Věnuje se dabingu, objevil se v několika komerčních televizních seriálech, natáčí s kapelou CD, má i svou módní značku. Volného času mu moc nezbývá, a když se přece jen chvilka najde, vyrazí do přírody. Je milý, usměvavý a neustále kolem sebe šíří dobrou náladu. Ačkoli pochází z neherecké rodiny, stal se tento nyní třiatřicetiletý herec nepostradatelnou oporou (nejen) českých divadel.
Vzpomínáte si na své první setkání s muzikálem? Ať už jako herec nebo divák – zkrátka kdy jste se setkal s něčím, co se vám opravdu vrylo do paměti?
Pro mě byl určitě obrovský zážitek, když se tady poprvé udělali Bídníci, tehdy to bylo myslím ve Vinohradském divadle. Já je tehdy bohužel neviděl, ale pořídil jsem si nahrávku a tu jsem fakt neustále sjížděl. Celkově mám tenhle muzikál moc rád a líbilo se mi, jak to bylo udělané, jak to bylo nazpívané a vlastně jsem na tom trošku vyrůstal. To byla první věc. Až potom jsem začal objevovat další, chvíli jsem frčel třeba na Fantomovi Opery. Obě tyhle věci nejsou žádná rocková záležitost, je to posunuté spíš do operních stylů, a to se mi na tom právě líbilo – že to vyžaduje velké pěvecké zázemí.
Kdy jste si poprvé řekl, že se v životě chcete vydat na uměleckou dráhu?
No, řekl jsem si to dřív, než jsem vůbec věděl, co to všechno obnáší (smích). A vůbec dřív, než jsem věděl, čeho jsem nebo nejsem schopen. Už na základní škole jsem začal vykřikovat, že půjdu na FAMU, pak mi někdo vysvětlil, že je to filmová škola, a ještě k tomu vysoká, tak jsem prohlásil, že teda půjdu na DAMU. Na to jsem dostal odpověď, že budu muset nejdřív na konzervatoř. Tak jsem šel na konzervatoř. Ale proč, to opravdu nevím. Někde se to ve mně prostě vzalo…
Takže to bylo čistě vaše rozhodnutí? Nebyl v rodině nikdo, koho byste viděl jako vzor?
Jo, čistě moje rozhodnutí. Jsem z rodiny, kde se nikdo takovému pochybnému zaměstnání nevěnoval. Byl to prostě úplný omyl. Uhnul jsem sice rodině špatným směrem, ale oni mně v tom byli obrovskou podporou, což bylo milý. Neznali ten umělecký svět, nerozuměli mu, což chápu, ostatně ani já mu moc nerozumím, ale nechali mě dělat to, co jsem chtěl.
V čem pro vás to „kouzlo divadla“ spočívá?
Tak určitě v tom „tady a teď“, jak říká paní Fischerová v „Hodině mezi psem a vlkem“. Prostě v tom kouzlu okamžiku. Dneska je sice velice populární záplava digitálních efektů a různých fiktivních světů a superhrdinů v bombasticky ozvučených 3D kinech, což já mimochodem miluju, ale málokdo má pocit, že stejně jako filmový hrdina, zachraňuje planetu. Divadla jsou pořád poměrně hodně navštěvovaná, protože i v téhle uspěchané digitální době si lidi rádi sednou a vidí toho živého člověka. Vidí obyčejné lidi s obyčejnými problémy. Buď v nich poznají sami sebe nebo se jim naopak uleví, že na tom někdo může být ještě hůř. A to největší kouzlo je právě v tom, že je to naživo, že každé jedno představení je takový malý zázrak. Na druhou stranu je to teda i trošku nevděčná záležitost, když se člověk pak objeví někde v seriálu a národ ho buď miluje nebo nenávidí. Ale divadlo je pořád taková moje základna a nechci se o něj ochudit, protože ta poctivá činoherní průprava, kterou mám a kterou chci prohlubovat, se mi pak bude hodit ve zpívání, před kamerou, prostě ve všem. Protože ať člověk zpívá nebo tančí, tak pořád potřebuje mít otevřené oči k nějakému dialogu s partnerem a s diváky. To se nedá obejít.
Dovedete si ještě představit, že byste dělal něco jiného než divadlo?
No jasně! Já pořád přemýšlím, co bych dělal jiného, prakticky každý den. Ale vůbec nic mi nenapadá, anebo jsem možná jen srab. Práci, kterou dělám, miluju, ačkoliv to člověka stojí obrovský úsilí. Sám si uvědomuju, jak je to náročné povolání, když jej člověk chce dělat poctivě. Že to nejde bez obětí. Vždycky to člověku něco vezme – něco z duše nebo z energie. Mám pocit, že někde v divadle ten Mefistofeles pořád krouží… Ale já neumím stát na místě, tak si hledám i jinou zábavu. Teď se čím dál tím víc věnuju muzice, ať už jsou to muzikály nebo moje kapela, trošku fušuju i do módy…
Do módy?
Ano, asi dva roky funguje módní značka Czech Losers, na které se podílíme s Petrou Kluzákovou, což je mladá módní návrhářka, která tomu fakt rozumí. A ačkoli já se o módu nikdy nijak nezajímal, vlastně mi to bylo úplně jedno, tak ve společnosti té Petry mě hrozně baví ta kreativita, pohoda a obrovská svoboda, která z toho čiší. Teď se sice teprve hledáme, učíme se z chyb a až teď to dostává nějakou tvář, ale moc mě to baví.
Zmiňoval jste tu vaši kapelu Akustik. Jak vznikl vůbec nápad na tohle netradiční seskupení nástrojů?
Já jsem odmalička psal písničky a dělal různé recitály s kytarou nebo violoncellem. Pak jsem měl kapelu, bylo nás tam asi šest a už to mělo větší obsazení – bicí, basa, klávesy, housle, elektrická kytara – a bylo to super. Jenže já v tu dobu neměl ani lidi, kteří by to protáhli ven, ani jsem to tak dobře nezazpíval. Hráli jsme spolu pět let, nikam to nevedlo a já se chtěl vrátit k nějaké komornější fázi. Tak jsem se potkal s muzikanty, se kterými teď máme Akustik. Přijde mi to vážně skvělé, jsme tam dvě kytary, perkuse a violoncello, ale i v tomhle seskupení dokážeme hrát multižánrové písničky – něco je blues, něco swing.. Ti muzikanti jsou výborní, dokážou uzpůsobit styl hraní. Teď jsme spolu tři roky a konečně se posouváme dál. Nahráváme desku a já začínám pozorovat, že to vůbec nebude nudná nebo tichá, pomalá deska…
Mně osobně je v té kapele velice sympatické právě to violoncello. Přijde mi jako dost opomíjený nástroj…
To je pravda. Violoncello je nádherný nástroj a je tak univerzální, že může suplovat jak basu, tak i housle. Má nádhernou sametovou barvu, ale není tak vysoko jako housle, aby bylo bráno jako samostatný sólový nástroj, zároveň však nejde tak dolů, aby zastoupilo kontrabas. U nás v kapele je Zuzka výborná právě v tom, že ač je to klasická violoncellistka, tak se nebrání novým věcem. Kolikrát hraje pizzicatem různé basové přiznávky, pak vezme smyčec a zahraje nějaké krásné sólo. Já jí to občas schválně říkám – teď jsi housle, teď jsi kontrabas – a ona si s pokorou nechává využívat ten nástroj, který je nádherný a já moc přesně vím, proč ho tam mám. Není to proto, že bych nesehnal housle, to vůbec. Bez violoncella by ta hudba byla taková suchá…
Přejděme k muzikálu Já, Francois Villon. Villon byl jeden z největších francouzských básníků, dokonce označovaný za prvního z prokletých básníků. Do jaké míry je jím ten muzikál inspirován? Vypovídá o jeho životě nebo pouze osobu Villona jako inspiraci vkládá do nějakého fiktivního příběhu?
To by byla spíš otázka na autory, pana Hubače a pana Vrbu, těch se ale už teď nezeptáme. Já jsem si četl výborně napsanou knihu od jednoho francouzského historika, která je docela těžko sehnatelná. Napsal ji Jean Favier a jmenuje se Já, Francois Villon aneb život středověké Paříže. Ačkoliv je Villonův reálný život asi těžko zmapovatelný, tahle kniha ukazuje básníka i jeho tvorbu na základě středověkých reálií. Vysloveně surově a suše vysvětluje, jak tehdejší doba vypadala, jak se pančovalo víno, proč asi Villon psal to, co psal. Ale samozřejmě si z toho pak divadelní tvůrci vezmou to, co potřebují. Pro žánr muzikálu se vezme romantizující linka – jeho dvě osudové ženy a nějaký konflikt – tady se nabízí jednak konflikt mezi ním a společností jako takovou, jednak mezi vztahy, které tam jsou. Jak to bylo ve skutečnosti, můžeme jen polemizovat. Třeba když se byl na představení podívat Tomáš Vondrovic, což je veliký znalec poezie, tak říkal, že se mu to líbilo, i když to všechno bylo doopravdy trochu jinak. Že Villon byl dvoumetrový, holohlavý, vyzáblý habán, takže už tímhle jasně dáváme najevo, že to děláme trošku po svém. Půjčíme si trochu toho génia, trochu osobnosti Villona a hlavně doby, věcí a vztahů, které tehdy panovaly a uděláme z toho něco, co podle dosavadních reakcí na lidi docela funguje.
Připravoval jste se na roli Villona nějak speciálně? Přece jen, je to asi trošku rozdíl, ztvárňovat na jevišti někoho, kdo reálně existoval a lidé o něm mají určité představy, nebo nějakou smyšlenou postavu..
Ve výsledku asi jen tak, že jsem četl tuhle knihu, abych se o Paříži té doby něco dozvěděl, ale reálně toho pak na jeviště člověk zas tolik nepřinese. Já se nesnažil hrát jakéhosi Francoise Villona, básníka, ale snažil jsem se z něj prostě vzít, co můžu, a současně to být já ve vší své přirozenosti. Snažil jsem se v sobě najít to, co prožívá on. Situace, kdy jsem zamilovaný, kdy jsem nesnesitelný, vzdorovitý, kdy mě vede nějaké boží políbení… Jinak celková práce byla super, nikdo mi neházel klacky pod nohy, s režisérem jsme si všichni báječně rozuměli, takže teď, když přijdu na jeviště, tak odhodím všechno a jsem prostě Villon. Plynu na nějaké vlně a všechno, co se tam stane, stane se mně, a všechno, co je dobré a špatné, je taky moje. Akorát jsem si ukradl toho Villona a mám ho před sebou, za sebou, všude kolem sebe a to mi moc pomáhá. Nejvíc práce vlastně bylo na samotném zpívání, kdy jsem se musel naučit docela složitý věci. A tím pokračuju dodnes. Teď, u Rentu, jsem se zase posunul někam jinam…
Jaký je vůbec váš vztah k poezii?
Krásný, moc krásný. Já sám taky píšu, ale teď už míň a míň. Vždycky když jsem byl buď hodně veselý, nebo hodně smutný, tak jsem někomu psal básničky. Nejvíc básniček jsem napsal v smskách. Když jsem třeba něco neuměl říct v próze, tak jsem se schoval za tu poezii. Já mám poezii hrozně rád, mám doma spoustu sbírek různých básníků a čekám, že až jednou budu umět odpočívat, tak si k nim za dlouhých zimních večerů sednu a budu číst.
Nedávno měl v Bratislavě premiéru už zmíněný broadwayský muzikál Rent, kde hrajete transvestitu Angela. Jak jste se k účinkování na Slovensku vlastně dostal?
Úplnou náhodou. Přes Míru Noska, který mi v šatně říkal, že se v Bratislavě dělá Rent. On je kamarád s Martinem Čičvákem, s režisérem a já jsem mu říkal, že ten muzikál miluju, že bych to chtěl aspoň vidět. Tou dobou jim zrovna vypadli oba Angelové a Míra slíbil, že se o mně zmíní. V tu dobu mi to přišlo jako strašný nesmysl, myslel jsem, že to v životě nezazpívám, že to nemá cenu. A pak mi zavolali, ať tam jedu na zkoušku, dostal jsem noty – a rozplakal jsem se.. Oni tam vůbec neřešili, kdy mám volno, kdy nemám, neřešilo se, jakým způsobem to nazkouším, vlastně jsem na tom nejvíc makal sám v Praze nebo na cestách v autě. V Bratislavě jsem byl všehovšudy šestkrát a na konci ledna už jsem to hrál. Měl jsem mít původně první představení až koncem února, protože se myslelo, že to v únoru nazkouším. Jenže pak tam jednou nebyl Lukáš Pišta, co se mnou alternuje Angela, tak mi řekli, ať si vezmu kostým a mikroport a jedu generálku. I když jsem spoustu věcí ještě nevěděl, tak jsem to zvládl a tak už jsem mohl odehrát i představení. Ten muzikál pro mě, když jsem přišel do hotového, není tak těžký po choreografické stránce. Je to celé o zpívání, takže když umím texty a znám příběh, už pak logicky ze situací vyplyne, co mám kdy dělat. Jde spíš o to, být si pěvecky jistý a dávat pozor, kde se co děje, ale mě to baví, protože to nemám přezkoušený. Aspoň tam budu pokaždé velmi energicky a živě.
Když řeknu slovo „Angel,“ co se vám vybaví?
Teď se mi vybaví právě Angel z Rentu, a myslím si, že to jeho jméno je úplně přesné. Je to krásná figura. Já ho bral tak, že je to kluk, který by měl dávat naději, optimismus a energii, a přestože ví, že je něco špatně a že má velké problémy, tak to nedává vůbec najevo a jeho úkolem je lidi rozsvítit, rozesmát je, něco pro ně udělat. Neříká, jak mu je, sám sebe neřeší, žije, dokud to půjde a to je pro tuhle situaci a vůbec pro celý ten příběh obrovskou inspirací. Mám pocit, že možná je Angel někde nad nimi, že všichni prožívají ty svoje věci a říkají si „týjo, ten kluk tady byl jen pro nás, jen pro tuhle chvíli.“
Jak se vám vůbec hraje a zpívá ve slovenštině? Dělala vám nějaké větší problémy?
Myslel jsem, že to bude snazší, mluvit slovensky. Ale pak jsem zjistil, že je to úplně jiný jazyk, má jinak posazený souhlásky, jinde samohlásky, jinou dikci… Když jsem šel s kolegy po zkoušce do hospody a snažil se tam mluvit slovensky, tak to asi nestálo za nic. Ale v tom zpívaném textu si to člověk s hudebním sluchem velice rychle naposlouchá a přizpůsobí. Dokonce mi i někdo říkal, že jeho známí Slováci nepoznali, že jsem Čech, což je super. Mám tam písmena nebo slova, která mě můžou prozradit, ale myslím si, že to tak nevadí. Tady to sice tak nefunguje, ale ten příběh se odehrává v New Yorku – a v Americe je spousta různých výrazných akcentů, které napovídají, kdo odkud pochází, takže by neměl být v důsledku vůbec problém, že někdo mluví trošku jinak.
Jak byl muzikál na Slovensku přijat? Jak to vnímáte vy?
Já jsem nebyl na premiéře, hrál jsem až o týden později, ale ty reakce, co jsem viděl v hledišti, byly velice pozitivní. Lidé dokonce vstávali, což je moc milý. A myslím, že vůbec ten samotný fakt, že se někdo pustí do Rentu, je obdivuhodný. Vyžaduje to velkou odvahu, a co já jsem mohl sledovat, protože jsem v tom nebyl od začátku, tak všichni do toho šli naplno a v tom muzikálu není jediný slabý článek.
Je slovenské publikum v něčem jiné, než to pražské? A vůbec, hodně často s různými představeními cestujete po republice, pozorujete, že jsou někde lidi třeba přívětivější, nebo ty rozdíly moc znát nejsou?
Já si myslím, že je to asi otázka divadla, jak si diváky vychová. Je jedno, jestli je to Praha, Brno nebo Bratislava, pokud má divadlo svou diváckou oblast, jsou návštěvníci nadšení, kdykoli tam přijdou. Ale co se týče Slovenska, jiné to bylo tím, že v Čechách už jsem díky seriálům trošku známý, tak bylo pro mě zajímavé hrát pro lidi, kteří netuší, kdo jsem a nemají mě rádi jen proto, že mě viděli v televizi, ale berou mne čistě tak, že cizí člověk jim tady v Rentu hraje Angela. O to pro mě pak bylo cennější, když se jim to třeba líbilo.
Když tady mluvíme o premiéře Rentu. Máte nějaký svůj zvláštní předpremiérový rituál, zvyk, nebo talisman, kterému věříte, že přinese štěstí?
No, já jsem si vždycky nějaký vymyslel, a pak jsem na něj zapomněl, takže vlastně žádný nemám. Ani talisman, protože bych si na něj mohl zvyknout a pak bych ho jednou neměl a byl bych z toho rozhozený. Tak to radši nedělám. Ale třeba teď před Rentem jsem se šel podívat na diváky dírou ze zákulisí, abych si uvědomil, že tam fakt jsou. Aby mě to nerozhodilo, až vlezu na jeviště.
Jak byste sám sebe stručně charakterizoval?
Nooo… to je těžký (smích). Tak asi… náladový workoholik se zálibou v alkoholu (smích).
Co pro vás znamená úspěch?
Já si myslím, že úspěch je něco, co se nedá odpojit od práce, kterou dělám. Pro mě je to spíš ocenění práce, motor do té další a nějaký posun. Není to známka, kterou bych si někam mohl nalepit a být spokojený. Vím, jak je to v téhle branži nejisté.
Označil byste sám sebe za úspěšného člověka?
Asi jo. Jako myslím v tom, že dělám, co mě baví, mám práci, vyloženě nestrádám. V tomhle můžu být spokojený, ale samozřejmě, člověk se má pořád kam hnát a neměl by zakrnět.
Máte nějakou vysněnou roli, kterou byste si chtěl zahrát? Na kterou čekáte, že jednou přijde?
Asi ne, protože kolikrát jsem překvapený, že role, které jsem chtěl hrát, zas tak moc nedopadly, a naopak. Takže vyloženě nic vysněného nemám, ale už vím, co by mě bavilo. Že kdyby přišlo něco jako Villon, bylo by to krásný…
Co rád děláte ve volném čase? Pokud vám tedy nějaký ten volný čas zbývá…
No tak pokud ten čas mám, tak buď jdu do hospody nebo třeba odjedu na chatu, ale to je opravdu málokdy. Příroda mi dost chybí, protože jsem v ní vyrůstal, celé dětství jsem běhal někde po venku. Takže chvíle, kdy můžu do lesa, do přírody, mě fakt nabíjí.
Dostanete se třeba někdy do divadla i jako divák?
Dostanu, ale málokdy. Musí mě tam vyloženě někdo vytáhnout, protože když už mám volný večer, tak se mi moc nechce být v hledišti a koukat na herce. Ale vždycky je to pro mě obrovský zážitek v tom směru, že když jdu do divadla jako divák, tak zapomenu na to, že jsem herec. Každého jednotlivého člověka na jevišti obdivuju, jak si pamatuje text a jaké výkony podává, a stydím se pak jít za nimi do zákulisí. Mám pocit, že chvílemi jsem úplně nepolíbený divadlem.
A teď otázka do budoucna – kde vidíte sám sebe za deset let? Nebo kde byste se rád viděl?
Já bych chtěl hlavně ještě žít (smích). Jestli to takhle půjde dál, tak bych chtěl být hlavně naživu a mít nějaký vnitřní klid. Chtěl bych mít pořád okolo sebe fajn lidi, které teď okolo sebe mám a dělat na věcech, které mají smysl. Zatím se mi to daří – dělat to, co mě baví a nebrat práci jen proto, že ji nutně potřebuju.
Děkuji za rozhovor a ať se Vám daří minimálně tak, jako doposud.
Foto:
1, 7, 8) Archiv Martina Písaříka
2) Městská divadla pražská (Šakalí léta)
3, 4) Divadlo Na Jezerce (Já, Francois Villon)
5) Divadlo Aréna Bratislava (logo Rent)
6) Divadlo Kalich Praha (Touha)
