Ne, tak se nejmenoval koncert v Divadle šansonu v Brně. To jsem si tak pojmenoval já. Jenom jako takové heslo. Nosím už myšlenky o tom večerním představení v hlavě týden a stále nevím, jak to všechno napsat… Zpěvačka a excelentní kytaristka, byť mluví anglicky i francouzsky plynně, zpívala většinu českých textů a hrála na své kytary řekl bych internacionálně. To nebylo ono české trampské brnkání, Lenka Filipová je totiž a především koncertní umělkyně. A rozdává, nabízí, svým uměním krásu a dokonalost hudby podobně jako houslový virtuóz Pavel Šporcl. Lidičky všech věkových kategorií a všech stupňů vzdělání a vnímání dokáže Filipová nadchnout. I nevzdělance, kteří rozumějí vážné hudbě tak málo, jako teorii relativity.
On už ten pojem „vážná hudba“ je ošidný. Jistě, i hudba hledá své jiné a nové cesty vývoje a je potom posluchačské veřejnosti nesrozumitelná, občas odpudivá – ale i to musí být. Na opačném konci je hudba vlezlá, „popík“ pro puberťáky a pro zastydlé puberťáky, hudba stále se měnící a při tom stále stejná. No a pak je tady hudba, která povznáší ducha, hudba moudrá, interpretačně náročná, hudba s bohatým obsahem a současně hudba pro všechny. A to je repertoár Lenky Filipové.
V Divadle šansonu, v Dělnickém domě v Brně, jsem už slyšel různé známé interprety českého hudebního nebe. Dramaturgie divadla má vkus, nápady, smysl pro pestrost. Po Chantal Poullain či Martě Kubišové je zde Lenka Filipová, další, zase docela jiná interpretka. Jiná je i barva celého vystoupení. Její kytaru doprovází violoncellista Štěpán Švestka, se zázračnou schopností „na place“ improvizovat, když náhodou Lenka změní před tváří publika repertoár, zahraje na přání, nebo se stručným a vtipným povídáním dostane v repertoáru někam jinam, kam původně nechtěla.
Filipová to s publikem umí. Je totiž bezprostřední, umí navázat kontakt a vycítit náladu v prostoru. A nakazí tím i kolegu interpreta. Štěpán Švestka potom mile v hudbě komunikuje, „chytá se“ melodie, kytaristka mu napoví (C dur, G-7) aby pak znenadále oba v hudbě vyústili do krásných tonalit, které mají už hodně daleko od zálesáckých popěvků.
Abych jenom nechválil, musím se zamyslet nad zvukovou technikou: Pamatuji si Lenku Filipovou s kytarou opravdu „Live“, bez elektřiny. Já vím, bude to znít staromilsky, ale kytara a lidský hlas jsou opravdu nenahraditelnými. Jinak se nese nad hlavami ztichlého publika. Jinak rezonuje z konkrétního směru. Možná až bude mikroport spojen s reproduktorem do podoby dokonalého mini přístroje tak, že bez zkreslení uslyšíme zpěv rovnou z úst interpretky a kytaru rovnou z toho krásného dřeva, bude zvuk jiný. Ale dnes? Lenka Filipová zpívá ve středu scény a posluchač ji slyší z „repráku“ vlevo a nebo vpravo, podle toho kde sedí. Navíc, stále je zde známý fenomén hluchých zvukařů: Filipová, to není bigbít. Její komorní interpretace nemusí být vyhnána na 80 decibelů. Já vím, zvukař by hodil k bigbítu decibelů sto deset, takže se vlastně u šansonu děsně krotil. Stejně si ale myslím, že méně by bylo více a že někdy, promiňte staromilci, bych poslal všechny „repráky“ k čertu a poslechl si koncertní vystoupení Lenka Filipové bez té techniky. Tak jsem se u toho vystoupení zasnil: Co kdyby právě teď vypadl z kytary ten čudlík a dřevo by znělo samo. Asi by to bylo moc hezké… A hned na to jsem si uvědomil, jaká je to brilantní umělkyně. I u těch nejslavnějších interpretů je často slyšet nepříjemné šustění, jak kytarista mění polohu prstů na hmatníku. Zesilovače to zachytí, zesílí. Klobouk dolu, u Lenky Filipové, i když hrála na španělkách s elektrickým ozvučením, hmatník jsem neslyšel ani jednou. Kdo umí, ten umí.
Divadlo Šansonu v Brně připravilo pro své hosty opravdu příjemný večer. Lenka Filipová zase přesvědčila, že je velkou umělkyní a dramaturgie divadla přesvědčila, že vysoko nastavenou laťku svého repertoáru nehodlá snižovat. Už se těším na koncert Jakuba Zahradníka a jeho skupiny pod názvem Hudba jedna báseň 12. prosince nebo na 14. ledna, to uvede Divadlo šansonu Lucii Bílou s klavírním doprovodem Petra Maláska. Jenom jestli se dostanu do sálu Dělnického domu v Brně. Tam je plno pořád, ale megahvězda Bílá…? No uvidím…
