Městské divadlo v Brně na své Hudební scéně uvedlo další premiéru původního divadelního kusu: Muchovu epopej, která má podtitul „Vizuální hudební divadelní zážitek“. Je to podtitul trochu kostrbatý, ale pravdivý. Předem upozorňuje, že to nebude muzikál, nebude to činohra, ale divadelní zážitek to bude. A v tomto ohledu podtitul nelhal. Dílo se objevilo na scéně v době, kdy se vede dramatický zápas o to, zda má Muchova monumentální Epopej zůstat v Moravském Krumlově nebo na ní má nárok Praha. Ale toto načasování určitě nesouvisí s premiérou. Jde o shodu okolností, i když z marketingového pohledu dosti výhodnou. Hudebně dramatické dílo potřebuje léta, aby se od myšlenky dostalo k premiéře, takže nelze autory a dramaturgii podezírat z jasnovidectví.
Jsem již ve věku, kdy mi nezáleží na tom hledat na divadelních kusech nedostatky a vystavovat je na obdiv, jakože koukejte, jak bystře jsem pochopil, co té inscenaci chybí. Když se mi „kus“ nelíbí, tak o něm prostě nepíši. Ale co dělat, když se mi „kus“ líbil a stejně v něm nacházím nedostatky. Budiž, nejdřív se tedy zmíním o tom, s čím jsem v té inscenaci nesouhlasil, abych potom mohl s klidným svědomím a s radostí chválit.
Základním kamenem Muchova „světonázoru,“ který nám chce příběh libretisty Šimona Cabana předvést, je postoj umělce k vlastní tvorbě. Už od počátku jeho cesty světem umění je zde prezentován názor, že Mucha tak silně toužil vytvořit velkolepou epopej o minulosti Slovanů, že vlastně všechnu svou ostatní tvorbu bagatelizoval, považoval jí téměř za nutné zlo, které musí překonat, aby se k vytoužené práci dostal. I když Šimon Caban celým přístupem k inscenaci zdůrazňuje, že nejde o popisnou biografii umělce, ale o jeho životní pouť za touhami umění, stejně mi tento postoj, až příliš často ve hře opakovaný, hodně překážel. Alfons Mucha je autorem secese. Tedy slohu, snad posledního v dějinách umění, který obsáhl téměř všechny oblasti uměleckého vyjádření. A protože to byl sloh poslední, už nebyl tak celistvý, vedle secese žil expresionizmus (v malířství i literatuře) a stavěly se základy abstraktního umění (kubismem počínaje a Der Blaue Reiter konče). V hudbě vedle populární operety, která bezesporu přináší hravost secesního pohledu na svět, tvoří také Debussy, který se zlobí, že ho nazývají impresionistou, nebo občas slyšíme disonantní novum, např. v díle Richarda Strausse. Byla to prostě nádherná doba tvůrčí svobody a hledání, kterou zaskočila až první světová válka. Secessio znamená odštěpení. A umělci nového dekorativního stylu se chtěli odštěpit od akademického oficiálního „vysokého umění“. Chtěli tvořit hezké předměty každodenní spotřeby. Na nadarmo se v té době začíná mluvit o užitém umění.
V inscenaci mi tedy překáželo stále se opakující zdůrazňování toho, jak umělec Mucha téměř trpěl, že musí tyto dekorativní drobnosti tvořit. Opak je však pravdou, Mucha byl jedním z neúnavných iniciátorů secese. Právem obdivovaný, a dostatečně suverénní, aby ho tato tvorba uspokojovala. Byl to nádherný hračičkář. Od drobného šperku po krabičky na sušenky, od divadelních dekorací a prvních fotografických aktů po obří plakáty, vlastně první billboardy na světě. Mucha dovedl barevnou litografii k dokonalosti. Byl to nejenom nápaditý umělec, ale i zázračný řemeslník. Proto mám výhrady k monotématickému opakování umělcovy touhy po velkém díle pro Slovany, jako hlavní a nosné myšlenky celého Muchova života. Jakoby malíř nevěděl, v čem tkví síla jeho tvorby. Navíc stavby vět, deklamační tón, opisnost, to byly neduhy textu, kterým bylo možné se vyhnout…
Tak a stop, už budu jenom chválit.
Základní přístup k dílu byl od autorů velmi moudrý. Tvorba Alfonse Muchy je hodně „profláklá“. Od doby, kdy byly povoleny opratě technických možností tisku, setkáme se s „Muchou“ na hrníčcích, pohlednicích, kalendářích, Mucha je na mlýnku na kávu a dokonce jeho dekor najdeme i na nočníku nebo přídavném zpětném zrcátku u náklaďáku. Docela správně výtvarníci (scéna Šimon Caban, kostýmy Simona Rybáková) nezkopírovali na jeviště jediný secesní ornament. Vše se odehrává na čistých a často průsvitných bílých plochách, kde vidíme jenom živé postavy a seskupení, stylově podobná těm, které Mucha maloval. Libretista, scénograf a režisér v jedné osobě dokázal zázračně čarovat s průhlednou tkaninou a se světlem, občas zahaloval scénu do šerosvitu a vytvářel působivou atmosféru, „dýchal“ s hudbou.
Zvláštní pozornost si zaslouží hudba. Aleš Březina je známý jako autor hudby k několika úspěšným českým filmům. V Muchově epopeji se asi mohl mnohem svobodněji „vydovádět,“ než při filmové tvorbě. Z jeho díla je cítit tvůrčí svobodu, ale zároveň disciplínu (Svoboda je poznaná nutnost – kdo to řekl? Spinoza..?). Březina se nebojí využít nejrůznější žánry, od sekvencí velkých symfonických básní ,ala´ Čajkovskij přes divoký rock osmdesátých let a vídeňský valčík až po jazz a šanson. Je to barvitá a různorodá hudba, spojená jednotícím rukopisem skladatele. Někdy burácí v mohutném orchestrálním souzvuku, za okamžik zní intimně, v interpretaci jediného hudebního nástroje.
Libretista a režisér v jedné osobě dal svým postavám různý prostor. Samozřejmě ten největší má titulní hrdina, Alfons Mucha. Michal Isteník ho hraje s chutí a nevšední energií. Trocha expresivity mu v tomto „velikém plátně“ sluší. A výborným partnerem mu je kamarád Luděk Marold v podání Jaroslava Matějky. Živelná radost ze života, kterou ti dva předvádějí, vyvolává až závist. Takhle krásně a bujaře si žít…. To musí být nádhera! Ostatní postavy vstupují a vystupují v příběhu už méně dominantně, každý se zhostil své role tak, aby byla v popředí právě dvojice českých malířů. Snad je nutné se zmínit o hezky napsané i zahrané postavě Gauguina Stanem Slovákem nebo Mme Charlotte Lenky Bartolšicové či nakladatele Dušana Vitázka.
Do příběhu, který stavbou připomíná leporelo (a vskutku, vůbec to nepřekáží) je připsána dramatická postava, klasický negativní hrdina. Jmenuje se Vroubek, s radostí si ho zahrál Tomáš Sagher, a je to vskutku oživení v jinak skládačkové epopeji. Vroubek je neúspěšný malíř, který se proplétá životem Alfonse Muchy, aby se nakonec stal úspěšným českým politikem a ve své závisti neúnavným nepřítelem talentovaného a úspěšného Muchy. Netuším, kdo byl předobrazem této postavy, ale řekl bych, že to bylo „čecháčkovství“.
Epopej Šimona Cabana a Aleše Březiny bude i přes některé mé výhrady k libretu jistě úspěšnou inscenací brněnského Městského divadla. Není to tuctové dílo a pustilo se po nelehké cestě hledání nových, nebo alespoň jiných výrazů hudebně dramatického umění. Držím mu tedy do života palce.
Foto: Jef Kratochvil
1) Muchova epopej – vizuálně hudební divadelní zážitek
2) Dušan Vitázek, Markéta Sedláčková, Michal Isteník
3) Michal Isteník s Markétou Sedláčkovou
4) P.Princová, S.Slovák a B.Musilová
5) Scéna z Muchovy epopeje
DALŠÍ SNÍMKY NALEZNETE VE FOTOGALERII K ČLÁNKU VPRAVO NAHOŘE.
