Monika Sommerová: Když zpívám Christine, hraju občas sama sebe

V bulváru se o ní píše jako o „hvězdě Fantoma Opery,“ k hvězdným manýrům má ovšem daleko. Tahle sedmadvacetiletá brunetka, která má vystudovaný operní zpěv a ráda se směje, působí na první pohled nenápadně, když se ale objeví na jevišti, nemůžete ji přehlédnout. Možná proto si ji producent František Janeček vybral do hlavní role výše zmiňovaného muzikálu. A určitě udělal dobře.

Toužila jste už odmala být herečkou či zpěvačkou, nebo jste měla úplně jiný dětský sen?

Já vždycky strašně chtěla být učitelkou a učit malé děti. Hrála jsem si na školu, byla jsem jako paní učitelka, rozdávala sešity, psala známky… Nicméně rodiče mě už ve čtyřech letech dali do sboru, často mě natáčeli a já si vždycky hrozně užívala zpívání před kamerou. Nevím, jestli to byl úplně sen, že bych se jednou stala zpěvačkou, ale byla jsem k tomu vedená. Když mi bylo devět, vzala mě babička poprvé na muzikál. Bylo to do Kongresového centra na Dráculu. Pamatuju si, že jsem tehdy chtěla stát na jevišti místo Lucky Bílé. Babička mi potom koupila klavírák a já se ho celý naučila. Tehdy jsem si říkala, že je to to, co bych chtěla dělat. Ale nedovedla jsem si představit, že by to jednou mohla být pravda.

Vy ale nejen zpíváte, dokonce prý studujete vysokou školu?

Ano, teď se zrovna snažím dokončit zemědělskou univerzitu. Studovala jsem na potravinářské fakultě kvalitu produkce. Dělala jsem tuhle školu zároveň s konzervatoří, a vždycky jsem si tam chodila „odpočinout“ mezi „normální lidi“, kteří nemají s divadlem a uměním nic společného. Pro mě to bylo obrovské odreagování, protože se tam najednou řešily jiné věci, jiné problémy. Já sama občas lidem od divadla moc nerozumím, nechápu jejich uvažování, oni mají zkrátka svůj svět. Ale možná proto jsem pořád tak nějak v klidu, že se stýkám i se spoustou lidí mimo obor. Nicméně teď bych ještě měla dokončit diplomku, abych studium uzavřela, tak se snažím psát a vrátit do toho zpátky, což jde těžko. Občas už nevím, která bije.

Zdědila jste hudební talent po někom z rodiny?

Moje mamka má hudební hluch, babička z její strany taky. Ale taťka zpívá s kytarou u táboráku, tak z jeho strany tam asi něco bude (smích). Jeho maminka taky často zpívá a děda, kterého jsem už nepoznala, byl prý také muzikální.

Pamatujete si, kdy jste se poprvé setkala s Fantomem Opery? Jak na vás tehdy zapůsobil?

Já se přiznám, že relativně pozdě, asi až ve čtvrťáku na konzervatoři jsem zjistila, co Fantom Opery je. Předtím jsem ani příběh ani hudbu neznala, jsem v tomhle strašný barbar. Ale když už jsem si ho pak pustila, zamilovala jsem se do něj.

V čem pro vás role Christine byla největší výzvou?

Asi v tom, že Christine v průběhu představení projde neuvěřitelným množstvím změn. Od nevinné dívky k ženě, která přemýšlí, co dál. Ačkoliv je tak mladinká, je ve fázi rozhodování, co udělat se svým životem. Strašně mě baví měnit se společně s ní. A hlavně je to moje první velká role. Už to je pro mne obrovská výzva.

Má Christine něco z Moniky Sommerové? Nebo Monika Sommerová z Christine?

Je pravda, že občas tak trochu hraju sama sebe. Ona je zpočátku hodně vystrašená, jemná, necpe se nikam dopředu, spíš stojí v pozadí, ačkoliv ví, že má talent a že se dokáže stát „hvězdou.“ Mě taky vytáhli vlastně odnikud. Nebyla jsem známá a najednou mi dali hlavní roli. To máme s Christine společné.

Kdyby se měla rozhodnout Monika, vybrala by si romantického a upřímného Raoula, nebo by ji přitahoval tajemný Fantom?

Poslední věta, kterou Christine Fantomovi zpívá, zní: „Tvůj svět je pouze noc temná, jakýs měl život se ptám.“ A je to pravda. Kdo by chtěl žít dole v kobkách, když má nabídku mít nahoře normální život, děti, peníze, zázemí. Já bych asi taky volila Raoula, i když Fantoma je mi ve výsledku líto. Když jsme začali zkoušet, tak jsem si říkala, že je hrozné, jak tu Christine pořád trápí, ale nakonec je vlastně on ten největší chudák. Má smutný osud a soucítím s ním. V poslední době se mi dokonce stává, že začnu při poslední scéně plakat a nejraději bych u Fantoma zůstala a nikdy mu prstýnek nevracela.

Jak vám Fantom Opery změnil život?

Myslím, že mi hlavně změnil život profesně, protože je to neuvěřitelná příležitost, jak o sobě dát vědět. Za což děkuji především panu Janečkovi. Bohužel to nese s sebou i negativa, třeba o víkendech hraji spoustu představení, čímž jsem přišla i o část svých kamarádů. Zároveň jsem ale poznala pravé přátele, kteří za mnou stojí celou dobu. Nabídka, jakou je Fantom Opery, přichází ale jen párkrát za život a je potřeba jí obětovat vše. Začala jsem si také uvědomovat, že si musím víc hlídat své zdraví. Přece jen jsme k divákům zodpovědní a musíme být na každé představení fit, abychom podali maximální výkon. Takže se snažím na sebe dávat pozor a taky moc nepít (smích).

Nemůžu se nezeptat – co vy a bulvár? Do jaké míry se vám ho daří držet od těla?

Já si myslím, že zatím daří. Nedělám problémy, nechodím na party, takže pro ně nejsem až tak zajímavá. Pokud se neptají na nějaké nepříjemné věci, což občas dělají, tak to jde. Zatím, musím to zaklepat, mi až tak nevadí.

Setkala jste se po premiéře Fantoma s nějakou reakcí – ať už pozitivní či negativní – která vás zaskočila?

Jedinou negativní reakci jsem objevila, když jsem náhodou četla komentáře k nějakému článku. Někdo tam psal, že „krásně zpívám, ale škoda, že tak vypadám.“ Tak nad tím jsem se trošku zarazila (smích). A co se těch pozitivních týče – je až k neuvěření, kolik lidí mi zpětně píše, že jsou nadšení, a že jsem se jim líbila. Jednou přišla na Fantoma paní, která měla rakovinu, a zbývaly jí tři měsíce života. Došla za mnou a řekla mi: „Moniko, vy jste mi udělala takovou radost, teď už můžu v klidu umřít. Víte, já to mám za tři měsíce spočítané.“ To jsou okamžiky, kdy si prostě řeknete „jo, to co dělám, má smysl“.

Máte vystudovaný operní zpěv, absolvovala jste i kurzy v Itálii, vyhrála pěvecké soutěže. Přece jen je ale opera užší žánr, kterým se nelze zavděčit každému. Kdo ve vás vlastně probudil zájem o operu a operní zpěv?

To je docela zajímavý příběh. Po základní škole, když mi bylo čtrnáct, jsem dělala zkoušky na konzervatoř na obor populární zpěv. Nedostala jsem se, byla jsem asi třetí pod čarou. Tehdy jsem si našla paní profesorku Jarmilu Krásovou, která byla sólistkou ústeckého divadla, a chtěla jsem po ní, aby mě připravila na přijímačky na další rok. Ona však neučila pop, ale operu, což jsem samozřejmě nevěděla. Řekla mi, ať se na pop vykašlu a jdu na operu. Já do té doby byla na opeře asi jednou v životě, vůbec jsem o ní nejevila zájem, chtěla jsem být populární hvězdou, jako ostatně všichni. Paní profesorka mě začala ale připravovat, neuvěřitelně mě motivovala, a já jsem už v prváku na konzervatoři zjistila, že má opera úplně jiný hudební význam. Nejsou to jen tři, čtyři noty, které se neustále opakují, ale má určitý smysl, v tom spočívá její krása. Vzpomínám také, když jsme si s paní profesorkou prohlížely její fotky z nejrůznějších představení a ona mi o všech těch rolích vyprávěla. Tehdy jsem chtěla vidět všechny opery na světě!

Jakožto vystudovaná operní zpěvačka, byste možná měla i příležitosti v zahraničí – lákají vás cizí země? Popřípadě které?

Já jsem strašně rodinný typ, takže bych nejradši zůstala doma. Mám strach někam sama vyjet a něco riskovat. Radši mám své jistoty. Neumím si představit, že bych si vzala peníze, odjela a chodila v cizí zemi po konkurzech. Určitě mě zahraničí láká, ale musela bych si tam vzít celou rodinu. I když třeba Německo by šlo, tam mám tetu, a není to tak daleko. Takže kdyby přišla nabídka… tak jedině z Německa (smích).

Účinkovala jste i v divadle Semafor, v muzikálu Sedmero Havranů. Jak na to vzpomínáte?

Strašně ráda. Byla to moje první divadelní zkušenost, první muzikál, první větší role. Dal mi ji tehdy mladý skladatel Pavel Trojan, který muzikál složil. Poznala jsem tam i Tomáše Vaňka, který hrál Prince, a dneska se spolu potkáváme ve Fantomovi jako Christine a Raoul. On mi tehdy hrozně pomohl. Zavedl mě do divadelního světa, který mi byl před tím cizí, podržel v herectví, naučil spoustu věcí, ze kterých čerpám dodnes. Na období Havranů vzpomínám moc ráda, sešla se tam skvělá parta lidí, navíc jsme byly pouhé čtyři holky mezi devíti kluky, což bylo taky moc fajn. Škoda, že se to už nehraje, ale to je nevýhoda těchto malých produkcí, že jim nikdo nevěří. Málokdo vůbec připustí, že by se v dnešní době mohlo složit i něco dobrého.

Spolupracovala jste i s Michalem Davidem na muzikálu Mata Hari. Jaká konkrétně byla vaše úloha?

Tvůrci potřebovali do jedné, asi dvouminutové části, operní zpěv, tak jsem jim ho nahrála. I když v představení sama nevystupuju, můj hlas tam slyšet je. Nicméně byla to tehdy moje první spolupráce s někým slavným, dokonce hned po škole, takže jsem byla ráda, že se něco dělo a že mě někdo oslovil.

Dočetla jsem se, že jste spolupracovala i s Českou filharmonií na projektu dětských výchovných koncertů vážné hudby. Můžete to trošku přiblížit? V čem tenhle projekt spočíval?

To si vždycky chodily malé děti sednout do sálu, my jsme vyprávěli obsahy různých oper a zpívali z nich árie. Ale co si vzpomínám, tak tím, že dnešní děti nejsou moc zvyklé na operní zpěv, seděly tam většinou se zacpanýma ušima (smích). To zase tak fajn nebylo, ale bylo zajímavé sledovat, které z nich jsou k vážné hudbě vedené a které ne.

S tím souvisí má další otázka. Myslíte si, že je v dnešní době možné vést děti k vážné hudbě a k opeře?

Je pravda, že na opery dneska chodí děti a mladí lidé velice málo. Když už vyrazí celá rodina, tak většinou na balet Louskáček, nebo třeba na Kouzelnou flétnu, když se dobře zahraje. Možná ještě Labutí jezero by připadalo v úvahu… Já sama si nejsem jistá, kdybych měla děti, jestli bych je na operu brala, protože mě na ni jako malou také nikdo nevzal. Neumím si představit, jak by na to reagovaly. Já viděla operu poprvé ve svých čtrnácti letech, Prodanou Nevěstu, a nemůžu říct, že bych byla úplně přesvědčená o tom, že je to můj šálek čaje. Jsem ten typ člověka, který si radši půjde operu zazpívat, než na ni koukat. I když v poslední době na spoustu věcí nahlížím jinak. Ráda se chodím do divadla dívat na kolegy, sleduju jejich pohyby na jevišti, techniku zpěvu a říkám si, jak famózně to dělají. Hodně mě to inspiruje.

Na youtube se nedávno objevila vaše píseň „Osud“ s Jakubem Hübnerem. Jde jen o tuhle jednorázovou spolupráci nebo o projekt s perspektivou do budoucna?

Určitě ještě něco plánujeme. Před Vánoci jsme spolu dokonce mluvili, že bychom natočili nějakou vánoční píseň, ale to bohužel nevyšlo, protože oba jsme byli časově velmi vytížení. Nicméně Jakub je strašně milý kolega a má úžasné nápady. Myslím si, že je to jeden z umělců, kteří jsou dost podceňovaní. Dneska je totiž strašně moc lidí, kteří sice umí nádherně zpívat, ale nemají známé jméno, takže jejich šance prosadit se je téměř nulová. To mi trošku vadí, nejen v populární hudbě, ale i v opeře. Tam i tam se pořád dokola opakují tři jména. Lidiése prostě bojí dát šanci těm novým, kteří ještě nic nedokázali, zároveň jim tím ale berou i šanci něco dokázat.

Nedávno byly zveřejněny výsledky ankety Zlatý Slavík. Sice se nejedná o první příčky, přesto vaše jméno v žebříčku zpěvaček figuruje. Bylo to pro vás velké překvapení?

Obrovské (smích). Už vůbec ten fakt, že jsem se tam dostala! Vlastně jsem jen ze srandy dala na své stránky na facebooku informaci, že lidi pro mě můžou hlasovat, a najednou jsem byla v žebříčku. Ještě teď tomu nevěřím. V tuhle chvíli je to pro mě spíš vtip, abych pravdu řekla. Ale zase je krásný ten fakt, že tu existuje pár lidí, kteří by o můj zpěv třeba měli zájem. Po zveřejnění těch výsledků jsme dokonce s Kubou (Hübnerem, pozn. red.) měli chuť udělat další projekty. Já jsem mu před tím furt říkala: „Kdo by mě poslouchal?“ Teď už tu je naděje, že by se asi někdo našel (smích).

Dáváte si vysoké cíle, které vás motivují, nebo se radši realisticky držíte při zemi?

Je pravda, že si vždycky dávám ty vysoké, ale je to špatně. Chodím pak doma a říkám si: „Sakra, ještě jsem nic nedokázala! Ještě bych chtěla tohle, a tohle taky nemám…“ Myslím si, že by si člověk měl dávat cíle reálnější, aby byl sám se sebou spokojený, ne chtít zbytečně moc.

Je někdo, s kým byste si přála stát na jednom jevišti?

Asi s Lucií Bílou. Od té doby, co jsem ji viděla v Dráculovi, ji mám pořád před sebou jako takový český vzor. Ale určitě by se našlo víc lidí. Pro mě je vlastně čest stát na jevišti s každým. Když jsme začali zkoušet Fantoma, tak jsem byla nervózní i z Mariána Vojtka nebo Bohuše Matuše. To jsou lidi, kteří na rozdíl ode mě hrají už hrozně dlouho a mají spoustu zkušeností.

A co plány v nejbližší době? Kde kromě Fantoma se s vámi diváci mohou setkat?

Popravdě jsem momentálně docela zaneprázdněná různými koncerty, přípravami na ně, do toho ještě učím na základní umělecké škole, kam si moc ráda chodím odpočinout za dětmi, které mě vidí jako tu velkou paní učitelku a berou mě jako autoritu. Jsem teď spokojená, domlouvám se v Ústí nad Labem na nějakých dalších rolích, třeba v muzikálu Cikáni jdou do nebe, který se tam bude dělat, jednáme taky o menší úloze v operetě Krásná Helena. Tak uvidíme, na výběr je toho dost, ale já se musím nejdřív trošku vzpamatovat. Fantom mi zabral strašně moc času, hraje se často a pořád je vyprodaný, takže člověk v sobě neustále má takový ten pocit, jakože musí jet naplno, protože od něj lidi hodně očekávají. Ale mám svou práci ráda, rozhodně si nestěžuju.