Ilustrační foto: Plzeňská filharmonie
Koncertní mistr Plzeňské filharmonie Michal Sedláček se představí ve čtvrtek 14.února na koncertě v Měšťanské besedě od 19 hodin jako sólista. S filharmoniky provede v Měšťanské besedě od -pod taktovkou islandského dirigenta Gudni A. Emilssona Adagio pro housle a orchestr E dur a Rondo pro housle a orchestr Wolfganga Amadea Mozarta. Celý koncert zahájí Serenáda pro orchestr Iši Krejčího a po přestávce zazní Symfonie č. 7. A dur Ludwiga van Beethovena.
Michal Sedláček (1987) vystudoval Pražskou konzervatoř pod vedením prof. Jaroslava Foltýna a později prof. Jindřicha Pazdery, u něhož od roku 2006 do roku 2013 pokračoval ve studiu na Akademii múzických umění v Praze. Je držitelem řady cen z národních i mezinárodních soutěží. V srpnu roku 2016 se stal koncertním mistrem Plzeňské filhramonie. Od roku 2007 je primáriem Sedláčkova kvarteta, které v roce 2014 zvítězilo na Szymanowského soutěži v Katowicích. V témže roce získalo 1. cenu na soutěži Bohuslava Martinů v Praze. Tento soubor obdržel za rok 2016 Cenu Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii. Mezi největší společné dokončené projekty patří natočení kompletního díla pro housle a klavír Franze Schuberta v Českém rozhlase Plzeň. Dirigent Gudni A. Emilsson (1964), rodák z Reykjavíku, studoval hru na housle, později jako stipendista státu Island absolvoval studium klavíru a dirigování na Staatlichen Hochschule für Musik v německém Trossingenu. Je držitelem řady ocenění, mimo jiné se stal v roce 1994 nositelem ceny Nadace Herberta Karajana v Salcburku a v roce 2002 mu Masarykova univerzita v Brně propůjčila za objevné projekty „Masarykovu cenu za kulturu“. Emilsson je od roku 1999 uměleckým vedoucím Tübigenského komorního orchestru, v letech 2002 – 2004 byl šéfdirigentem Sukova komorního orchestru, se kterým vystoupil na festivalu Pražské jaro. Roku 2005 byl Emilsson jmenován šéfdirigentem nově založeného Thajského symfonického orchestru v Bangkoku a od téhož roku působí též jako šéfdirigent komorního orchestru Camerata Bohemica Praha.
Dílo Iši Krejčího, tohoto významný hudební skladatele, dirigenta, publicisty, hudebního organizátora je publiku dobře známé. Iša Krejčí studoval hudební vědu a historii na Univerzitě Karlově a studium kompozice si později prohloubil u V. Nováka. „Okouzlení Mozartem a českou lidovou písní si s sebou skladatel nesl po celý život. Skladby I. Krejčího jsou vesměs psány v malých klasických formách, což je patrné i v názvech (Sonatina, Divertimento či Concertino). Nejinak je tomu i v Serenádě pro orchestr. Tato kompozice vytvořená na počátku 50. let 20. století vychází z útvaru komorní kasace 18. století, pojaté ovšem v koncertním duchu. Celek dokonale balancuje mezi zdánlivou naivitou a uměleckou dokonalostí a ve střední větě přináší pro autora tak typické citace lidových písní Pasačka a V našemu městě Olomouci,“ říká muzikoložka Lenka Bočanová.
Adagio Wolfganga Amadea Mozarta bylo psáno, jak Lenka Bočanová připomíná, nepochybně pro Antonia Brunettiho, jenž v roce 1777 nahradil Mozarta na postu primária salcburského orchestru. „Bylo vytvořeno jako náhradní verze pomalé věty z 5. houslového koncertu KV 219. Ta byla totiž – dle svědectví Mozartova otce Leopolda – pro interpreta „příliš umělecká“. Vroucí kantiléna houslí je v této samostatně uváděné kompozici doprovázena tlumeným, delikátním zvukem orchestru, v němž autor namísto hobojů (užitých v celém 5. koncertu) předepsal dvojici fléten. Historie vzniku Ronda pro housle a orchestr je takřka detektivní. Spadá do roku 1781, do doby sílícího napětí mezi Mozartem a salcburským arcibiskupem Coloredem. „Mozart se tehdy po účasti na úspěšné mnichovské premiéře opery Idomeneo připojil ve Vídni k ostatním hudebníkům svého
zaměstnavatele. Předchozí triumfální přijetí vlastního díla zvýšilo sebevědomí mladého autora, což evidentně dráždilo jeho zaměstnavatele. Dle dobových svědectví musel Mozart ´denně vyslechnout urážlivé přívlastky, a aby ho arcibiskup zbavil pýchy, kterou v nás tak snadno vyvolávají světské projevy úspěchu a aby odstranil pokušení, k němuž nás svádí pěkně naditá peněženka, odmítal mu udělit svolení k uspořádání koncertu ve Vídni.´ Mozartovi se podařilo tento zákaz obejít tím, že uspořádal hudební akademii přímo v domě arcibiskupova otce a speciálně k této příležitosti vytvořil Allegro pro klavír a housle a Rondo pro housle a orchestr,“ říká Lenka Bočanová. Přes pozitivní ohlas obou kompozic nebyl Mozart se stávající situací spokojen. Následný konflikt s Coloredem vedl k odchodu skladatele ze služby u arcibiskupa a začátku jeho samostatné existence ve Vídni.
Ludwig van Beethoven vytvořil svých devět symfonií v letech 1799 – 1824. Práci na symfonii č. 7 A dur zahájil v březnu 1811 a zakončil v květnu 1812. Evropa byla v té době zmítána napoleonovskými válkami. Sám skladatel tehdy procházel obdobím citového neklidu, rodinných starostí, k nimž se přidaly problémy v podobě finančního úpadku státu a potíží při vyplácení jeho roční renty. Stále častěji se také hlásí zdravotní potíže. „Symfonie A dur začíná rozsáhlou takřka chorální introdukcí, v níž zaznívají neklidné rytmické a dynamické akcenty, aby se vzápětí rozzářila do hudby plné radosti. Variační druhá věta vystavěná na překrásném tématu plném hloubky, melancholie i touhy bývá označována za nejkrásnější část symfonie. Živé Scherzo je prostoupeno tanečním pohybem, s nímž kontrastuje Trio se zpěvným tématem dolnorakouské poutní písně. Závěrečné Allegro con brio v sonátové formě, je nejenergičtější, nejživelnější větou, jakou Beethoven do té doby napsal a představuje skvělé finále celé kompozice. Premiéra symfonie 8. prosince 1813 ve vídeňském Univerzitním sále byla přijata posluchači s nadšením,“ charakterizuje dílo Lenka Bočanová. Jak podotýká, novost díla ovšem mnohé zaskočila a vedla i k poněkud problematickým odsudkům. „Skutečného ocenění a pochopení se kompozici dostalo až mnohem později – okouzlila H. Berlioze, stejně jako R. Wagnera, který ji nazval Apoteózou tance,“ uzavírá muzikoložka.
