Muzikál Elisabeth: Tanec Sisi se Smrtí zvedá Plzeňany ze židlí

Premiéra muzikálu Elisabeth, foto: Martina Root

Sedmadvacet let po vídeňské premiéře se konečně čeští diváci dočkali nejúspěšnějšího muzikálu kontinentální Evropy Elisabeth. Sisi poprvé zazpívala česky v přebásnění Michaela Prostějovského 30. listopadu 2019 v Novém divadle v Plzni.

ELISABETH napsali libretista Michael Kunze (Němec narozený v Praze) a hudební skladatel Sylvester Levay, Američan maďarského původu narozený v Jugoslávii. Přesto je jejich nejznámější dílo obecně považováno za rakouský muzikál, snad kvůli zvolenému tématu a skutečnosti, že světová premiéra se konala v roce 1992 v Theater an der Wien (Divadlo na Vídeňce). Tam se Elisabeth hrála poprvé přes dva roky, následně od roku 1996 do roku 2001 a pak v letech 2003 – 2005. Naposled se do Vídně vrátila v roce 2012, když už „Vídeňka“ patřila opeře a muzikály se přestěhovaly do Raimund Theateru, který se nachází poblíž nejslavnější vídeňské nákupní třídy Mariahilferstraße. A v novém nastudování sklidila opět obrovský úspěch. Ostatně jako v dalších jedenácti zemích.

Jak napovídá název, muzikál Elisabeth, vypráví o osudu a životní cestě císařovny Alžběty Bavorské, zvané Sisi. Kunze ovšem s příběhem zachází volně a podobně jako v následujících dílech Mozart! nebo Marie Antoinette titulní hrdinku konfrontuje s postavami imaginárními. Dějovou osu výrazně předznamenává prolog, jehož obsahem je snový Boží soud s Luigim Luchenim, obviněným z vraždy Elisabeth. Ten za hlavního viníka označuje Smrt (Der Tod, v němčině mužského rodu). Tento tajemný pohledný mladík pak v muzikálu zasahuje mnohokrát do děje, jehož hybatelem je právě Lucheni, komentátor a glosátor, ne nepodobný postavě Che z Evity. Zmíněný Smrťák se poprvé setkává s Elisabeth v době jejího mládí, kdy při lehkovážné hře spadne z cirkusové hrazdy. Okamžitě se do ní zamiluje a nepřestává ji pronásledovat ani poté, co si ji namísto její sestry Heleny vybírá císař František Josef za manželku. Sisi ovšem po sňatku neztrácí nic ze své volnomyšlenkářské povahy, takže má špatný vztah s autoritativní tchýní Sofií a dalšími figurkami císařského dvora. Sofie jí odebere děti, které chce vychovávat sama na “vojenský způsob”. Kvůli přísné výchově syna Rudolfa napíše Elisabeth ultimátum, na něž císař přistoupí a Rudolfova výchova se zmírní. Elisabeth, krásná, sebevědomá žena, vyvolává ve Smrti stále silnější touhu. Žárlí na tu, kterou od mládí obdivuje a svede mladého prince Rudolfa k sebevraždě. Stárnoucí Elisabeth tím zlomí, poprvé chce sama do náruče Smrti. Smrťák však Elisabeth trestá – právě teď ji do svých spárů nechce. Císař se ji snaží získat zpět, ale klid netrvá dlouho. Během výletu do Ženevy Sisi probodne italský anarchista Luigi Lucheni pilníkem. Na následky zranění císařovna umírá a končí konečně ve vášnivém objetí se Smrtí. V muži, který ji celý život miluje, pronásleduje a mučí, nachází novou lásku.

Plzeňský muzikálový soubor, výrazně přetvořený dřívějším šéfem Romanem Meluzínem a hledající stále odvážnější výzvy se svým nynějším principálem Lumírem Olšovským, překročil opět další mezník. Zatímco Billy Elliot měl v Plzni úspěšnou českou premiéru proto, že nikdo nedoufal, že by se u nás povedlo najít odpovídající dětské představitele, s Elisabeth je to jiné. Čeští muzikáloví producenti titulu zcela nepochopitelně nevěřili. Přestože nás s Rakousko-Uherskem spojuje společná historie a domácí diváci romantické příběhy doslova milují. Skutečnost, že jsou všechny reprízy až na pár míst vyprodány do konce letošní divadelní sezony, snad škarohlídy přesvědčí…

Elisabeth sice přišla do Čech pozdě, ale pro Plzeňany v ideální dobu. Soubor je ve výborné kondici a většinu rolí, přes jejich obrovskou náročnost, obsadil inscenátorský tým alespoň v jedné alternaci z vlastních členů. I ti museli projít náročnými konkurzy… A jaká tedy „naše“ Elisabeth je?Jedním slovem skvělá! Pokud v následujícím textu najdete pár výtek, vězte, že jde o drobné pošťouchnutí kritika rozmazleného produkcemi Elisabeth ve Vídni a Hamburku, s více než desetinásobným rozpočtem.

Premiéra muzikálu Elisabeth, foto: Martina Root

Prvním počinem režiséra Lumíra Olšovského bylo, že pro většinu velkých rolí, ale i do company, našel skutečně výborné interprety. Inscenace se hraje v tzv. volné licenci (zcela původní režie, scéna, kostýmy…), ovšem pod dohledem vídeňského supervizora, který bdí nad tím, aby vše bylo jak má, a někoho náhodou nenapadlo příběh zasadit například do ukrajinsko-ruského konfliktu dnešní doby a císaře vylíčit jako Vladimíra Putina. Myslíte, že přeháním? Běžte občas do opery nebo činohry… Lumír Olšovský se soustředil především na práci s jednotlivými charaktery postav, na milostný střet, kdy o jednu ženu usilují dva muži. Výrazněji se v jeho pojetí uplatňují tzv. Todesengel (andělé smrti), někdy trochu nadbytečně, ale možná jsem jen negativně ovlivněn stále se opakujícími motivy hesovsko-vaculíkovských „krvinek“. Celá inscenace má skvělý temporytmus a zaručuji, že se nebudete nudit ani deset vteřin. Scény se mění na divadelní poměry až ve zběsilém tempu, celý muzikál připomíná filmový střih. A Olšovskému zde vše funguje bez větších prodlev! Jediný výraznější problém mám se stylizací postavy Lucheniho (nikoli s jeho interprety!) – zkrátka jsem zvyklý, že to bývá větší cynik, větší rošťák, častěji se obrací k divákům jako ke svému chóru.

Na první pohled by se mohlo zdát, že v pop-rockové opeře typu Elisabeth není taneční složka až tak důležitá. Ale opak je pravdou. Ve Vídni mne právě uchvátila naprosto bezkonkurenční přesnost company nejen v pohybu, ale i ve výrazu. A představoval jsem si, jaký dril musel premiéře předcházet… A s velkou radostí musím konstatovat, že Plzeňané se Vídni téměř na dotek přiblížili! Což je velká poklona, uvážíme-li, že v Raimund Theateru se hraje seriálově a příprava každé inscenace trvá minimálně půl roku. Plzeňskou choreografii navrhl Pavel Strouhal a dokončila Denisa Kubášová. Výborná práce! Sborovky Milch! či Hass! jsou mimořádným zážitkem. Za naprosto srovnatelné s Vídní považuji nádherně opulentní kostýmy Romana Šolce. Je jich cca 250 (!), z nichž 249 je krásných. Z Elisabethiných šatů doslov přechází zrak, perfektně sedí róba i dvorním dámám, v kontrastu k moderně oblečenému Smrťákovi či naopak konzervativnímu císaři. K majstrštykům řadím šaty arcivévodkyně Sofie. Za jediný omyl považuji úplně první kostým Sisi, jejíž růžové šatičky vypadají jak z jiné inscenace a jsou opravdu příšerné. Mladá Elisabeth v nich nevypadá jako dvorem pečlivě vychovávaná šlechtična, ale spíš jako dcerka Kočkových z Matějské pouti.

Snad nejtěžší úkol měl společně s tvůrci hudebního nastudování scénograf Ondřej Zicha. Určitě znal vídeňskou inscenaci, jak naživo, tak z DVD nebo kompletního záznamu, který je k dispozici na youtube. Jak se popasovat s takovou velkolepostí a pompou v divadle, kde scéna nebude bez hnutí stát půl roku, a navíc s omezeným rozpočtem? Jedině chytrým opisem. A ten se Zichovi opravdu podařil, zejména díky brilantně rychlým stolům, kterými je Nová scéna vybavena. Prostředí se střídají jak na drátcích, tam, kde obvykle stojí kulisy, si vypomáhá světelnými efekty nebo látkou. Má to jednu velkou výhodu – scéna se „neuzavírá“, je vzdušná, poskytuje prostor pro hraní. Zatímco bez zlatých kočárů i stolečků v kavárně, které jezdí jako autíčka po autodromu, bych se obešel, scéna z jízdárny bez koníčků a pověstné šachovnice trochu ztrácí význam. Ale podotýkám – opět jde o drobnost v jinak výborně poskládané mozaice.

Premiéra muzikálu Elisabeth, foto: Martina Root

A pak je tu hudba: Sylvester Levay pro muzikál zkomponoval celou řadu chytlavých pop-rockových melodií, příkladně pracuje s motivem – mimochodem jeho variace na klasický vídeňský valčík po svatebním obřadu je zkrátka geniální… Ústřední hit Elisabeth, přeložený jako „Vím, jak mám žít“, nazpívala celá plejáda světových zpěvaček a stal se známou písní i mimo muzikál. V plzeňském provedení zní i autory dodatečně dopsané Rondo, první duet Sisi se Smrtí, který vznikl pro asijské produkce a stal také součástí posledních dvou vídeňských provedení. Hudebního nastudování se ujali naši přední muzikáloví specialisté – dirigent Kryštof Marek, sbormistryně Sára Bukovská a korepetitor a dirigent Pavel Kantořík. Všichni se zkušeností z plzeňské i pražské scény. Je právě jejich zásluhou, že česká Elisabeth hraje a zpívá skvěle. Ač bych možná (v některých sborových číslech) volil o něco rychlejší tempa, než premiéru řídící Kryštof Marek, hudební provedení je jedním slovem strhující. Sólisté i sbor podávají výkony na hranici svých možností, sezpívání s orchestrem je příkladné. Ne náhodou byl jako supervizor do Plzně vyslán jeden z dokonce čtyř dirigentů (Koen Schoots, Paul Christ, Michael Römer, Carsten Paap) posledního vídeňského provedení Elisabeth Michael Römer, který zdejšímu souboru vysekl hlubokou poklonu. Vše rámují básnicky krásné a dobře zpívatelné texty Michaela Prostějovského, z nichž mnohé (např. Stíny jsou dnes delší…) by si zasloužily záznam na CD.

Titulní roli při premiéře zpívala hvězda místního souboru Soňa Hanzlíčková Borková (alternuje známá pěvkyně Michaela Gemrotová). Roli, kterou ztvárnily takové umělkyně, jako Pia Douwes, Maya Hakvoort či Annemieke Van Dam, opatřila Borková vznešeností i zarputilostí zároveň, má znělý, jen ve výškách trochu ostřejší hlas, herecky byla velmi přesvědčivá. Sama přiznává, že má celozpívané muzikály nejraději. Je podobně výbornou Sisi, jako byla Evitou. Její interpretace písní Ich gehör nur mir, Wie Du nebo Totenklage (Rudolf..) vháněla divákům slzy do očí. Obrovskou trefou do černého je pro mne Pavel Režný v úloze symbolického Smrťáka. Charismatický zpěvák vládne sametově zabarveným tenorem, doslova si pohrává s každým tónem, ať už v romantických baladách, nebo v rockověji střižených písních. A ze zkoušek tuším, že alternující Jan Kříž bude minimálně stejně skvělý. Lucheni v podání Lukáše Ondruše je sympatickým týpkem, který nás provází celým dějem. Má zde velmi vděčnou píseň Kitchs! (Kýč), je zábavný, ať už hraje dekadentního číšníka v kavárně, pouťového prodavače, buřiče lidu nebo zákazníka v nevěstinci madam Wolf. Jak už jsem uvedl, chybí mi trochu víc živelnosti a cynismu. Naopak ne až tak divácky oblíbenou postavou je císař Franz Josef, představující klidného, ale ne zcela rozhodného panovníka. Josef Hruškoci jej opatřil důstojným vzhledem a kultivovaným hlasovým projevem. A pak tu Pavel Klimenda jako princ Rudolf, dle mého soudu další objev plzeňské muzikálové scény, v roli sice tentokrát menší, ale strhujícím způsobem zahrané (společně s dětskými představiteli Rudolfa). Postavou, která v muzikálu představuje stylizované zlo, je direktivní arcivévodkyně Sofie. Zatímco v rakousko-německých produkcích jsem v této roli vždy viděl pohublou starší zpěvačku s ostrými rysy, v Plzni zlou Elisabethinu tchýni ztvárňuje od přírody dobrotivá Venuše Zaoralová Dvořáková. Přijďte se podívat, jak herecky i pěvecky přesvědčivá ve svém protiúkolu je. Atmosféru představení dotvářel Roman Krebs jako Max, Stanislava Topinková Fořtová (dvojrole Ludoviky a Frau Wolf) a zmíněná vynikající company.

Cestu plzeňského muzikálové souboru již předurčily tituly jako Spamalot, Producenti, Evita, Kočky, Probuzení jara nebo Billy Elliot. Je to cesta trnitá, ale jediná možná, pokud si chce ansámbl zachovat svou svébytnost. Česká premiéra dosud opomíjené Elisabeth je na téhle dlouhé pouti skvělým krokem. Neváhejte a jděte na ní! Premiéru vyprovodil dlouhotrvající standing ovation.