POKRAČOVÁNÍ – 1. ČÁST ROZHOVORU VYŠLA 17. BŘEZNA 2014
Divadlo J. K. Tyla nebude mít na rozhazování. Jak jste na tuto situaci připraven? V Liberci jste uváděl představení v koprodukci s jinými divadly, chcete takto postupovat i v Plzni?
Mé snahy o koprodukční představení v Plzni se datují již do doby, kdy mě ani nenapadlo, že bych tu mohl být ředitelem. Když jsem zde před dvaceti lety dělal Dona Giovanniho, snažil jsem se iniciovat kooperaci mezi divadly. Tehdy mně jako režiséra oslovili z Regensburgu a následně měli zájem o spolupráci ve formě řádně plánované výměny inscenací. Ze strany tehdejšího šéfa opery však zájem nebyl. Odůvodnil to tím, že se mnoho neušetří. Spíše by s tím měl práci navíc. Ovšem Liberec jsme na kooperacích založili. Pravidelně jsme díky této spolupráci pořídili minimálně jeden titul ročně zdarma, což pro operní soubor byla úspora cca půl milionu. Dělali jsme pravidelné koprodukce se Státní operou ve Štětíně, v Čechách s Olomoucí. V Plzni tedy budu pokračovat vlastně tam, kde jsem před lety chtěl začít.
Jaká divadla by mohla být v tomto směru pro Plzeň vhodná?
Už mě navštívil ředitel z Würzburgu. Mám již domluvené schůzky právě v Regensburgu, dále Augsburgu, ve Státní opeře v Nürnbergu a Chemnitz. Pokusím se vystavět síť spolupráce s těmito divadly. Bylo by možné naplánovat v dramaturgii s předstihem vždy dva tituly, shodnout se na inscenačním týmu. Pak si každé divadlo udělá premiéru svého titulu, za rok tyto tituly se prohodí a na závěr se opět vrátí na mateřskou scénu na volnou kasu.
Co si od toho slibujete kromě ekonomické úspory?
Oživí se český režisérský trh o zahraniční režiséry. A je také příjemné, že můžete sáhnout pro alternace pěvců i do Německa. Upřímně, chtě nechtě stále plaveme ve stejném rybníčku jako před otevřením železné opony. Opakujeme, že jsme chudí a nemáme peníze. Popravdě v Evropě mají divadla také krizi a tento způsob preferují. Složit peníze na hromadu a dělat s nimi jeden titul koprodukčně je administrativně složité, navíc nevyužiji kapacitu vlastních dílen. Já razím systém plánovaných zápůjček a eventuálního hostování vynikajících sólistů.
Co říkáte návrhu sloučit Divadlo Alfa s DJKT?
Nikdo mi tento návrh ještě jaksi nenavrhl. Ale popovídejme si o tom. Jde o to, z jakého úhlu pohledu se na věc díváme. Z úhlu občana? Zřizovatele? Nebo právě Alfy? Já bych s tím neměl žádný problém. A vím, že by za mého vedení Alfa měla ten samý respekt, podmínky i autonomii jako mají všechny soubory DJKT. Tento žánr plně uznávám, respektuji a obdivuji ho. Nesdílím názor, že je to něco speciálního úplně jiného než děláme v DJKT. Promiňte, rozhodně charakter produkcí Alfy není o nic vzdálenější k činohře DJKT než právě tato činohra k opeře nebo baletu. A obavy, že fúzí bude Alfa 5. Kolem u vozu? Záleží na tom, jaký ředitel v čele DJKT bude stát. Mohu říci, že za mého ředitelování by tato skutečnost nehrozila. Ale ředitelem může být člověk, který miluje loutkové divadlo v této alternativní podobě a třeba činohru a nebude mít rád operu a balet. U vícesouborových divadel vždy vznikají takového obavy. V Liberci si činoherci při mém nástupu mysleli, že jako operní režisér budu nadržovat opeře. A teď, když odcházím, mohu říci, že nejlépe jsem se cítil právě v činohře. Jako správný táta musíte mít rád všechny své děti stejně, i ty zlobivé. A když zlobí moc a neplatí domluvy, dát jim s láskou na zadek. Ale zpět k Alfě. Chystám program DJKT práce s mládeží od 4 let. A hodláme hodně spolupracovat se stejným publikem jako má Alfa a spolu s Alfou vytvářet hodnotné programy pro nejmenší, nekazit jim vkus často trapnými přiváženými pohádkami. Měli bychom alespoň najít společný průsečík marketingu, aby jednu cílovou skupinu oslovoval jeden člověk a z každého divadla zvlášť. Také by měla spolupracovat dramaturgie, ale to asi nepůjde. Asi každý pojedeme na svou pěst.
Diskuse o fúzích, rušení a podobně se na pořad dne vracejí pravidelně. Byla to Plzeňská filharmonie a divadelní orchestr, čas od času zaslechnete nějakou zaručenou zprávu, že se uvažuje o zrušení nějakého divadelního souboru. Ale Alfa je specifická divadelní scéna, zaměřuje se na děti, jako jediný subjekt v Plzni cílí rozsáhlými projekty na mládež v problematickém teenagerovském věku. A nabízí představení pro dospělého diváka. Ztráta její autonomie její model neohrozí?
V Plzni, jak to cítím, se nic rušit nechce, protože je zaplať Bůh patriotická a váží si svého rodinného stříbra. O fúzi Plzeňská filharmonie a orchestru DJKT se diskutuje léta. Je jasné, že značka Plzeňská filharmonie nesmí zaniknout. Nebo se privatizovat, aby na ní nějaký soukromník vydělával. Vznikl tedy, co já vím, před mnoha lety, alternativní návrh, který se určitě zase znovu někdy vrátí na stůl. Fúze. Vždy musí jít všem společnou dohodou v první řadě o zachování plzeňských pokladů pro budoucnost. A to pro případ, že město by se někdy dostalo do finančních problémů. Může se to stát každému městu. Vím o tom své z Liberce, kam jsem nastoupil po Mistrovství světa na lyžích, který se součtem mnoha aspektů dostal do dvoumiliardového dluhu. Samozřejmě, že kde se dopad takové situace objeví nejdříve, je kultura.
Rozumím tomu správně, že tedy sloučení Alfy a DJKT neodmítáte?
Rozhodně nehodlám iniciovat žádnou fúzi. Jsme národ vznětlivý, milujeme davovou psychózu, píšeme petice, vykřikujeme, že se někde něco likviduje a tomu opravdu chci předejít. Navíc, jak jsem se informoval, žádný takový materiál nikde na žádném stole neleží a je jisté, že kdyby ho někdo tvořil, bude ho konzultovat především s námi, tedy s vedením Alfy a DJKT. Pro Plzeňana je důležité, že Plzeň není Ústí, kde ruší Činoherní studio. A že Alfa, i kdyby fúzovala, tu bude stále. Bylo by patrně jen o jednoho ředitele a jednu až dvě kancelářské síly méně.
Jak se má tedy divadlo chovat, aby obstálo?
České divadlo má jinou mentalitu než divadla v západní Evropě, a tím i občané. V čem? Podívejte se po našem pohraničí. Gorlitz, Zittau, Bautzen, Anaberg – Buchholz, Regensburg. Ta divadla nevytvářejí jen umělecké hodnoty, tedy večerní přestavení, ale zahrnula pod sebe činnost pro volné chvíle občanů, což v Čechách tradičně dělají spíše Kulturní domy. Města nemají peníze, a tak tu méně tu více úspěšně fúzuji divadla a orchestry pod jeden subjekt, který chtějí zachovat a podporovat. Ostatní ruší. Anaberg-Bucholz nemá svůj orchestr, ale filharmonii, Bautzen má vedle činohry, filharmonický orchestr, klasické divadlo pro děti a k tomu Marionettentheater. Že jejich Marionetentheater je příšerný? Ano je. Ale není to fúzí, protože mají stejně tak „slabou“ činohru a Marionettentheater tam nikdy nebyl nic moc. Když DJKT|bude mít třeba špatného šéfa činohry tak logicky taky bude tento soubor slabý a nebude to proto, že je součástí vícesouborového divadla, nýbrž proto, že v čele souboru nestojí výrazná osobnost. Vše má jistě svá negativa, ale co na tomto německém systému shledávám dobrým je fakt, že divadlo slouží všem, vymýšlí s dramaturgy programy a to i pro letní měsíce.
Hrál byste v letních měsících?
Každé německé divadlo má svoji letní scénu, na níž hraje vše, od možná někdy trapných Indiánek až po Goethova Fausta. A co my vidíme v našich městech? Prázdné ulice. Ono je to celoplošně široké téma celé naší společnosti. Kladu si otázku: Bude zájem o letní aktivity divadelních představení a služeb divadla třeba začátkem či koncem dovolené? Podívejte se do našich měst. Jsou plošně vybydlená. A to souvisí s naším životním stylem a postsocialistickou mentalitou. My Češi, stále nadáváme, jak se máme špatně, honíme se, pořád nám nestačí, co máme, vlastníme byty, chalupy, auta. V Německu mají většinou jeden byt ve městě, ve kterém žijí, odjedou na 1-3 týdny na dovolenou k moři, nebo k rodičům na venkov, ale ve svém městě tráví celý zbytek léta. Chalupy, chaty, to je doznívající trend a většinou nemají na to, aby udržovali dvě domácnosti. A jsou šťastní, když mají ve městě kulturní život i o prázdninách, zejména představení a zájmové akce pro děti. Je to zjednodušené, ale tak nějak to asi je. Musím zjistit zájem Plzeňanů o takové akce. Teď snad lépe chápete mé názory a důvod, proč hned jakékoliv fúze hned neodmítám jako hloupost a nemožnost. Pakliže jsem uspěl ve světě a to doslova od Japonska po USA jako režisér a producent v jedné osobě tak to bylo proto, že jsem velmi brzo pochopil, že peněz i příležitostí je nekonečně, ale že musím podle toho pracovat a myslet. Jak? Jaké je to tajemství? Prozradím: Nejste placený za to, abyste dokazoval, že to nejde, ale vymyslel, jak to půjde.
Jak vnímáte celkový obraz DJKT? Marketing, propagaci a otevřenost vůči veřejnosti?
Obávám se, že DJKT má v tomto směru značný dluh, léta zde také funguje nezměněný systém abonmá. Býval jsem v Plzni často a nyní mě znovu překvapilo, jak divadlo není v ulicích vidět – jen minimum ne příliš nápadných plakátů. Přitom je tolik možností propagace, která není finančně náročná. Takže ano – je třeba dát o sobě vědět, propagovat tituly, které hrajeme, přivést lidi do divadla a opačně divadlo do ulic. Napříč soubory pracují skutečné umělecké osobnosti, jsou tu výborní umělci, divadelníci. Navíc Plzeň má tak velkou divadelní tradici! Chci dokázat, aby divadlo bylo přirozenou součástí životního stylu Plzeňanů i obyvatel celého kraje. A s tím úzce souvisí další bod – musíme rozjet systém práce s dětmi a mládeží a „vychovat“ si tak diváky budoucí diváky. S dětmi z mateřských školek – od 4 let dítěte, základních i středních škol jsme systematicky pracovali v Liberci s velkým ohlasem. A pro Plzeň chci připravit podobný systém. Abychom tyto a další věci mohli postupně uskutečnit, musíme trochu přestavět marketingové a obchodního oddělení, celkově je třeba být dynamičtější, podnikavější a spolupracovat s šéfy souboru a jejich dramaturgy. A co se týká abonmá, i zde musíme naše stálé diváky více oslovit. Jako abonenti by měli mít výhody, které jiní diváci nemají, měli by vědět, že jsou pro divadlo důležití a že na ně myslíme, že si jich za jejich věrnost vážíme. V Liberci jsem měl slogan: “Abonent je členem naší širší divadelní rodiny“. Ale nesmí zůstat jen u sloganu. Přímo pro abonenty by měly být připraveny bonusové akce a další věci. Ale to je na podrobnější povídání.
Jako operní režisér jste působil v divadlech po celém světě, máte bohaté zahraniční zkušenosti od Japonska přes celou Evropu až po USA. V Plzni jste režíroval dříve například Donizettiho operu Viva la mamma, Mozartova Dona Giovanniho, ale i řekněme kontroverzí Aidu. Naposledy to byla opera Richarda Strausse Salome s Katjou Beer v titulní roli a s Ivanem Paříkem za dirigentským pultem. Toto představení se stalo skutečnou senzací a mělo obrovský divácký ohlas. Počítáte s tím, že budete v Plzni režírovat stejně, jako tomu bylo v Liberci? A jaké tituly byste na scéně rád viděl u všech čtyř souborů?
S Divadlem J. K. Tyla jsem pracoval jako režisér více či méně pravidelně od roku 1992 a Salome byla skutečně posledním titulem, který jsem zde dělal. Moc rád vzpomínám i na své další plzeňské inscenace jako byl například Postilion z Lonjumeau, Hraběnka Marica. Dva roky po plzeňské Salome jsem nastoupil do Liberce jako ředitel a dostal jsem nabídku na režii v Plzni jak ze souboru opery, tak operety. Ale měl jsem své závazky v libereckém divadle, hledal jsem jeho novou tvář a cestu a chtěl jsem všechny své síly i schopnosti dát jemu. Přestal jsem režírovat v Čechách a exkluzivně jsem se jako režisér věnoval pouze liberecké operní scéně spolu s jejím šéfem Martinem Doubravským. Jen jednou do roka jsem si ponechával pro režii inscenaci v zahraničí, abych neztratil mezinárodní kontakt a nezačal být na ředitelském postu existenčně závislý. V roce 2012 to bylo v Bratislavě, v roce 2011 a 2013 ve Státní opeře Štětín. V Plzni teď ale na režii nemyslím. Jistě, že se k ní vrátím, ale v nejbližších dvou letech to nebude. Teď se musím soustředit na chod divadla tak, abych dokázal naplno rozjet svou koncepci, o níž jsme mluvili. Tituly připravujeme společně se šéfy souborů. Abych vám zodpovědně pověděl, které bych rád viděl na plzeňské scéně, musel bych pečlivě prostudovat dramaturgii všech souborů za posledních dvacet let. Není to totiž o tom, co bych si přál já. Ale co potřebuje plzeňské divadlo, o čem chtějí „mluvit“ šéfové souborů se svými dramaturgy. Je to dialog napříč celým spektrem. Co očekávám od dramaturgie, zvláště činoherní, je, neuvádět tituly jen podle toho, který režisér co chce režírovat, respektive v jakém titulu se nejlépe vyjádří. Je třeba především zkoumat, kdo jsme, co jsme, co nás štve a trápí. Napojit se na občana, poznat i sebe sama a stavět dramaturgii tak, aby nám ve výsledku „nastavovala zrcadlo“, jak otřepaně známe ze Shakespeara. Hrát o současných tématech neznamená upřednostňovat novinky a bláhově si myslet, že hra stará deset let je už vyčichlá. Ne, pakliže je to dobrá hra, tak je stále aktuální, nebo zase jednou bude aktuální, a je na nás, na dramaturgovi, herci, režisérovi, šéfovi, abychom tu současnost, zjevnou paralelu s dneškem našli a uměli ji sdělit.
Díky za rozhovor a ať se Vám daří!
Ilustrační foto:
Archiv Martina Otavy
Vítězslav Sladký (stavba nové divadelní budovy)
