Muzikálový repertoár Městského divadla v Brně je opravdu pestrý. Zahrnuje největší světoznámé top tituly, ale i nejčerstvější novinky nebo díla napsaná přímo pro brněnský soubor. Čas od času se objeví i některá z kultovních českých hudebních komedií, ať už se jedná Těžkou Barboru z pera V + W, Svobodovu Noc na Karlštejně nebo nejnověji o Limonádového Joea autorského tria Jiří Brdečka – Jan Rychlík – Vlastimil Hála.
Duchovní otec bláznivé „koňské opery“ Jiří Brdečka napsal původně Joea jako román pro nakladatele J.Hynka. První divadelní premiéra se uskutečnila už v roce 1944 v Divadélku pro 99. Slávu a nesmrtelnost však „Limonádníkovi“ přinesla až hudební verze s písněmi Jana Rychlíka a Vlastimila Hály, která se také stala předlohou pro nezapomenutelný film, jenž vidělo jen v kinech přes čtyři a půl miliónů diváků. Tato hudební komedie měla svou premiéru v roce 1955 v Divadle ABC a stala se trvalou součástí českého muzikálového repertoáru. Písně, které pro film nazpívali Karel Gott či Yvetta Simonová, se stejným gustem zpívají herci a muzikáloví zpěváci napříč republikou i dnes.
Jak už jsem naznačil, „Limonádník“ se s úspěchem v pravidelných intervalech vrací prakticky na všechny hudební scény. Například v Plzni jsme mohli vidět v posledních pětadvaceti letech dvě rozdílné inscenace. A nejinak je tomu i v dalších divadlech. Povětšinou se jedná tu o více, tu méně doslovnou scénickou verzi známého filmu. Režisér Petr Gazdík ovšem v Brně přišel se zcela revolučním řešením. Domnívám se, že vycházel právě z podtitulu „Koňská opera“. A protože zjistil, že se v původním díle zase až tak nezpívá, vlastně je to rodokapsová komedie s písničkami, rozhodl se hudební part Joea výrazně rozšířit. Jednak o pár písní, které se zřejmě do filmové verze nevešly, ale zejména o party jiných, mnohdy zdánlivě nesourodých autorů. Během večera tak zazní nejen několik operetních melodií, ale doslova celý gejzír hudebních čísel, ve kterých se překvapivě potkává Offenbach s Bernsteinem i Morriconem. Možná, že některý z diváků bude trochu zklamán, že inscenace není doslovným přepisem filmu, ale za tu bláznivou revui to prostě stojí! Gazdík zde mohl konečně předvést svou invenci, nesvazován nejrůznějšími původními licencemi a požadavky zahraničních produkcí. Rozehrál na jevišti opravdovou operu, která si za podtitulem „koňská“ rozhodně stojí. Někdy je těch nápadů na publikum možná až moc, ale baví se všichni. Z jeviště samozřejmě zní všechny evergreeny i zlidovělé hlášky, ale pro potěchu oka diváci spatří také několik pěvecky i tanečně brilantních scén, jež připomínají slavné pařížské kabarety Moulin Rouge, Le Chat noir nebo Lido de Paris. Z westernové parodie je najednou velkolepá show, kde příběh neohroženého milovníka Kolaloky jen nahazuje témata k rozehrání mnoha pestrobarevných scén. Jde vlastně o divadlo na divadle, kde, jak se zpívá v závěru, nejde o nic jiného, než bavit diváky i samotné herce. A to není v době mnoha pochmurných námětů zas tak málo.
I velká fantazie režiséra by vyzněla naprázdno, kdyby neměl „k ruce“ výborného dirigenta (v případě navštíveného představení Dana Kalouska), doslova excelentní orchestr a také zručnou choreografku (Lucie Holánková). Většina tanečních čísel nejen srší nápady, ale v rámci české muzikálové scény také nevídanou přesností v detailech a gestech. Za podobně nápaditou lze označit i scénu (Petr Hloušek), která se bez dlouhých přestaveb proměňuje z velkého saloonu v půvabnou mansardu, kabaretní podnik, prérii i hřbitov. Dnes oblíbené projekce jsou výtvarníkovým pomocníkem, nikoli základním kamenem scény. Rovněž kostýmy Elišky Ondráčkové přináší vše, co publikum očekává. Kovbojské klobouky, oslnivé róby dam i odvážné šaty tanečnic. Titulní hrdina je podle všech zvyklostí kostýmován do bílé.
Karel Fiala, Rudolf Deyl ml., Květa Fialová, Olga Schoberová, Miloš Kopecký, Josef Hlinomaz – dá se vůbec konkurovat těmto hereckým esům nedávné minulosti? Brněnská inscenace dokazuje, že dá, pokud se neubíráme cestou napodobování. Pak můžeme obdivovat velmi pěkný zpěv Kristiana Pekara coby neohroženého „odmítače“ alkoholu a zastánce slabších, kterého nám ale Petr Gazdík naservíroval nejen jako pohádkového klaďase, ale také jako člověka tak trochu nepraktického a neohrabaného. Hrdinu, který v rámci nadsázky nesklízí jen obdiv, ale také trochu posměchu. Lépe tak zapadá do konceptu ostatních figurek, kde například Horác, řečený Hogo Fogo, je padouchem tak drsným, že vzbuzuje vlastně jen smích. A na konci možná i soucit, což se záporným postavám nestává často. Viktor Skála je ovšem Horácem znamenitým. Samozřejmě jiným, než Kopecký. Ponejvíc v tom, že lépe tančí a zpívá. Znamenitě vykreslená figura, jež baví od začátku do konce, podobně, jako ohnivá Tornádo Lou v podání Ivany Vaňkové. Herečky, která má temperamentu, citu i emocí na rozdávání. A zapomenout samozřejmě nemohu ani na postavu křehké Winnifred, se kterou se ve znamenité formě (a snad ještě krásnější) vrátila po mateřské pauze Ivana Odehnalová. Atmosféru hříčky vytváří celá plejáda dalších postav a postaviček a tvoří tak barvitou mozaiku celé komedie. Rád bych jmenoval alespoň Lukáše Vlčka (Doug), Martina Havelku (Abe Honesty), Daniela Rymeše (Dakota Kid) nebo Ondřeje Bábora či Lukáše Kantora v kabaretní skeči připsané postavy Buffalo Billa, který tu přece jen „byl“.
Brněnský Limonádový Joe, který se má hrát jen do poloviny listopadu, přišel se zcela novým pohledem na notoricky známou látku, a to zejména z hudebního hlediska. Přinesl melodie „od Bacha po Vlacha“, až si mnohý divák řekne, zda toho bláznění není už moc. Myšlenkově závažnější kusy ale v repertoáru MdB nechybí, a humor a nadsázku nyní možná potřebujeme víc, než kdy jindy.
Psáno z reprízy 26. října 2016.
Foto: jef a Tino Kratochvilové