Málokterý film, jako americký snímek Duch (The Ghost) režiséra Jerryho Zuckera a scénáristy Bruce Joela Rubina z roku 1990, je zařazen do tolika kategorií: Drama, romantika, komedie, krimi, fantasy… Zkráceně lze říct, že komediální duchařské melodrama je kombinováno s detektivní zápletkou. Mladý newyorský bankovní úředník Sam začne žít s výtvarnicí Molly a plánují svatbu. Jejich společný život je však přerván Samovou násilnou smrtí, když jej na ulici zastřelí neznámý poberta. Ukazuje se ovšem, že nešlo o pouhou náhodu a pouhou krádež, že ve všem má prsty Samův ambiciozní kolega Carl. Sam se proto vrací jako duch, nejen aby byl dál se svojí milovanou dívkou, ale také aby zúčtoval s těmi, kteří mu ublížili. Naváže spojení se světem živých prostřednictvím bizarního média, kterým je černoška Oda Mae a roztáčí kolotoč událostí, na jejichž samém konci stojí jeho opětovné, krátké setkání s Molly.
Film slavil po celém světě obrovský úspěch i díky slavnému hereckému obsazení – Patrick Swayze, Demi Moore, Tony Goldwyn, Whoopi Goldberg… Není proto divu, že o dvě desetiletí později po stejném tématu sáhli i muzikáloví producenti. Hudbu zkomponovali Dave Stewart a Glen Ballard, autorem libreta a textů písní je původní scénárista Bruce Joel Rubin. Jevištní podoba díla přitom vznikla nedávno, muzikál měl premiéru v březnu roku 2011 v Manchesteru, odkud se v červnu přesunul do Londýna, kde zaznamenal více než 500 repríz a v dubnu 2012 byl uveden na americké Broadwayi. Po velmi krátké době, 18. října 2014, dorazil Duch coby neokoukaná novinka na Hudební scénu Městského divadla v Brně.
Nutno podotknout, že krom dalších duchařských či fantasy muzikálů se velmi podobným tématem zaobírá už slavný Carousel Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina II. z roku 1945, jehož titulní hrdina Billy Bigelow se rovněž “z půli cesty” vrací na jediný den do našeho světa, aby napravil, co před smrtí zanedbal. Toto dílo je ovšem vystavěno dějově zcela romanticky a hudebně hovoří jazykem tehdejších velkých muzikálů. Duch v nastudování režiséra Stanislava Moši je jiný. I oproti filmu v něm vítězí napětí a humor nad nostalgií, koneckonců (alespoň při premiéře) diváci nevytahovali kapesníčky ani při závěrečném setkání zamilovaného páru. A je to tak dobře – Duch, v muzikálové podobě, je především přehlídkou brilantních tanečních scén, výborně vypracovaných vtípků (vycházejících většinou z postavy černošské vědmy) a neokoukaných jevištních triků. Vše začíná už od kvalitního překladu Jiřího Joska. Je pozoruhodné, jak přirozeně text plyne, v dialozích a textech nic nedrhne, takže skutečnost, že se nehraje v originálu, poznáte jen podle v textu skrytých slovních hříček a vtipů, které Josek zdařile přizpůsobil vkusu českého publika.
A jako už tradičně v Brně Mošův soubor opravdu šlape. Výstupy do sebe přesně zapadají, vše působí přirozeně a lehce. Choreografie Hany Kratochvilové je originální a svěží, tanečníci přesní, radost pohledět. Kostýmy Andrey Kučerové jsou v souladu s dílem současné a civilní. Autorem vynikajícího scénického ztvárnění je talentovaný Christoph Weyers, mnoho proměn a triků (projekce a světelné efekty vymysleli Petr Hloušek a Dalibor Černák) skutečně překvapí. Stále bylo na co se dívat, byť rozpočty podobných produkcí na West Endu a Brně budou patrně diametrálně odlišné. Reprízy jistě napraví pár drobných nedostatků, kdy např. jedna z kulis narazila kam neměla či některý scénický efekt přišel o čtvrt vteřiny později, než měl. Příkladně nazvučený a tradičně přesný orchestr řídil Dan Kalousek (alt. Ema Mikešková, sbory nastudoval Karel Škarka) a byť hudba podle mého názoru nepatří k nejvýraznějším elementům tohoto díla, dvě tři písničky si určitě zapamatujete.
V úloze Sama a posléze onoho ducha exceluje Dušan Vitázek, herec dostatečně charismatický, zároveň nepříliš afektovaný, kouzelný zejména v situacích, kdy jej “spoluhráči” nevidí a neslyší. Jeho pěvecký projev je prakticky dokonalý, když přidá na hlase, diváky mrazí. Velmi oceňuji, že jsem tentokrát v próze nepostřehl ani “slovenský akcent.” U představitelky Molly Svetlany Janotové bych vyzdvihl zejména naprostou civilní bezprostřednost, se kterou postavu hraje. Nebo lépe řečeno nehraje, ale žije. Ač nemůže tentokrát pěvecky a tanečně excelovat jako ve Flashdance, pořád je to živel, který je radost sledovat. Ústřední dvojici v příběhu, jak je postaven, poněkud zastiňuje další figura: Tak trochu nechtěné médium, Oda Mae Brownová, ve strhující interpretaci Zdeny Herfortové, jež našla přesnou míru coby nositelka většiny humorných situací a stala se hvězdou premiérového představení. Po všech stránkách famózní herecký koncert v roli sice divácky vděčné, nicméně stylizačně náročné. Čtveřici hlavních postav doplňuje Robert Jícha v roli “toho zlého”, tedy Carla. Ten tajně touží po velké kariéře, po Molly, po moci, po penězích. A všemu tomu je už blízko, než přijde trest z rukou běsnícího ducha. Zprvu elegantní sympaťák, nakonec bídák – přesně tak Jícha působí. A technicky dobře zvládnutý zpěv? Ten k němu patří odjakživa…
I pro pětici už menších postav našli inscenátoři kvalitní interprety. Zřejmě nejvýrazněji působil “vlakový duch” v podání robustního Igora Ondříčka, další tajemnou záhrobní figuru pak vytvořil Milan Němec. Pohybem, líčením i gesty přiváděly do varu diváky Tereza Martinková s Hanou Kováříkovou coby pomocnice svérázné vědmy Brownové, padoucha a kriminálníka Willieho si s chutí zahrál Jakub Zedníček.
Muzikál Duch posouvá Městské divadlo Brno opět dopředu, zejména po stránce využití jevištních technologií, projekcí a světelného designu. Plnokrevná muzikálová show s neokoukanými triky a slušně napsaný a výborně přeložený i zinscenovaný příběh na pomezí komedie, krimi a melodramatu vás rozhodně nudit nebude!
Foto: Jef a Tino Kratochvilové
