Životnost muzikálů lze jenom těžce předvídat. Bylo jich hodně, které s velkou pompou vstoupily na Broadway nebo do West Endu, a po desítce repríz po nich „neštěkl pes“. Takový osud mnozí předpovídali docela zvláštnímu hudební show, směsici tanečních čísel a písní, kde neexistuje na první pohled žádná dramatická stavba a žádný děj. Jde o slavné a opěvované dílo, Cats, nebo-li Kočky.
Dodatečně lze konstatovat, že muzikál obecně si zachovává ony dva zdroje svého vzniku: Na jedné straně je to dramatický příběh – West Side Story, Kabaret, Šumař na střeše, anebo rámec zábavnější – Hello, Dolly!, My Fair Lady atp. A potom je zde zdroj z vaudeville, z varieté, kde sled tanečných či hudebních čísel je „slepen“ nějakou společnou myšlenkou a má vysloveně zábavný charakter. Mezi taková díla lze zařadit i Kočky. Opakovaným vstupem na scénu zábavného divadla legitimizovaly Kočky tento žánr na dnes již módní (a povšechný) název „muzikál“. Jde o jisté nóvum. Před Kočkami se nikdo nepouštěl do takovéto „skládačky,“ ve které docela chybí dramatický děj. A můžeme jenom zvědavě očekávat, kdy se do takového svébytného muzikálového kousku zase někdo s úspěchem pustí.
Kočky ve světe
Úspěch Koček lze nazvat kolosálním – na West Endu se hrály plných 21 let, na newyorské Broadwayi let 18. Jen v Londýně měly celkem 8.950 repríz a v New Yorku 7.485 představení. Byly uvedeny ve 300 městech 26 zemí světa, kde je vidělo víc jak 65 milionů diváků. Vydělaly 1,4 miliardy liber. Získaly i nejprestižnější světové ceny – 2 ceny Grammy a sedm broadwayských cen Tony (mj. i Tony za nejlepší muzikál), což jsou ceny znamenající ve světě hudby a divadla totéž, co ve světě filmu Oscaři. A ještě jedna perlička nalezená na internetu: V průběhu zkoušek i samotných představení často úřadoval pověstný bůžek lásky. Andrew Lloyd Webber se zamiloval do tanečnice a zpěvačky Sarah Brightmanové a přebral ji Waynovi Sleepovi, který v muzikálu hrál roli tajemného Abraka-máryfuka. Režisér Trevor Nunn, ctitel Shakespeara, podlehl zase kouzlu jiné hvězdy muzikálu, Sharon Lee Hillové a opustil svou manželku, v Británii populární herečku Janet Suzmanovou. Výtvarník scény a kostýmů John Napier si pak během zkoušek v New Yorku vyhlédl sboristku Donnu Kingovou. Také on pro ni opustil svou ženu. A hvězda amerického televizního seriálu Magnum Tom Selleck se bezhlavě zamiloval do další muzikálové star vzešlé z Koček – Jilly Mackové… Ale věnujme se důležitějším věcem, než je „kočičí láskování“. Skladatel Lloyd Webber a producent Cameron Mackintosh chtěli vytvořit přesvědčivý kočičí svět. Proto pro svou koncepci získali Johna Napiera, výtvarníka úzce spolupracujícího s Trevorem Nunnem, budoucím režisérem, který se podílel na úspěšných představeních Královské shakespearovské společnosti, a choreografku Gillian Lynne. Chtěli, aby se publikum od chvíle, kdy zazní hudba, zbavilo nedůvěry a stoprocentně přijalo jejich kočky jako skutečně “živé” kočky.
Kočky v Čechách
Když jsme se tedy trochu podívali na vznik díla, můžeme se pustit do charakteru domestikace na česká jeviště. Kočky vycházejí ze známé pohádkové knížky s krásnými básničkami a vtipnými ilustracemi – Praktická kniha o šikovných kočkách (Old Possum’s Book of Practical Cats). Autorem je Thomas Stearns Eliot, znám ve všech anglosaských zemích. Oblíben v USA, stejně jako v Austrálii. Není snad dítě, které by tam nebylo „odchováno“ na vtipných kočičích postavách. Ale sláva Koček v Anglii a USA nemusí potom znamenat slávu jinde, kde ji přesto sklízely. V čem je tedy to kouzlo, které diváky opakovaně láká do hlediště? Je nutné konstatovat, že jde o souhru různých faktorů. Tím prvním nejsou příběhy koček, ale, a především, ústřední píseň „Memory“. Ať ji nazpívá Barbra Streisandová nebo v Praze Iveta Blanarovičová, ta píseň vždy chytí za srdce. Mimochodem text písně Memory je jedním z mála, který v knížce o kočkách od T.S.Eliota není. Druhým atributem, který diváka přivede do hlediště, je „Amerika“. I když jde o anglický muzikál, přece jenom, „co není na Broadwayi, jako by nebylo“. Kočky se v New Yorku hrály veleúspěšně a nejeden, i český turista, si je tam vychutnal. Posledním a vlastně tím nedůležitějším důvodem, proč se tak slavně Kočky šíří světem, je paradoxně jejich profesionální náročnost. Je to muzikál, kde je propojen vysoce náročný tanec s vysoce náročným zpěvem. Jenom to celé svižné tempo na jevišti udýchat se zdá skoro nadpřirozené. Na nastudování takového kusu je zapotřebí mít vyspělý ansámbl vybraných zpěváků – tanečníků. S velkou odvahou, jako zatím jediní v Čechách, se do toho pustili v Praze, kde překladatel Michael Prostějovský zvládl nelehký úkol převodu libreta z angličtiny do češtiny (včetně vymýšlení vtipného počeštění některých koček). V divadle Milénium se inspirovali jak londýnskou verzí, tak verzí z New Yorku a kladli velký důraz na interakci s diváky, aby byly kočky prostě všude, na jevišti i v hledišti. Tato koncepce trochu vyvažovala jeden nedostatek – že totiž ne všichni tanečníci zpívali, ne všichni zpěváci profesionálně tančili. Nicméně vzniklo zdařilé a divácky atraktivní představení. A další divadla v Čechách? Žádné souborové, byť profesionální divadlo, si na muzikál Kočky dosud netrouflo.
Kočky v Brně
Nadešel asi už dávno očekávaný, ten správný čas, aby si brněnská muzikálová scéna dovolila inscenovat slavný muzikál na svojí domovské scéně. Dokonce, dalo by se říct, že až drze, režisér Stanislav Moša se svým týmem nestavěli mizanscénu na atraktivní a ověřené komunikaci s divákem, nepustili kočky do hlediště, nenutili je lézt vertikálně po scéně, nebyly to vlastně ani kočky, nebyly nalíčené, neměly ocásky… Prostě to byly jenom „jako“ kočky. Inscenátoři zkrátka opustili osvědčené postupy, které kromě písně Mermory dělaly z tohoto muzikálu zaručený tahák.
Choreografie Hany Kratochvílové a Anety Majerové nebyla kopií některé ze slavných inscenací. Vzaly kočičí pohyby „od gruntu“ a jejich taneční kreace byly jiné, nové, a věrohodné. Scéna Petra Hlouška nebyla na první pohled nijak atraktivní, ani přetechnizovaná. Lehkými přestavbami několika šedivých kvádrů vytvářela dostatek prostoru pro tanec všech protagonistů. Hudební nastudování vídeňským Casparem Richterem dávalo záruku kvalitního a věrného znění orchestru, vždyť to byl on, co se podílel na veleúspěšné vídeňské inscenaci Koček. Kmenový dirigent Dan Kalousek mu byl určitě nápomocen při „domestikaci“ hudebního partu pro jeviště Městského divadla v Brně. Hlavní důraz mizanscén byl kladen kromě tance a zpěvu VŠECH, na vizualizaci koček v ústředním soukruží na horizontu scény. Jednoduchá a vtipná animace koček, jejich očí, jemné nuance pozadí – podle toho, co se odehrává na scéně, důkladně podpořily celé vyznění jednotlivých kočičích příběhů. Scénograf Petr Hloušek spolu se světelnou režií Davida Kachlíře dokázali vytvořit tak věrohodné prostředí, že nebylo třeba kreslit kočkám čumáčky a oční stíny, abychom uvěřili, že je ten příběh opravdu kočičí. Prostě se díváme na jakousi bizardní společnost, kde si lidé „hrají na kočky“.
Hlavní valutou inscenace bylo však propojení kvalitního zpěvu s kvalitními tanečními výkony. Je těžce pochopitelné, jak se dá zpívat v rychlém tempu pohybů, kdy citlivé mikrofony zaznamenají každý nádech. Když si uvědomím, jak mluví třeba sportovci při televizním rozhovoru po svém výkonu – skoro jim není rozumět, jak jsou udýchaní – a najednou z tohoto scénického „tělocviku“ zní čisté tóny náročných partů, to je skutečně výkon takřka nepochopitelný. Třeba křehká Svetlana Janotová v postavě Bombaleríny, jak ta to udýchá? Jak při těch skoro krasobruslařských otočkách stíhá čistě a jasně zpívat? Nebo kocour Rozumbrad Aleše Slaniny, Rambajz Dušana Vitázka nebo Šimbal Jiřího Macha. A kočičky, Tingl-tangl Márie Lalkové, domácí kočka Moura Lenky Janíkové, nádherná Dželína Radky Coufalové, skvěle omšelý elegán Múz Ladislava Koláře, Exotika Gabriely Karmazínové… Ale museli bychom vyjmenovat a zvlášť se věnovat všem dvaceti šesti kočkám a to ještě ve dvojím obsazení, abychom nebyli k někomu ze sólistů nespravedliví. Takže ostatní ať prominou, všechny ty kočky a kocouři byli úžasní.
Ještě je nutné zmínit se o dámě divadla, o Aleně Antalové. Bylo dobré sledovat ji od vstupu do Městského divadla v roce 1994 a komentovat její dráhu dramatické herečky, zpěvačky, všestranné umělkyně. Po krátkých pauzách, kdy se stala mnohanásobnou matkou, její hlas dozrál a může konkurovat kterékoliv světové hvězdě v interpretaci Lloyd Webberovy písně Memory (alternuje Hana Holišová). A ještě jedna postava stojí za zvláštní zmínku. Je to Blahobyl Všemocný v podání Petra Gazdíka. Díky své blonďaté kštici upravené na dva ušaté culíky, byl to kocour nejkocourovatější a svou chůzí, intonací dával všem najevo, cože je to za kocoura. Bylo vidět, s jakou radostí si tuto nepříliš velkou postavu zahrál. K tomu stepařské variace koťátek z taneční školy manželů Bartůňkových (taneční a stepařská škola R and P.) a vtipně koncipované varhany vpravo na scéně, které zprovoznil Igor Rusinko… Bylo na co se dívat, bylo co poslouchat.
Taneční muzikál jako celek vyzněl opravdu dobře. Asi bude potřebné podívat se i na druhé obsazení. Už to je úžasné, že je soubor schopen alternovat všechny postavy a určitě to druhé obsazení není o nic horší, než to první – s tím už mají diváci na této scéně zkušenosti. Hudební scéna Městského divadla v Brně vlastní úžasný kapitál, množství bezvadně připravených zpěváků, herců, tanečníků v jednom těle interpreta. Diváci si snad ani neumí představit, kolik je to dřiny, hodiny tréninků, korepetic, rozcvičování. Byl jsem léta dramaturgem zpěvohry divadla Nová scéna v Bratislavě. Pozoroval jsem nácviky inscenací sól i pěveckého a tanečního sboru. Pracovali každý zvlášť na své profesi. Byla to jedna velká dřina, kterou divák, možná naštěstí, nevidí, nemá představu, co všechno je za tou kterou inscenací ukryto. Pak jenom vnímá vysoce profesionální výkony a těší se z nich.
Takže resumé: Brněnským Kočkám je nutné zatleskat dlouho, a to ve stoje. Což se také na premiéře 11. května 2013 stalo.
Foto: Tino Kratochvil
