Znovuotevření Divadla Milenium mnohého divadelního příznivce příjemně zaskočilo – zatímco některé projekty jsou ohlašovány dlouho dopředu, nový muzikál Kladivo na čarodějnice vznikal téměř dva roky v ústraní, až pár měsíců před premiérou vyplul na povrch. Jeho tvůrce spojila osobnost Milana Levého, hudebního skladatele, ale také zakladatele a majitele společnosti Bohemia Records, která je novým provozovatelem Milénia a opuštěné divadlo také nechala zrekonstruovat. Odvážný počin – muzikálové projekty v Praze rostou jak houby po dešti a scénu s kapacitou 776 míst neprovází zrovna dobrá pověst: Díru do světa zde neudělala muzikálová Rusalka, pro kterou byla navržena, Starci na chmelu a kupodivu ani legendární Cats.
Kladivo na čarodějnice je jistě dráždivou předlohou. Přestože je příběh krutého inkvizitora Bobliga starý přes 300 let, dodnes vzbuzuje představu temné kapitoly naší historie – vždyť majetnický soudce za sebou zanechal více než stovku obětí, které krutě mučil, nutil k přiznání smilstva s ďáblem a nakonec popravoval. A hlavně – zabavoval jejich majetek… Pokud jej řada obětí proklela a posílala před boží soud, jejich kletby zůstaly patrně nevyslyšeny: Boblig se v bohatství dožil téměř osmdesáti let, což byl na tehdejší dobu věk věru požehnaný.
Už téma muzikálu dávalo tušit, že nepůjde o žádnou taškařici. Kdo četl knihu, viděl film nebo prostě jen zná historii, asi tušil, že diváky nejspíš nečeká happy-end. Ovšem muzikálovým autorům často skutečnost nebývá svatá, takže očekávat se dalo cokoli.
Hudbu složil již zmíněný Milan Levý s Pavlem Holým, jenž mimochodem napsal i úspěšný hit první řady televizní Superstar „Veď mě dál,“ autorem zpěvních textů je spisovatel, producent a textař Jan Krůta a pod scénářem je podepsán novinář a dramatik Marek Kožušník. Tedy neokoukaný tým, který dosud nevyráběl muzikály rychlostí tovární pásové linky. Hudba „Kladiva“ je typicky muzikálová a zahrnuje směsici popových a rockových skladeb, které většinou dobře korespondovaly s charakterem jednotlivých rolí. Osobně mne nejvíce zaujaly písně děkana Lautnera, faráře Schmidta a mimořádně povedená píseň kata „Kdy se brání kat,“ která charakterem trochu připomíná finále z Johanky z Arku. Písně, ač nevybočují z běžného muzikálového průměru, se mohou s výtvory známějších hitmakerů směle rovnat a zejména songy „Drazí v Kristu,“ „Láska nad zázraky“ nebo „Bolestná je cesta má“ zůstanou divákům jistě v paměti. Bohužel autoři nevyužili možnost inspirace bohatým slezským folklorem. Za povedené považuji i texty Jana Krůty, které jsou na české poměry mimořádně zpěvné, napsané se znalostí frázování a žádné stupidní veršíky typu „láska – páska“ jsem nezaznamenal, nebo alespoň nebyly tak nápadné, aby tloukly do uší.
Typickou současnou bolestí domácích muzikálů je jejich délka. Tenhle trvá s jedinou přestávkou tři a půl hodiny…. Probůh – znovu opakuji: Většina nejúspěšnějších oper má stopáž kolem dvou hodin hudby, pravda, poněkud delší je například Rusalka a Carmen, ale i ty se obvykle do třech hodin vejdou i s pauzami. Když se do kratšího času podařilo libretistům napasovat tak rozsáhlý román, jako jsou Bídníci, měli by to zvládnout i tvůrci Němcové, Mony Lisy a Kladiva na čarodějnice. Tři hodiny by měly být svatou hranicí, pak už se nutně divák začne ošívat a pozornost klesá. Zejména, pokud sedí na nepohodlných sedačkách Milénia a nestačí se občerstvit v extrémně špatně fungujícím divadelním bufetu.
Avšak zpět k dílu. Čekal jsem temný příběh bez šťastného konce, možná i víc útrap, křiku a mučení, ovšem trochu lépe dramaticky zpracovaný. Velcí skladatelé, jak operní, tak muzikáloví /zejména Verdi, Leoncavallo, Čajkovskij, ale i Webber či Rodgers/ dobře věděli, že každé hudebně dramatické dílo potřebuje určité odlehčení, komickou figuru či alespoň vtip hudebního motivu. Jako příklad může posloužit muzikálový Řek Zorba – příběh všudypřítomné tragiky, ale i nezdolného optimismu, v kterém najdeme vše. Smutek, vášeň, lásku, smrt i vtip. Problémem Kladiva je, že nenabízí jakýkoli nadhled, nadsázku, ani často žádaný milostný příběh. Story nevesele začíná, chmurně pokračuje a tragicky končí. Pravda – v souladu s historickou skutečností, ovšem divadlo už sneslo kdejakou úlitbu a tento muzikál si doslova říká o cosi pro zasmání nebo alespoň pro oddech. Možná by stačil ples u hraběnky nebo nějaká hospodská scéna… Nebyl by to snad už patrně ani český muzikál, kdyby v něm nefiguroval hrbatý přisluhovač a tanečnice představující Smrt. Zde alespoň Hrbáč není smyšlenou atrakcí, ale postavou historicky doloženou. Víc vadí, že řada situací prvního dějství je vystavěna s minimální divadelní účinností, nechci-li říct rovnou chatrně. Druhá půle představení je naštěstí dějově svižnější. Množství rozehraných akcí ale chybí finální gradace – náznak měšťanské revolty, Hrbáčova rozpolcenost a Hraběnčino váhání nad správností svého rozhodnutí by mohlo přispět k dramaticky většímu účinku. Divák očekává jakési resumé, jehož se nedočká.
K větší dynamice příběhu nepřispěla ani dosti statická režie Ladislava Berana. Ten sice velmi dobře zvládl nesnadný způsob vedení herců v divadelní aréně, která vyžaduje rovnocenné rozehrání situací do tří směrů a zcela odlišné využití prostoru v porovnání s kukátkovým divadlem, ovšem od tanečníka a choreografa bych očekával daleko pohybově náročnější sekvence. Tanečně atraktivní jsou pouze výstupy skřetů a démonů, kteří se poprvé objevují až těsně před přestávkou. Druhé dějství je dynamičtější herecky i hudebně. V celém muzikálu platí, že mužské role jsou daleko dramatičtější, ženy spíš statují. Zejména postava Hraběnky /naštěstí alespoň oživená efektními písněmi/ působí pouze jako věšák na luxusní kostým. Téměř po každé písni a scéně navíc následuje naprosto nepřípustně dlouhá prodleva. Přehnaně stroze působí i scéna Petra Čepického, jejíž dominantu tvoří jen několik obelisků, které střídavě představují palácové schodiště, kazatelnu, soudcovský stolec i pověstné Petrovy kameny. Více jsem očekával od světelného designu a avizovaných multimediálních projekcí. Ty by kupříkladu při některých písních mohly namísto plápolání svic alternativně nabízet obrazy z mučíren, čímž by se ušetřil čas a přidala spádnost.
Vizuální podívanou tak zachraňují bohaté kostýmy podle návrhu současného nejžádanějšího muzikálového kostýmního návrháře Romana Šolce.
Zhlédnuté obsazení:
Děkan Lautner: Zbyněk Fric
Boblig, inkvizitor: Ladislav Spilka
Zuzana Voglická: Zuzana Ďurdinová
Hrbáč: Lukáš Kumpricht
Hraběnka: Sisa Sklovská
Farář Schmidt: Jan Urban
Kat: Petr Dopita
Lízl: Barbora Popelková
Přerovský: David Šír
Pešek: Petr Šudoma
Sattler: Petr Urbánek
Pešková: Petra Janková
Sattlerová: Magdaléna Kvapilová
Kurcová: Gabriela Vermelho
Smrt: Lenka Bílková
Produkce Kladiva na čarodějnice se téměř obešla bez prvoplánových hvězd pop music. Přesto prakticky celá alternace, kterou jsem slyšel, odzpívala své role nadstandardně dobře a intonační chybičky zazněly opravdu výjimečně. Celému představení dominovaly pěvecké výkony „záporáků“ Spilky, Urbana a Kumprichta, kterým lépe vyhovovala rockovější druhá polovina představení. Hlavně Ladislav Spilka řádil jak černá ruka, k nejvydařenějším scénám muzikálu určitě patří jeho opilecká scéna. Těžko odhadnout, jak se s nelehkým partem popere „nezpěvák“ Lukáš Vaculík. Protipólem Bobliga jsou zejména „čisté duše“ děkana Lautnera a Zuzany. Zatímco písně Voglichové jsou vystavěny romanticky /což odpovídá naturelu drobné a půvabné Zuzany Ďurdinové/ , Zbyněk Fric se vzepřel soudní moci v postavě děkana velmi přesvědčivě a po své záporné roli Ficka v Čachtické paní podal v podobně laděném díle strhující výkon. Ozdobou představení byly i kratší sekvence kata, v nichž pěvecky zazářil Petr Dopita. Sázkou na jistotu je velmi vyzrálé hudební cítění Sisy Sklovské /Hraběnka/, která opět předvedla bravurní pěvecký výkon, ovšem hrát neměla co a pokud scénu opustila company, působila na jevišti poněkud osaměle.
Summa summarum: Kladivo na čarodějnice není propadákem, ale očekávaný čerstvý vítr přináší na českou muzikálovou scénu jen zčásti – dobrou hudbou a texty, méně už zdlouhavým libretem a režií.
Foto: produkce Divadla Milenium
