Choreograf a režisér Libor Vaculík, v minulosti sám aktivní tanečník, je na české i slovenské divadelní scéně dostatečně znám. Kromě původních choreografií je také spoluautorem několika tanečních muzikálů, například Čachtické paní, Lucrezie Borgie nebo Fantoma Opery, na kterých povětšinou spolupracuje s hudebním skladatelem Petrem Maláskem. Jejich Edith – vrabčák z předměstí se v Plzni s obrovským úspěchem hraje už déle než deset let. V současné době připravuje na scéně Velkého divadla v Plzni balet Zvoník od Matky Boží s hudbou Maurice Jarrého. Nejen proto charismatického choreografa vyzpovídala Eva Ichová:
Quasimoda jste tančil už v r. 1982, při československé premiéře tohoto baletu. Jak jste si ho mezi všemi těmi Princi, potkávajícími vás v té době, užíval?
Já měl vždycky radši takové role jako Quasimodo nebo José v Carmen, klasika mi tolik k srdci nepřirostla. Pro mne byla takovým ‚nutným‘ zlem. Sice jsem ji používal na soutěžích, leccos jsem i povyhrával a získal nějaká ocenění (Ósaka, Jackson, Varna ), ale vždycky jsem inklinoval k věcem, které byly životné a tudíž i herecké. Nechci podceňovat Prince v Popelce nebo v Labutím jezeře, ale dost jsem trpěl, když jsem musel celé III. jednání jako Princ běhat s botou… Vždy jsem měl raději role skýtající výraznou hereckou příležitost.
Na celostátní taneční inscenační přehlídce 1996 jste za nastudování Notre Dame de Paris M. Jarrého získal Hlavní cenu, takže v tomto případě už šlo skutečně o původní choreografii?
Dělal jsem svou vlastní verzi, asi zdařilou – v Brně se tohle představení stalo hitem.
Od prvního setkání tedy zrál Jarrého balet ve vaší hlavě jedenáct let – a nyní ještě dalších sedmnáct?
Mezitím jsem ho realizoval ještě v SND, kam jsem víceméně přenášel brněnskou verzi. Ale teď, potřetí, už ho chci dělat jinak. Trochu ho odhistorizovat, nechci, aby tam byl tolik cítit středověk. Spolu s výtvarníky se snažím o dobovou kvazi neurčitelnost – ne že bych nevěděl, co s tím, ale záměrně. Někoho možná baví pětkrát dělat stejné představení, mě ne. Dramaturgická kostra příběhu v celé své barvitosti a dramatičnosti samozřejmě zůstává.
Co vás na tom nejvíc poutá?
Víte, že já jsem člověk, který potřebuje drama, který potřebuje lásku ve všech
odstínech – od čisté, panensky bílé až po temně vraždivě červenou. Jiný už nebudu. Jsem ‚epický‘ choreograf a rád vyprávím příběh. Příběhy, které diváka vtáhnou do děje a zaujmou právě svým barevným emotivním spektrem. Navíc soudím, že je to pro Plzeň velice vhodně zvolený titul. Myslím, že naposledy tu Zvoníka inscenoval Jiří Blažek, Quasimoda tančil můj spolužák Ivoš Fiala.
Ano, to byla Pugniho Esmeralda 1992 ve Velkém divadle, s Petrou Tolašovou v titulní roli. Po 18 letech se tedy vracíme ke stejnému námětu z úplně jiného úhlu… Odlišné pojetí diktuje bezpochyby odlišná hudba: Na jedné straně Cesare Pugni jako designovaný skladatel Petrohradského carského baletu, na druhé francouzský skladatel 20. století…
Jarrého hudba je velmi osobitá, evokuje mi Janáčka i Martinů – není to hudba, která hned ‚vleze do ucha‘. Mladí lidé dnes znají především Mauriceova syna Jeana-Michela Jarrého, který svou elektronickou hudbu provází laserovými efekty apod.; myslím, že teď má dokonce představení v Praze. Otec Jarré je znám především jako autor filmové hudby. Studoval kompozici, ale původně byl hráčem na bicí, takže zřejmě když komponoval tenhle balet, splnil si sen. Úžasný závěr, finále baletu, patří totiž výhradně bicím nástrojům, doprovázejícím Esmeraldinu popravu. Tvoří ho osmiminutová skladba pro 9 tympánů a v divadle se vždycky hrál z nahrávky, protože do žádné ‚jámy‘ se vám takové obsazení nevejde. Resp. vešlo by se, ale pak už v orchestřišti nezbude místo na harfu, housle a dirigent by musel sedět v kantýně…
Co můžete říci k obsazení nového titulu?
Mým cílem je mj. vrátit na jeviště opět Zuzku Pokornou, chci, aby tancovala Esmeraldu. Chuť jí k tomu rozhodně nechybí. Když viděla mého Fausta v Národním divadle, byla smutná, že si nemůže sama takové představení zatancovat – teď kvůli problémům s kolenem netančí. Ale vůle je rozhodující a já jsem přesvědčený, že všechny překážky překoná, protože Zuzku dobře znám. Dělali jsme spolu dost představení v Praze, takže se na spolupráci těším. Je neobyčejně tvárná a kreativní. A já – už jsem to tady říkal mockrát – nejsem typ choreografa, který přijde s přesnou a neměnnou choreografickou koncepci. Tu režijně-dramaturgickou mám stanovenu přesně, ale snažím se také něco ‚vytáhnout‘ z tanečníků samotných. Jsem rád, když sami přinášejí nějaké nápady – nespokojím se s tím, když stojí jako ovce a jen provedou, co se po nich žádá.
Pro Zvoníka i Esmeraldu plánujeme trojí obsazení, alternaci bude mít také Phoebus, takže příležitost dostanou i mladší členové souboru. Jedním z Quasimodů bude výborný tanečník Richard Ševčík, víceméně ten titul byl vybrán i s ohledem na něho. Už před dvěma lety, kdy jsem tu dělal Čachtickou paní, jsem upozorňoval šéfa baletu Jiřího Pokorného, že takový talent by si výraznou roli zasloužil. A už tehdy Jirka začal pracovat na získání autorských práv, která zrovna nepatří k nejlevnějším.
Vycházíte z původního libreta?
Libreto jsem v duchu svého záměru předělával – v notových materiálech jsou nějaké instrukce, ale jimi jsem se neřídil. Děj na základě Hugova románu zůstane pochopitelně zachován, umocněn taneční zkratkou, abychom nebyli zbytečně popisní. V předchozích inscenacích jsem měl ještě postavu Osudu, kterou jsem nyní zrušil; chci příběh dělat nově – čistý, bez symbolických postav Osudu a Smrti. Ono té smrti i tak bude dost.
Nemohu se nezeptat na zvolený taneční styl Zvoníka u Matky Boží – i když vcelku tuším, jaká bude odpověď.
Takže už víte, že jsem v tomto ohledu těžko zařaditelný. Beru si z každého stylu tance, co se mi hodí, o čem si myslím nebo co cítím, že je správné – určující je pro mě hudba. Samozřejmě vycházím z techniky klasického tance, to je pro mě nezbytné řemeslo. Tak jako truhlář musí zvládat své řemeslo – a je jedno, jestli udělá židli kulatou nebo hranatou, ale ten základ, že židle musí mít minimálně tři nohy, tam být musí. A tak je to i s mými choreografiemi: vyžaduji, aby měl tanečník zvládnuté základní řemeslo, tzn. klasiku – a nad to jako určitou nadstavbu vrším právě ty svoje věci, co mě v zoufalství napadnou…
Divadlo J. K. Tyla nebylo nikdy vaší domovskou scénou, jako tvůrce jste se však už do historie plzeňského baletu výrazně zapsal. A vaše opakované návraty svědčí o blízkém vztahu k naší scéně.
Pracuju tady velmi rád. Rád dělám v Komorním divadle, s diváky ‚na dotek‘, kde výhoda vzájemného intimního potkávání se vtiskuje inscenacím nezaměnitelnou atmosféru. A teď se zase velice těším do Velkého divadla, kde jsem už pár let žádnou inscenaci neudělal. Historická budova má určitý patos, který s Hugovým příběhem skvěle koresponduje.
Maurice Jarré – Libor Vaculík: Zvoník od Matky Boží
Hudba: Maurice Jarré
Libreto, režie a choreografie: Libor Vaculík
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Roman Šolc
V hlavních rolích:
Qausimodo: Aleš Lindovský / Richard Ševčík / Pavel Tručka
Esmeralda: Jarmila Dycková / Zuzana Hradilová / Zuzana Pokorná
Phoebus: Miroslav Hradil / Martin Šinták
Frollo: Petr Hos / Milan Maláč
Premiéra 20. listopadu 2010 od 19:00 na scéně Velkého divadla v Plzni.
Foto: Marta Kolafová (snímky z příprav inscenace Zvoník u Matky Boží) a archiv autora (Maurice Jarré)
1) Choreograf a režisér Libor Vaculík
2) Libor Vaculík se scénografem Martinem Černým
3) Maurice Jarré diriguje
Další informace o inscenacích DJKT Plzeň a kontakt na prodejce vstupenek naleznete zde:
DJKT Plzeň
Předprodej vstupenek DJKT Plzeň
