Už pozítří, na mikulášskou sobotu, bude mít v plzeňském Komorním divadle premiéru muzikál Dáma na kolejích. S myšlenkou realizovat na scéně DJKT tento muzikál Vratislava Blažka a Ladislava Rychmana překvapivě přišli mladí tvůrci, kteří světlo světa spatřili až v desetiletí následujícím poté, co v roce 1966 na filmovém plátně Jiřina Bohdalová jako tramvajačka Marie vyrazila na svou každodenní trasu. Plzeňská inscenace Dámy na kolejích je první muzikálovou režií Lubora Cukra, jehož práce byla dosud plně orientována na operu. Jako pomocný režisér ve Státní opeře spolupracoval s mnoha zahraničními režiséry, zkušenosti čerpal i na zahraničních scénách (Opéra de Toulon, Opéra de Nice – režie Figarovy svatby). Pro Dětskou operu Praha režíroval Brittenova Kominíčka či operu Hry soudobého skladatele J. F. Fischera, v rámci festivalu Mozart 2006 pak scénografickou rekonstrukci Dona Giovanniho. Při dalším pátrání v jeho kariéře lze však objevit stopu Lubora Cukra i na poli hudebního divadla.
Divadelní prkna jste si dostatečně ozkoušel na vlastní kůži, vystupoval jste v několika muzikálových produkcích, mezi nimi byla i legendární inscenace Petra Novotného Jesus Christ Superstar. Tady někde se zrodilo přání či úmysl proniknout na toto pole i jako režisér?
L.C.: “Je to vlastně důsledek mého zvyku dotahovat věci do konce. Zdá se, že nic z toho, co jsem v divadle zatím zkusil, nevyšlo naprázdno, všechno mělo nějaký další smysl. Zúročení toho, že jsem se věnoval hudebnímu divadlu, že jsem tančil, zpíval a hrál v muzikálových produkcích, přichází právě teď. Zejména v divadle platí, že čím více profesí si člověk vyzkouší, tím lépe pak dokáže rozpoznat, co je na jevišti vůbec možné – eventuálně si to vyzkoušet na vlastní kůži. Můj posun od opery k muzikálu je u Dámy na kolejích o to jednodušší, protože na ní spolupracuji s dramaturgem Patrickem Fridrichovským. Známe se řadu let, a tak je to více koncepční práce, než je běžně možné.”
Pro každého, komu tento titul něco říká, je neodmyslitelně spojen s šedivou realitou 60. let a s Jiřinou Bohdalovou v neforemném tramvajáckém burnusu. Doba se změnila … Takže nad jeho současným uvedením visí dva základní otazníky: PROČ? a JAK? dnes tento muzikál inscenovat.
L.C.: “Když jsme začali o tomto titulu uvažovat, řešili jsme zásadní otázku, jestli udělat „retro“ nebo celou záležitost posunout někam dál. V textu se samozřejmě hodně odrážejí dobové reálie. Rozhodli jsme se, že to zkusíme trochu jinak, trochu více proti očekávání. Dobové podtexty jsme nehledali a našli jsme v příběhu spojovací můstky do našeho života, do reality, která je nám snadněji pochopitelná. Když pak kostýmní výtvarnice Marie Marková přišla s tím, že už existuje výhled, co se bude nosit v příští sezoně, bylo rozhodnuto, že příběh naší Dámy se bude odehrávat zhruba v době, ve které žijeme (nemusí to být přímo rok 2009). Díky nadčasovosti Blažkových textů jsme si to mohli dovolit a nemyslíme, že je to taková troufalost. Jeho příběh, očištěný od dobové patiny, se může odehrávat v jistém smyslu i dnes. Je to příběh o ženě, která po něčem touží, která je na rozcestí a hledá svoje – snad lepší – místo v životě.”
Není to jen tisící varianta ušlápnuté Popelky, která se vymaní ze svých pout a zazáří tak, že hvězdy vedle ní blednou?
L.C.: “Popelku v tom zrovna nehledejme. Ale každý prožíváme a řešíme své osobní problémy, jak v osobním životě, tak i v práci a jedno samozřejmě ovlivňuje druhé. Zároveň vnímám dvojku na začátku našeho letopočtu jako symbol toho, co společnost právě dnes intenzivně prožívá (i když to není nic nového). Lidé se scházejí, rozcházejí, milují, nenávidí – stále se řeší vztahy založené na dvou polaritách, dvou možnostech. Nic není jednoznačné, pořád je tu černá i bílá, jen někdy zapomínáme na celou paletu dalších barev…”
Čím tedy může Dáma na kolejích oslovit dnešní diváky?
L.C.: “Mám kolem sebe spoustu lidí, kterým se přihodilo to samé, co Václavovi a Marii v Blažkově příběhu z doby tuhého socialismu. Vychladnutí vztahu mezi dvěma lidmi, tak zahlcenými každodenními povinnostmi, že spolu přestanou komunikovat. Právě to je téma, které se dnes vrací s nebývalou naléhavostí. Pro mne zároveň představuje hlavní linii toho příběhu: Václav s Marií spolu žijí a – aniž by se něco závažného přihodilo – to podstatné z jejich vztahu vyvane, nic už tam nejiskří. A ona má takový podivný sen, který přechází až do reality… K činu Marii přiměje moment, kdy spatří Václava s jinou ženou po boku – tehdy pochopí, že musí něco změnit. Nejen tím, že si obléká Popelčiny kouzelné šaty, znovu objevuje všechno, co v průběhu vztahu ztratila – radost, sebevědomí. Jak si to všechno „nakupuje“ zpátky, roste i její odvaha a sebedůvěra. Přes všechny peripetie dojde k tomu, že miluje Václava, ať je, jaký je – protože právě on je ten chlap jejího života, normální mužský se vším všudy.”
Lapidárně to shrnuje známé a často opomíjená pravda, že na vztazích je třeba stále pracovat.
L.C.: “Nejenom na nich, také na zachování sebeúcty. Neustrnout ve stereotypu a dokázat vykročit mimo vyjeté trasy. Koleje mají u Blažka také význam symbolický: tramvaj nemůže nikdy jet mimo vytčenou trasu, pořád jezdíte tam a zpátky úplně stejnou cestou, jenom vidíte všechno obráceně. Marie, když si uvědomí, jak si do té tramvaje přihazuje čím dál víc povinností, když zaznamená Václavovo rozčarování, najde odvahu z ní vystoupit a vydá se mimo koleje.
I když ty koleje v titulu jsou hodně poplatné době a politické realitě poloviny 60. let, v zásadě i v dnešní době to funguje stejně. Dnes a denně jsme pod tlakem. Hrnou se na nás příkazy, rady a doporučení jak žít. Člověk se tomu brání, říká si, že to je nesmysl, ale stejně tomu nakonec podléhá. To je další směr, který jsme tam zapojili: protipólem k Václavovi s Marií je ideální pár, Bedřich s Kateřinou. A oni jsou právě těmi reprezentanty z ideálního světa reklam, kteří nám vysvětlují, co si musíme pořídit, abychom byli šťastní, krásní a úspěšní. Marie se zprvu nechá světem celebrit okouzlit, ke konci ale jeho pozlátko oprýskává, ukáže se, že i ten ideální pár má k ideálu stejně daleko, jako každý jiný.”
Promítne se současnost i do hudebního nastudování?
L.C.: “Probírali jsme to s panem dirigentem Kantoříkem dost zevrubně, a i když se pohybujeme v žánru, který není úplně současný, provedli jsme jen několik úprav. Většinu věcí necháváme tak, jak jsou, myslím, že jsou i dnes „dobře stravitelné“.
Co můžete říci k obsazení hlavních rolí?
L.C.: “Dějovou linku příběhu vytváří šest hlavních postav. A musím říci, že obsazení ústřední dvojice Marie – Václav se v Plzni povedlo skvěle, spojení Mariky Procházkové s Radkem Štědronským Shejbalem je výborné. Druhý pár, který jejich soužití osudově naruší, tvoří Kateřina v podání Lindy Fikar Stránské (zároveň choreografky inscenace) a Bedřich, v jehož roli se vystřídají dva pražští muzikáloví herci – Ladislav Spilka a Radim Schwab. Tito pánové představují rozdílné typy, přesto každý svým způsobem naplňuje to podstatné, co má podle mé představy postavu Bedřicha charakterizovat.
Další dvě postavy, které nás příběhem provázejí, Revizora (původně Průvodčího) a Taxikáře, hrají Roman Krebs a Jiří Untermüller. Na rozdíl od filmu, kde se Taxikář objeví snad jen v jedné scéně, mu v divadelní hře Vratislav Blažek poskytl daleko větší prostor a vytvořil tak ve vztahu k Marii dva protipóly – de facto Anděla strážného a Pokušitele. Už tušíte to faustovské téma, které nás vzrušuje?”
Tím jste ozřejmil, že vycházíte nejen z filmu, ale také z divadelní verze Dámy na kolejích.
L.C.: “Chtěl bych hned na úvod říci, že Dáma na kolejích (a málo se o tom ví), byla nejdříve uvedena jako divadelní muzikál v šedesátých letech v Brně. Je to tedy odlišná verze než slavný film a my jsme zašli ještě o kousíček dál. To proto, aby divák nečekal, že na scéně uvidí filmovou podobu se vším všudy. To, co vzniká, je (alespoň doufám) mnohem impresivnější. Ve filmu bylo hodně věcí syrových, aby zafungovaly bezprostředně; nám vychází celá ta věc z podivné jakoby snové atmosféry, která občas vypadá, že by mohla být reálná, jindy musí každému dojít, že se pohybujeme v oblasti představ.
Zvláštní je, že když jsem se prapůvodně před rokem k tomu dílu dostal, bylo mi naprosto jasné: tohle je realita, pak je nějaký sen a pak nastoupí zase realita. Ale čím víc jsem se do toho nořil, začaly se mi jasné hranice rozostřovat a na důležitosti začala nabývat otázka, kdy ten sen vlastně končí… Už teď s napětím čekám, jak si to „přečtou“ naši diváci.”
Foto: Pavel Křivánek (na prvním snímku je režisér Lubor Cukr během zkoušek s Lindou Fikar Stránskou, na dalším pak Linda Stránská s hereckým partnerem Radimem Schwabem) a repro dobového filmového plakátu.
PREMIÉRA DNE 5. PROSINCE 2009 V 19:00 NA SCÉNĚ KOMORNÍHO DIVADLA V PLZNI.
Další informace o inscenacích DJKT Plzeň a kontakt na prodejce vstupenek naleznete zde:
DJKT Plzeň
Předprodej vstupenek DJKT Plzeň
