V areálu Biskupského dvora, pod katedrálou Petra a Pavla v Brně, se vždy v létě koná nádherný divadelní svátek. Městské divadlo Brno zde uvádí inscenace, speciálně určené a realizované pro toto prostředí. V minulosti to byly „činoherní balet“ Cyril a Metoděj nebo zpěvohra Baron Trenk, tentokrát „starobrněnská operetka“ Mendel. Už z výběru témat je zřejmé, že jde vždy o příběh moravský nebo přímo brněnský. Pod všechna tři díla se podepsali dramaturg divadla Jan Šotkovský, režisér a herci Stanislav Slovák a Petr Štěpán. Sehraná tvůrčí trojka má tendenci tvořit stále lépe, se stále větší invencí. To bylo patrné u poslední premiérované inscenaci Mendel aneb Vzpoura hrášků.
Je to už sto padesát let, co Johann Gregor Mendel založil svými přednáškami před odbornou veřejností o základech genetiky nový vědní obor. Ten se později rozšířil do netušených rozměrů. Skromný a neuvěřitelně pracovitý Mendel se toho samozřejmě nedožil, o to významnější je každé jeho připomenutí. Nestačí, že všem známý „Mendlák“ je výraznou dopravní křižovatkou i častým místem setkání.
Kdo by čekal velkolepý opus o slavném opatovi brněnského kláštera Augustiniánů, ten by byl zklamán, ale doufejme, že se nikdo takový mezi diváky nenašel. Brno se chce bavit a bavilo se. Autorská trojice spolu se skladatelem Karlem Cónem připravili pro diváky, řečeno termínem Jana Wericha, velenádhernou srandu. Když už je zde jmenován hudební skladatel, podívejme se, jakou to vlastně „operetku“ stvořil. Nutno konstatovat, že jednotlivá čísla (i když „stavebně“ to není operetní celek, ale série výstupů) jsou komponována v nejlepší tradici tohoto hudebního žánru. Slyšel jsem náznaky motivů z Piskáčkových Perel panny Serafinky i cosi z Modré růže Gejzy Dusíka, zněl tam Grandhotel Riviéra Josefa Stelibského i Nedbalovy melodie z Polské krve. A Jára Beneš – Na tý louce zelený – má v Cónovi také dobrého pokračovatele. Nelze však říct, že by výše zmíněné skladatele Karel Cón napodoboval, nebo, nedej bože, jejich hudební motivy dokonce vykrádal. Cón si prostě vymýšlí, tvoří, všechno jsou to originální melodie české operety, a přece je zde cítit silně zakořeněná krásná (a dnes už bohužel skoro vymírající) tradice českého hudebního divadla počátků 20. století.
Vraťme se k příběhu. Byť jde o „srandu,“ autoři se nezpronevěřili vážnému a důstojnému popisu práce opata Mendela. Stále cítíme jeho až stydlivé tápání, jeho obětování veškerého času výzkumu. Jsme svědky neúspěchu při vědomostních zkouškách před přihlouplými vídeňskými profesory, sledujeme jeho zaláskování, před kterým musí dát přednost vědeckému zkoumání, protože takový je prostě jeho naturel. Ale při tom všem jsme svědky bezvadných skečů, ve kterých autoři i herci prokazují vytříbený smysl pro humor, pro vypointování situací, smysl pro správnou rytmizaci výstupů, což vůbec není jednoduché. Autoři do scénáře vložili například smyšlené hospodské setkání Mendela se slovenskými (často přehnaně heroizovanými) velikány Štúrem, Hurbanem a Hodžou a první slovenskou intelektuálkou té doby, kněžnu Adélou Ostrolúckou, která prý měla tajný vztah se Štúrem. Takovou hospodskou srandu a přihlouplou manifestaci vlastenectví si může z těch osobností udělat zase jenom Slovák, tedy spoluautor a režisér Stano Slovák. V příběhu se vtipně mihne Charles Darvin (Jan Mazák), hezký prostor tam má subreta Theater am Krautmarkt (dnešní brněnské divadlo Reduta) Ema Denkerová v podání Andrey Březinové a především Anton Zollner, impresário tohoto divadla, kterého nádherně rozehrává Milan Němec. Je klíčovou postavou, která docela umně propojí historii s Brnem 21. století, kde mladý vědec Jan neúspěšně pracuje na dizertační práci o Mendelovi, aby se potom před očima diváků proměnil z iniciativy impresária na skutečného Mendela, jenž se účastní jakési mysteriózní hry divadla na divadle. Onen kněz a vědec Mendel hraný Lukášem Janotou je vlastně na scéně pořád. Je příběhem zmítán, veden i lákán. Mimořádně vtipné jsou potom naučné poznámky impresária, jak vlastně hrát divadlo, jak zapůsobit na publikum. Snaživý Jan v tom „ úspěšně lítá“. A vedle oné „velenádherné srandy“ jsme stále svědky Mendlova houževnatého snažení po poznání. Ovšem bez patosu, až stydlivě a moudře. Vedle hlavních protagonistů má téměř každý z herců více rolí, více převleků, kterými vstupuje do děje. Bezvadná je postava nešikovného studenta Schustera, kterého si s radostí střihl Jiří Ressler. Mile působí přátelství katolického kněze Mendela se zemským rabínem, kterého hraje Alan Novotný.
Ve správné operetě samozřejmě nemohou chybět tančící hrášky, které v choreografii Martina Packa a ve zdařilých kostýmech Andrey Kučerové roztančily scénu Jaroslava Milfajta. A nebylo by to Městské divadlo v Brně, nebylo by to prostředí Biskupského dvora, kdyby svůj významný podíl na realizaci neměl Petr Hloušek se svými zdařilými projekcemi.
Ještě slovo k režii. Stano Slovák už nejednou dokázal, že je vtipný a vynalézavý. Jeho ctností je promyšlený výběr inscenačních prostředků. Vychází z herce, z jeho tvořivosti, ale umí velmi odpovědně vážit každou situaci. Jenom tak se mu daří „dělat humor“ a být věrohodný. Vše na první pohled vypadá lehce a přirozeně. Jako by si herci jenom tak hráli. Je dobře, že má divák takový uvolněný pocit. Ale ten je výsledkem tvrdé a bystře promyšlené práci. Takže závěrečný dlouhý potlesk patřil samozřejmě všem, ve výsledku však především autorům a režisérovi.
Foto: Jef aTino Kratochvilové
