Martina Kociánová: Opereta je velká legrace a velké řemeslo

S Martinou Kociánovou jsme se sešly dopoledne v době pauzy mezi dvěma produkcemi dětských koncertů Zpívání s Plzeňskou filharmonií, aneb Vlastivědný písničkopis. Unikátní pořad je procházkou s českými a moravskými lidovými písničkami, Martina Kociánová a Svatopluk Schuler v nich zpívají, vyprávějí. O písničkách, o nářečích, o lidové muzice. Doprovází je sólový klavír i Plzeňská filharmonie pod taktovkou šéfdirigenta Tomáše Braunera. A ve studiu Českého rozhlasu Plzeň, kde se pořad koná, je veselo a milo.

Povídání o písničkách, o tom, jak lidé dříve zpívali více než dnes, o dětech a písničkách, o dospělých a písničkách přerostlo v úvahy o naší společnosti a jejím směřování. Pro Martinu Kociánovou, moderátorku, operní, operetní i muzikálovou zpěvačku není spolupráce s Plzeňskou filharmonií prvním počinem určeným pro děti a mládež. Je již autorkou a interpretkou komponovaného programu s názvem Vážná hudba nemusí být vážná, „Pořad měl úspěch, ale museli jsme tehdy obstarat veškerou organizaci sami, včetně financí. Bylo to náročné a po nějaké době jsem si řekla, že už nemůžu dělat osvětu za cenu toho, že se sama zničím,“ směje se Martina Kociánová.

Co pro vás znamenal a znamená zpěv?

Vzpomínám si, jak se mnou maminka zpívala, když jsme žehlily, pekly cukroví, vařily. Zpívání byla samozřejmá součást společně stráveného času. Nebylo to žádné umělé zpívání. Prostě mi maminka písničky zpívala a já jsem si zpívala s ní. Díky tomu znám tolik lidovek dodnes. A ze všech svých nálad jsem se vždycky vyzpívala.

Zdá se ale, že dnešní doba takovému zpívání nepříliš přeje. Děti sice mohou chodit do pěveckých sborů, ale myslím si, že obecně jsme si všichni přestali zpívat. Jak to vnímáte vy?

Lidová písnička už není součást našeho každodenního života. Samozřejmě jsou oblasti, jako jižní Morava, kde je to jiné a hody jsou největší svátek. Mají tam několik cimbálovek i dechovku a každý „béká“. Ale obecný trend je jiný. Kdy jste naposledy slyšela cimbálovku nebo dechovku v rádiu či v televizi? Neexistuje. Nemůžeme se pak divit, že Eva a Vašek mají takový úspěch. Starší lidé nemají alternativu. Dříve bylo každému jasné: tahle písnička je ze severní Moravy, tahle z Horňácka a tato z Chodska. Už to ani nerozeznáme. Nemá cenu fňukat, jen stále přemýšlím nad tím, co zpívání doma a ve škole nahradilo. Víte, že by něco nového vytlačilo něco zastaralého… Nic takového se nestalo… V tomto případě vytlačilo lidovku prázdno.

Myslíte si, že existuje recept, jak to změnit?

Můžeme sice písničky zařadit do školních osnov, ale to si koledujeme o to, že z nich vytvoříme povinnost. Když nebudeme zpívat svým dětem, nemůžeme očekávat, že ony jednou budou zpívat těm svým. Jakmile se tato tradice přeruší, a ona se přerušila, je nesmírně těžké ji vrátit zpátky. Kdy se vám stane, že jdete kolem otevřených oken domů a z nich by se ozýval zpět…? Jen tak pro radost, aby práce utíkala… Za tohoto stavu je těžko nařídit dětem: do příště se naučíte Kolíne, Kolíne a Nechoď k nám šuhajku – a já vás z toho příště vyzkouším. To nefunguje. Proto jsem ráda, že ředitelka Plzeňské filharmonie, Lenka Kavalová, přišla s nápadem, abychom pořadem s lidovými písničkami tuto roli, která už dnes běžně v rodinách není, alespoň částečně zastali. Abychom dětem nejen zazpívali, ale také jim vysvětlili, co se v písničkách ukrývá. Jak se od sebe odlišují jednotlivá nářečí. Že v těch písničkách je ukrytá spousta informací. Pokusit se, aby děti zpívat samy chtěly a aby pocítily, jakou radost jim může obyčejná písnička udělat.

Na děti čeká mnoho nástrah – počítače, počítačové hry se svou typickou hudební kulisou. Počítače jsou všudypřítomné a permanentně je využívá škola i tam, kde by, podle mého soudu, nemusela. To jsou jevy, které spolu přímo souvisejí. Kvalitních hudebních pořadů pro děti a mládež o lidové hudbě a klasické hudbě, o opeře i symfonické hudbě – těch je jako šafránu…

Pozoruji to na svém synovi. Když má zakázaný mobil, tak hrajeme společně karty, čte si, jde ven. Když má mobil, tak nepotřebuje nic jiného a nikoho… Technologický pokrok zastavit nelze a ani by to nebylo žádoucí, jen jsme zapomněli na to, že lidský mozek se v určitém módu vyvíjel tisíce let a my po něm teď chceme, aby se přizpůsobil zcela jiné realitě v řádu roků – a ono to nefunguje. Když si poslechnete rozhovor na mém serveru www.kupredudominulosti.cz s neurologem profesorem Martinem Stránským, tak se na dítě a mobil či počítač začnete dívat úplně jinak. Profesor Stránský připomíná, že v době, kdy my máme akci „počítače do škol“, tak americká pediatrická společnost naléhá, aby dítě mělo přístup k počítači jen hodinu denně – a pod supervizí. Některé školy v Dánsku počítače úplně zakázaly. To vše proto, že studie ukazují, že mozky našich dětí se v důsledku nadměrného užívání mobilů přestaly vyvíjet tím směrem, o který stojíme… Ubývá sociální inteligence. Pokud se nezatváříte jako naštvaný emotikon, dítě ani nepochopí z tónu hlasu a z vašeho výrazu, že se zlobíte. Vědci říkají, že poprvé v historii dochází k tzv. deevoluci vývoje mozku – a to je malér. Ve světle tohoto je pochopitelné, že koncert klasické hudby nevydrží ani rodiče, natož děti.

Takže si myslíte, že hudební pořady pro děti o lidové hudbě či klasické nejsou proto, že není poptávka?

Jeden z mála ekonomických zákonů, který opravdu v dnešní době funguje, je otázka „poptávky a nabídky“. A to, že Plzeňská filharmonie připravila takový pořad, je dobrým znamením, že jistá poptávka tady je. Své pořady pro děti má i filharmonie a PKF – a pokud vím, tak jsou velmi oblíbené. Ale je to zkrátka menšina. Když jsem dělala koncerty s Triem Amadeus, tak tam byly i teenageři, kterým bylo čtrnáct – a nikdy v životě nebyli na opeře. A nevěděli, že operní zpěváci nemají mikroporty.

Můžeme dnes vůbec dokázat, aby se zpívání stalo lidem znovu vnitřní potřebou? A je vůbec možné, aby si znovu začali zpívat dospělí?

Nedá se to nařídit. Dospělí občas zpívají. Pokud jsou trampové či vodáci, tak večer v kempu či hospodě. Na vesnickém plese. Zvláštní je, že když se „nametou“ mladí a jdou z diskotéky, tak nezpívají Rolling Stone, ale Ej umřela mi žena anebo Vínečko bíle. To je docela dobré znamení. Je to v nás „zažrané“, ale těch možností, které máme, je tolik, že sáhneme po těch fotogeničtějších.

Nejen děti, ale právě mnozí dospělí v hledištích divadel i v koncertních síních do poslední chvíle nebo i při vlastní produkci používají svůj mobilní telefon, vyřizují e-maily, čtou zprávy. Nezdá se, že by to někomu přišlo nepatřičné. Umíme ještě vůbec v klidu poslouchat a vnímat?

Neumíme. Obecně se už neumíme soustředit ani na složitější text. Proč si myslíte, že vychází tolik časopisů, kde můžete číst jen popisky pod fotkami? Není možné se soustředit na tolik informací, které nás, v posledních 25ti letech, zavalují každý den. Ta změna, která přišla s internetem, facebookem, mobilem je taková, že mysl z toho musí být splašená. Přizpůsobují se tomu filmy rychlým střihem, knihy klesajícím počtem stran – a pokud není na třetí stránce sex, tak jí odložíme. A my chceme, aby někdo poslouchal pětihodinový Soumrak Bohů?

Vraťme se k vaší kariéře – ztvárnila jste dosud širokou škálu rolí. Muzikál, opereta, opera. Kterou z nich máte nejraději?

Nejraději mám tu, kterou jsem nezpívala. Sesta v Mozartově Titovi. Na koncertech árie zpívám, ale na jevišti jsem celou roli nedělala ještě nikdy. A to bych vážně moc ráda.

Mozart je váš oblíbený autor?

No, ale není sám. Přitahuje mě ta jeho neuvěřitelná lehkost, se kterou komponoval. Zároveň je pravda to, co říkají znalci, že je Mozart lehký pro začátečníky a těžký pro pokročilé. Stále je v jeho práci co objevovat. Když k tomu navíc přičtete jeho osud, tak má člověk s každou árií pocit, že ho poznává lépe a cítí se trochu jako detektiv.

Snad každá mezzosopranistka si přeje zpívat Carmen. To není váš sen?

Máte pravdu, že Carmen je pro mezzosopranistky takové „razítko“. Mám to s ní stejné jako se Sestem. Na koncertech zpívám všechny árie, ale jako roli jsem ji doposud nepotkala. Beru to ale pokorně, protože jsem ve zpěvu i v moderování zažila opravdu velké projekty a krásné akce a nemohu chtít všechno.

Čím je pro vás opereta? V současné době ztvárňujete Vandu v Polské krvi Oskara Nedbala v Karlíně, v Netopýrovi jste zpívala hraběte Orlovského.

Opereta je velká legrace a velké řemeslo. A každý, kdo se na ni dívá přezíravě, neví, o čem mluví. Když jsem dělala Orlovského v Netopýrovi před cca 15 lety v Karlíně, tak přestože je to největší divadlo u nás, tak jsme nikdo neměli porty, ani na prózu. Člověk zkrátka musel mluvit jako činoherec a vzápětí zpívat jako operní pěvec. Tak, jak to bylo vždy v době Oldřicha Nového, Laďky Kozderkové, Pavlínky Břínkové, kdy dirigovali borci jako Arnošt Moulík. I dnes jsou v Polské krvi velcí zpěváci, ale mikroporty, pro jistotu, máme všichni. Je to pohodlné, ale otázka je stále stejná. Zda někdo za pár let ještě bude umět mluvit i zpívat bez elektronické pomoci…

K muzikálu jste se po Krysaři již nevrátila?

Krysař byla skvělá záležitost, která mi změnila život, a jak vidíte, funguje dodnes. Dnes v něm zpívají děti mých kolegyní, které se jim tehdy narodily – a mnohokrát jsme je důkladně zapili. Ale já jsem pak propadla opeře a dělat dohromady tři profese už nešlo.

Proč jste se vlastně nevydala výlučně na dráhu operní pěvkyně? Zůstala jste moderátorkou, v Českém rozhlase jste měla vlastní pořad Kupředu do minulosti.

Na to vám tak úplně neumím odpovědět. Já nevím. Moderování je náročná profese, když se dělá opravdu pořádně. Když pochopíte, jakou váhu může mít slovo, barva hlasu a síla, se kterou ho pronesete – a mě to vždy fascinovalo. To, co se dnes mnohdy vydává za moderování, je plácání, ale taková je doba. Moderátor musí utáhnout celý večer nebo celý přímý přenos sám, zároveň se musí umět „vytratit“, když má vyniknout někdo jiný. Musí umět i nastavit záda, aby po nich vystoupal skvělý manažer, který ovšem není schopný slova na veřejnosti, a zároveň se neponižovat. Musí umět vysvětlit složité věci ve zkratce, obrousit hrany a zmírnit emoce. Zkrátka je spousta situací, do kterých se moderátor může dostat – a je to složité řemeslo. Ale má mnoho do sebe a mě baví. Navíc dělat dobré rozhovory, to je svět sám pro sebe. A vedle síly slova postavte sílu hudby. To je můj svět.

Jakou hudbu máte nejraději?

Přiznávám, že nejraději mám klasiku – a to symfonickou hudbu. Operu poslouchám také, ale tolik si u ní neodpočinu. Když někdo zpívá, tak pořád vyhodnocuji. V tom si asi nemůže pomoci žádný zpěvák. Když je to mistrovské dílo, tak si to užívám a obdivuji, ale když poslouchám a zpěvák není v kondici, tak jsem za něho tak vystresovaná, že si říkám, že to nemám zapotřebí. Ale když je správná parta, tak zpíváme country a když jsem ve Velkých Bílovicích, tak ochraptím u cimbálu. Každá hudba chce své – prostředí i lidi.

Co vás čeká v nejbližší době?

Je toho dost, ale já mám problém to vyjmenovávat, protože když tuto pasáž v rozhovorech čtu, tak si vždycky říkám, zda se ten člověk chlubí, nebo lituje. Ale dobře: Vzpomenu třeba koncert s kytaristou Ondřejem Giligem v klášteře v Bíle Vodě, koncert s Kateřinou Englichovou a Jitkou Hosprovou v rámci jejího festivalu v líbezném místě v Rabštejně nad Střelou. Moderování festivalu Třeboňská nokturna. Každý čtvrtek Host do domu na ČRo2 a samozřejmě každý týden dva velké rozhovory v mém pořadu Kupředu do minulosti na stejnojmenném webu. Po letech, kdy jsem tento pořad vysílala v rozhlase, jsem se přesunula do soukromého prostoru a je to teď středobod mé práce.

Blíží se prázdniny. Budete odpočívat?

Doufám, že budu. Byl to opravdu náročný školní rok. V lednu jsme spouštěli Kupředu do minulosti, do toho jsem připravovala koncerty s Plzeňskou filharmonií a dva nové hudební programy na další sezónu. Budu občas o prázdninách v Českém rozhlase, protože vysíláme živě i v létě. Ale jinak bych potřebovala chvíli slyšet jen ptáky a na nic se jich neptat.