Vyšlo mi pár dní volna uprostřed srpna. Původně se přiznám, že jsem měl jiný plán: Chtěl jsem se zajet podívat na pár dní do Českého Krumlova, navštívit otáčivé hlediště a hlavně se v Egon Schiele Art Centru podívat na výstavu obrazů Vladimíra Franze, mého někdejšího prezidentského kandidáta. Ceny všeho v Krumlově ovšem byly tak nesmyslné, že jsem vzal za vděk náhradnímu řešení. Vypravil jsem se do Budapešti, kam cesta i s letenkou a ubytováním v hotelu střední třídy 300 metrů od katedrály i budapešťské opery vyšla levněji, než cesta na jih Čech. Zkrátka incredible masakr, jak by řekla dnešní omladina.
Navíc jsem prostřednictvím české operní pěvkyně Lucie Kaňkové zjistil, že maďarská Státní opera v srpnu hraje. Stále úspěšnější sopranistka zde na přelomu července a srpna dvakrát zpívala Vilolettu, ale návštěva Traviaty mi bohužel časově nevyšla. Takže jsem zvolil Maškarní ples 14. srpna, dílo rovněž z pera mého oblíbeného Giuseppa Verdiho. A jak se ukázalo, dobře jsem udělal.
Z Prahy do Budapešti jsme na křídlech Ryanairu dorazili přesně za 52 minut. Zatímco v Čechách panovala třicetistupňová vedra, zde ukazoval teploměr ještě o sedm stupňů víc. To už je na procházky po rozpáleném městě fakt hodně. Ale za chvíli si zvyknete, třicet nebo třicet sedm, to už je vlastně jedno. Takže klasický odpočinkový okruh městem, Rybářská bašta, ruské kolo, projížďka po Dunaji. Představení začínalo v 18:30 a mělo ohlášenou délku 210 minut včetně dvou přestávek. V Opeře byl příjemný chládek (v prvním dějství klimatizace fungovala až moc, následně bylo chlazení ubráno na příjemnou intenzitu). Pro případné další zájemce, vstupenka střední kategorie do přízemí vyšla se slevou na 1.200 korun, ceny občerstvení v divadle jsou přiměřené – sklenka sektu nebo vína vychází cca na 150 korun.
Verdiovští příznivci patrně vědí, že Maškarní ples existuje ve dvou verzích: Původní, které se říká „švédská“ a cenzurované, jež nese označení „bostonská“. Prvně jmenovaná se hraje v současnosti dominantně a zazněla i v Budapešti. Děj nabízí směsici zábavy s prvky hororu, romantiky a závěrečné tragédie. Nacházíme se ve Stockholmu roku 1780. Král Gustav III. se dozvídá od svého tajemníka Renata Anckaströma o chystaném spiknutí. Král Renatovu manželku Amelii tajně miluje. Všichni se nečekaně sejdou u vědmy Ulriky. Amélie sem přispěchala pro radu, jak se zbavit nemanželské touhy, král pro zábavu žádá o věštbu budoucnosti. Amélii Ulrika poradí, aby o půlnoci natrhala kouzelné byliny pod městskou šibenicí, zatímco králi věští brzkou smrt. Zahyne rukou toho, kdo mu jako první podá ruku. Tímto mužem je přítel Anckaström. Král věštbu zesměšňuje. Amelie odchází k šibenici sbírat byliny. Gustav jí sleduje a vyznávají si lásku. Nečekaně přichází Renato, aby krále varoval před atentátem. Král mu svěří tajemnou ženu s tím, že její obličej musí zůstat pod závojem. Objevují se však spiklenci a v nastalém zmatku je Améliino inkognito prozrazeno. Anckaström je šokován a přísahá pomstu. Jeho zlost se obrátí proti králi a přinutí Amélii, aby losem určila, kdo z králových protivníků Gustava zabije. Raduje se, když na lístečku objeví své jméno. Páže Oskar zahajuje maškarní ples. Král obdrží anonymní varování o vražedném spiknutí, ale je rozhodnut, že musí ještě naposledy vidět Amélii. Následně Anckarström přesvědčuje Oscara, aby mu řekl, pod jakou maskou se ukrývá král. Gustav a Amélie se spolu v objetí loučí, když náhle zhrzený Anckarström Gustava probodne. Umírající král na zemi přiznává, že Amélie byla nevinná a odpouští věrnému příteli i všem, kteří zosnovali jeho vraždu.
V poslední době jsme na evropské scéně viděli mnoho moderních inscenací Maškarního plesu. V Čechách se jeho poslední inscenace moc nepovedly. Provedení Národního divadla v Praze z roku 2017 recenzovala Olga Janáčková s podtitulem „Jak pejsek s kočičkou vařili dort,“ o mnoho lépe nedopadla ani ostravská režie Maškarního plesu „zamaskovaného do změti klišé.“ Maďarské scéna umí modernu možná o trochu líp, vzpomeňme na řadu avantgardních operních, ale i operetních inscenací v režii Róberta Alföldiho. Ovšem současná inscenace, pod níž je podepsán Fabio Ceresa, jde naprosto klasickou cestou. Maškarní ples nikam nepřenáší, neposouvá, nehledá v něm žádné přesahy, ani vize o věčné touze po mstě. Prostě se nacházíme ve Stockholmu na konci 18. století, čemuž odpovídá i poměrně jednoduchá scéna a zcela tradiční návrhy kostýmů. Milovníci tradičních inscenací budou na výsost spokojení – neuvidí zde žádné „pány v neutrálních oblecích,“ transvestity, ani Oskara s bodlinami, jako v Chailly. Vše je dobové, uhlazené, hezké, někdy možná až moc. V choreografii žádné podivné modernistické pohyby. Inscenace připomíná české (mnohými zbožňované) režie 80. let, ale vše kupodivu skvěle funguje. Jedinou „výstředností“ je, že Gustav není ubodán, nýbrž zastřelen. V hlavní roli je ale Verdi – zpěv a hudba. A pak okázale hezká podívaná. Ač lze dnes Maškarní ples, se stále dráždivým tématem riskantního milostného trojúhelníku, vykládat všelijak, v Budapešti se vyhnuli módnímu filozofování i současným pohledům. Základem je skvěle hrající orchestr vedený dirigentem Szennaim Kálmánem. Verdi zkomponoval Maškarní ples po triumfálním úspěchu Rigoletta, Trubadúra a Traviaty a komplikovanějších Sicilských nešporech a Boccanegrovi. Poprvé se zde pokouší o tzv. formát velké opery, s její komplexností, autentičností, ale i jistou afektovaností. Velké hlasy, grandiózní sbor, baletní scéna ve třetím aktu a samozřejmě celkový vokální styl přináší expanzi harmonie i orchestrální melodiky, bez „hitovek“, jako je přípitek z Traviaty nebo árie Vévody z Rigoletta. Hudba je více prokomponovaná a předjímá už díla z vrcholného skladatelova období.
Orchestr budapešťské opery hraje neobyčejně plasticky, od jemných pianissim až po bouřlivě strhující finále. Dirigent Kálmán vedl hudebníky velmi citlivě, v první půli představení dokázal tlumenějším zvukem orchestru pošetřit síly pěvců. Ti podali vesměs výborné výkony, zejména ve třech největších rolích. Velmi výraznou Amelií byla bruneta Adrienn Miksch. I v blonďaté paruce vypadala kupodivu přirozeně. Její plný nepatrně ostřejší soprán našel uplatnění zejména ve dvou hlavních áriích, Ma dall’arido stelo divulsa a „Morrò, ma prima in grazia, když hlavně druhá jmenovaná jí vyšla opravdu obdivuhodně. Podsaditý tenorista rumunského původu Adorján Pataki vzhledově připomíná mladého Pavarottiho. V úvodním výstupu se mi zdál pěvecky nepříliš průrazný, ovšem během představení se rozezpíval v krásných obloucích k plnému verdiovskému belcantu. Attila Mókus jako Renato, častý host vídeňské Staatsoper, byl neskutečně charismatický od prvního okamžiku. Vládne znělým, ale dobře ohebným barytonem, znamenitý byl také herecky zejména ve scénách své rozkolísané pomstychtivosti. Zde mu sekundoval příkladně sezpívaný pár spiklenců. Dále Verdi do děje zakomponoval dvě divácky nesmírně vděčné postavy – věštkyni Ulriku a páže Oskara. Poměrně věhlasná mezzo sopranistka Bernadett Wiedermann zazpívala Ulriku sice suverénně, ale překvapivě jí chyběla větší autenticita a démoničnost. Podobný pocit jsem měl z mladé sopranistky Zsuzsanny Kapi. V kalhotkové roli Oskara opět zpívá brilantně, ale zkrátka už jsem v této roli viděl temperamentnější a jiskřivější výkony. Celkově na mě ale udělala inscenace i pěvecké výkony opravdu velmi dobrý dojem, za který by se nemusela stydět kterákoli evropská operní scéna.
Giuseppe Verdi je komerčně vůbec nejúspěšnějším operním skladatelem všech dob, následován Mozartem, Puccinim, Rossinim a Wagnerem (jednotlivé operní žebříčky se liší). Jisté však je, že hned pět Verdiho oper je v TOP 25 (La Traviata, Rigoletto, Trubadúr, Aida a Nabucco) a dalších minimálně 10 děl z celkových osmadvaceti je trvalou součástí světového repertoáru. Jeho La Traviata je vůbec nejreprízovanější operou světa. Na rozdíl od Mozarta svůj majetek nerozházel, dožil se požehnaného věku sedmaosmdesáti let a obrovskou slávu a uznání zažil již za svého života. Je pokládán za mistra belcanta a vůbec za jednoho z nejvýznamnějších melodiků všech dob. Dokázal napsat strhující sbory, romanticky až srdcervoucí árie i několik „odrhovaček“, které jsou dodnes využívány v reklamách na pizzu i italské automobily. Jeho hudba je nejen chytlavá a melodicky dokonalá, jímavá. Verdi se osvědčil i jako dobově neskonale obratný hitmaker, jehož hudba se líbí téměř každému. Ač psal často na objednávku, neustále bojoval s cenzurou i s libretisty, ke kterým měl mimořádné nároky. V Traviatě dokázal jako jeden z prvních zpracovat zcela současný naturalistický námět, čímž předběhl většinu svých současníků.
Kdyby se Verdi narodil o sto padesát let později, zkomponoval by Johanku z Arku, Elisabeth, Fantoma Opery anebo ještě monstróznější verzi Bídníků? Jsem si naprosto jistý, že by dnes Giuseppe psal muzikály… a byly by to velké hity!
