Od září letošního roku povede pětisouborové Divadlo J. K. Tyla v Plzni režisér Martin Otava, v současné době ředitel divadla F. X. Šaldy v Liberci. S plzeňským divadlem spolupracuje od ledna letošního roku a hned začal podnikat kroky směřující k realizaci své koncepce. Martin Otava pochází z umělecké rodiny, v divadle takřka vyrůstal. A má zcela jasnou představu o tom, co potřebuje plzeňská scéna. Ve zkratce – chce divadlo na vysoké umělecké úrovni, otevřené veřejnosti, komunikativní, spolupracující se zahraničím. Divadlo, které je schopno sdílet s občany volnočasové aktivity a to nejenom večer při představení. Jak říká, nepodaří se to ze dne na den, a právě proto chce začít co nejdříve.
Jak se vám daří skloubit v tomto půlroce své dvě funkce? Stále jste ředitelem Divadla F. X. Šaldy v Liberci a v Plzni působíte na dohodu. A pracujete společně se stávajícím ředitelem Iljou Rackem, který se rovněž ucházel o post ředitele DJKT?
Ředitelem Divadla J. K. Tyla jsem byl jmenován k 1.září 2014 s tím, že zřizovatel navrhl, abych nastoupil do divadla hned od ledna 2014 na 37 hodin měsíčně. Nastoupil jsem do Plzně 3.ledna. Jen tak se mohu ve spolupráci se současným vedením začít co nejdříve podílet na přípravě otevření Nového divadla i nové sezóny, na společném programu EHMK. Potřebuji se zorientovat i v toku peněz a v technických záležitostech, které souvisejí s přechodem do nové divadelní budovy. S ředitelem Iljou Rackem máme opravdu velmi dobrý vztah založený na důvěře, naše spolupráce je velmi vřelá, a tak mám v tomto směru výrazně ulehčenou pozici. Společně připravujeme mnohé věci i pro období, kdy už budu plně v ředitelské funkci. Byli jsme v konkurzu protikandidáti, a tak by bylo asi přirozené, že to bude mezi námi „drhnout“. Naopak, spolupracuje se nám velmi dobře a pana ředitele Racka si za to velmi vážím.
Počítáte s tím, že se s Libercem od září zcela rozloučíte, pomineme-li operu Legenda o Kateřině, kterou pro Liberec píše Sylvie Bodorová? A jak se v Liberci uvažuje o vašem nástupci?
V každém případě musím dostát svému závazku. Zrežírovat Legendu o Kateřině z Redernu. Je to mé děťátko. Za mého působení v Liberci se dramaturgie všech tří souborů hodně soustředila na tématiku z regionu. A tak jsem vymyslel „operu pro Liberec“ o liberecké a frýdlantské hraběnce z doby konce vlády Rudolfa II., období konce svobod, konfiskací, nucených emigrací. Napsal jsem předlohu, prostřednictvím grantů a sponzorských darů sehnal dostatek peněz na zafinancování projektu a získal pro dílo skladatelku Sylvii Bodorovou. Opera bude dokončena v červnu a premiéra bude v prosinci 2014 v mé režii k ukončení Roku české hudby. Je to významný moment pro českou kulturu. Kolik regionálních divadel uvede současnou operu, navíc s regionální tematikou? A k tomu od tak významné skladatelky světového věhlasu jakou je paní Bodorová? Bude to završení mé práce pro Libereckou scénu a také rozloučení. S tímto závazkem jsem vstupoval do Plzně, které hodlám sloužit stejně poctivě. A kdo bude v Liberci mým nástupcem? Výběrové řízení by mělo proběhnout v dubnu. Uvidíme, kdo se přihlásí a kdo bude vybrán. Já v komisi nebudu a nehodlám ji jakkoliv ovlivňovat. Liberec je zoufale chudý, ale vztah divadlo-město-kraj byl a je velmi vřelý. To mně v té bídě vždy posilovalo. Důvěra. A tak věřím, že komise, která je seriózně sestavena, vybere dobře a nestranně.
Vraťme se do Plzně. Počítáte s personálními změnami v souborech DJKT?
Postupuji za skutkové podpory pana ředitele I. Racka, podle Radou města přijaté koncepce, kterou jsem předložil výběrové komisi. Jako první bod řeším osobu šéfa opery. Novým šéfem souboru bude mladý režisér Tomáš Pilař, který vystřídá pana Ilju Šmída. Nastoupí od září letošního roku. S šéfkou činohry paní Natálií Deákovou, šéfem baletu Jiřím Pokorným a s šéfem souboru operety a muzikálu panem Romanem Meluzínem nadále počítám.
Tomáš Pilař se výborně uvedl jako režisér Vojákem a tanečnicí Bohuslava Martinů. Ale přece jenom – neměl by ještě sbírat zkušenosti, než povede soubor opery?
To, že je někdo slibným režisérem, naprosto neznamená, že bude dobrým šéfem. To jsou dvě různé profese. K té druhé člověk potřebuje především lidské zkušenosti, zkušenosti z krizových situací. Šéf rozhoduje nejen o té umělecké stránce, ale také o osudech a existenčních jistotách zaměstnanců. Uvědomuji si to. Ale viděla jste, kolik lidí se našlo v republice na místo ředitele DJKT. Celá komise i lidé mimo ni, se zabývala tím, koho oslovit na tento post. No…bída. A stejně tak to je s šéfy. Takže, nejsem-li přesvědčen o známých, zavedených šéfech, pokusím se „vychovat“ si vlastního. Bohužel, ředitele divadla si nikdo „vychovávat“ nemůže za provozu – zodpovědnost z něho nikdo nesejme. Jsem přesvědčen, že pan Pilař je tou správnou volbou a za svým rozhodnutím si bez pardonu stojím.
Chcete zachovat model pětisouborového divadla s orchestrem vyčleněným jako samostatným souborem?
Nechci. To je světová rarita. Je to i v mé přijaté koncepci. Ve všech českých a evropských divadlech spadá orchestr pod šéfa opery. Když je v divadle silný šéf opery, je schopen vést jak sbor prostřednictvím sbormistra, tak orchestr prostřednictvím šéfdirigenta. Ano, pátý soubor by měl nesporně opodstatnění, kdyby jím po způsobu běžném v západní Evropě byla filharmonie, která kromě závazků v opeře a baletu pořádá samostatné koncerty. Má tedy ještě jinou náplň, než hrát v divadle. V minulých dnech mi náměstkyně DJKT paní Baxová i stávající ředitel znovu potvrdili, že pátý soubor vznikl v době, kdy se za minulého vedení města na radnici hovořilo o tom, že patrně nebudou peníze na grant zajišťující provoz Plzeňské filharmonie. Takže pátý soubor vznikl prý s argumentací, že je to jakási pojistka pro případ fúze. A tak existuje již tři plné roky. V tuto chvíli je to pro mne nesmysl a zbytečná funkce navíc. Stále slyším, jak jsou nízké platy orchestru, jak velký počet odehraných frekvencí orchestr má, že není ani na to odměnit nejvytíženější hráče. Ano, to je pravda. Dle mého názoru v této chvíli supluje šéf orchestru kvalitního tajemníka orchestru. Takže – funkci hodlám zrušit a orchestr zařadit pod šéfa opery podle přijaté koncepce. Raději nemalé mzdové prostředky za funkci šéfa rozdělím mezi zaměstnance opery. Navíc po tříhodinovém rozhovoru o celé situaci pan Kofroň řekl, že při stávajících finančních možnostech odměňování hráčů nemá už žádnou vizi co dál. A je ze všeho unavený.
Proč je orchestr přetížený? V minulosti hráli i samostatné koncerty.
Nechtěl jsem o tom mluvit, ale ptáte se. Nelíbí se mi způsob práce s orchestrem. Zkouší, zkouší, učí se číst noty při zkouškách. To je kontraproduktivní. Mně je milejší, když budou mít méně zkoušek, ale bude se na hráčích vyžadovat domácí příprava. Ono je to o lidech. Poctivci a talentovaní přijdou na zkoušku a podají výkon. Jsou s partem již seznámeni, jiní part vidí poprvé, učí se v průběhu zkoušky. Tím demotivují ty první. A tak se hraje pořád dokola a všichni jsou unavení. To nikoho nemůže bavit. Ani posluchače. Pozor, to neznamená, že by náš orchestr nebyl složen z kvalitních hráčů. Naopak. Jde o způsob práce s orchestrem a o systém.
Počítáte se setrváním Petra Kofroně, který je dnes i šéfem opery Národního divadla v Praze, na postu šéfa orchestru DJKT nebo řekněme šéfdirigenta, ať to s modelem pěti souborů dopadne jakkoliv?
Jsem přesvědčený, že když Petr Kofroň zastává tak význačnou funkci šéfa opery v nově fúzované instituci Národního divadla, která má projít plánovanou transformací a kde se opera provozuje na několika scénách ve složitém systému, bude se plně věnovat pouze tomuto prestižnímu poslání. Tedy šéfovské funkci v Národním divadle. Nemyslím si, že je možné zastávat dvě tak význačné vedoucí pozice ve dvou divadlech najednou. Navíc je plně tvůrčí dirigent na vrcholu sil a aktivně skládá hudbu, která je skvělá. A jeho hudba do činoher je úžasná, zaznívá snad na všech významných scénách v Česku. Pan Kofroň odvedl v Plzni mnoho vynikající práce a je v orchestru oblíbený. Je tu velmi dlouho. Rozhodně budu rád, když mu to čas dovolí, že bude u nás dirigovat jako stálý host. Nyní čekám již třetí týden na jeho stanovisko. Vždy se snažím dobrat nějaké gentlemanské dohody, která je na úrovni pro obě strany. Bez ohledu na tom, zda jde o vrátného nebo šéfa souboru. Za každou profesí je totiž člověk a jsou na něj vázáni další lidé. I když v případě pana Kofroně se rozhodně nejedná o narušení sociální stability.
Orchestr by měl tedy vést šéfdirigent spadající pod šéfa opery? Uvažujete již o někom?
Nabídl jsem funkci šéfdirigenta panu Tomáši Braunerovi. Uvažoval jsem o tom, že by byl šéfdirigentem Plzeňské filharmonie i opery DJKT. Že si z něj uděláme Plzeňáka. Ale bohužel má již jiné ambice a k tak závažné pozici se nechce uvázat. Dirigovat v naší opeře ale bude dál. Je velmi korektní a uvědomuje si, jaký je to závazek být šéfdirigentem. U Tomáše Braunera jsem si byl jistý, že je tím pravým a také vím, že by za ním stál orchestr. A to je velmi důležité. Proto šéfdirigenta budu hledat dál, ale nyní s uměleckou radou orchestru. Výborný dirigent si totiž nemusí s orchestrem „padnout“. Pak by byl i Karajan v koncích.
Tradičně jsou jedny z nejnavštěvovanějších diváckých představení inscenace operet. Uvádí se ovšem jen jednou za dva roky. Nyní je v repertoáru Polská krev Oskara Nedbala. Připravil ji soubor operety a muzikálu, nyní je již uváděna pod hlavičkou souboru opery. Jak vidíte operetní inscenace v budoucnosti a neuvažujete o jejich častějším zařazování do repertoáru?
Klasická opereta má jistě blíže k opeře než k modernímu muzikálu, takže počítám s tím, že by ji i nadále měl uvádět soubor opery. Neplatí ale žádné dogma, že by se klasická opereta musela hrát pouze jedenkrát za dva roky. Já osobně mám tento žánr velmi rád, sám jsem některé tituly režíroval, v Plzni Čardášovou princeznu, v Státní opeře Netopýra stejně jako v Liberci, Giuditu či „Nitušku“ v Národním v Brně. O tom, jak to bude se zastoupením operety v příštích letech, vedeme již nyní debaty. Vždyť klasická opereta má velmi blízko k opeře Komik. Loni jsem přinesl na libereckou scénu třeba Robinsona Crusoe od J.Offenbacha. V češtině a s prózou. Kdyby jeden nevěděl, že je to opera komik, tak by myslel, že je to opereta. A co je krásných španělských operet, tak zvaných zarzuel! Opereta rozhodně není špatný žánr, jen se často špatně, banálně inscenuje. Proč? Protože nad ní většina režisérů ohrnuje nos a nepřistupují k ní s úctou a invencí. O tom třeba někdy příště
…. pokračování
Foto: Portrét Martina Otavy a archiv redakce (Velké divadlo Plzeň)
