pamatuji jej ještě z dob, kdy v Plzni nadchl svým tanečním zpracováním Kouzelné flétny). Divácký triumf Osmého světadílu je tedy především úspěchem jeho a úspěchem nestárnoucích písniček Elánů v emotivním nastudování Ĺubomíra Dolného. Velmi dobrou práci odvedli i oba výtvarníci. Kostýmní návrhářka a stylistka Zuzana Straková oblékla účinkující atraktivně do slušivé současné módy, zatímco scénograf Martin Černý doslova důmyslně kouzlil ve stísněných prostorech malého jeviště.
Osmý světadíl vytěžil díky inscenátorům z nabízené látky maximum. Zároveň ukázal, zda by se přece jen nevyplatilo mířit k tématům původnějším, hudebně prokomponovanějším a tudíž divadelně modernějším. Je to cesta náročnější, ale třeba se o ní některé z pražských muzikálových divadel v budoucnu aspoň pokusí.
OSMÝ SVĚTADÍL
Hudba: Elán
Libreto: Peter Pavlac, Boris Filan, Ján Ďurovčík
Texty písní: Boris Filan, Pavol Jursa, Lubomír Zeman
Režie a choreografie: Ján Ďurovčík
Pěvecké nastudování: Lubo Dolný
Kostýmy: Zuzana Straková
Scéna: Martin Černý
Rezenzované obsazení (repríza 11. září 2011):
Jana: Kateřina Steinerová
Tomáš: Tomáš Savka
Erik: Zbyněk Fric
Matka: Marie Štěchová
Otec: Jan Révai
Jakub: Denis Klát
Vícerole: Juraj Bernáth
Foto: Josef Hrubý
