29. června oslavuje neuvěřitelné 85. narozeniny jedna z legend českého hudebního divadla, operetní subreta Dagmar Stříbrná. Lehké múze zasvětila celý svůj život a přestože prošla mnoha divadly, převážnou část svého uměleckého působení spojila s Divadlem J.K.Tyla v Plzni.
Dagmar Stříbrná se narodila v Českých Budějovicích 29.6. 1924. Od sedmi let žila s rodiči v Košicích, později se rodina přestěhovala do Brna. Coby sedmnáctiletá přijala angažmá v Jihočeském divadle, hrála v Olomouci, Brně i Ostravě. Od roku 1947 byla sólistkou plzeňské operety, kde zůstala v angažmá až do roku 1985. I poté se na jeviště nadále vracela v občasném hostování. Vytvořila na 150 rolí, v některých operetách hrála postupně všechny ženské postavy, kupříkladu v Mamzelle Nitouche Denisu, Corinu, Fortnýřku i Představenou, v Polské krvi zase Helenu, Vandu a Mamá…
Paní Stříbrná, vaše dětství poznamenalo časté stěhování. Jak jste to snášela?
D.S.: „Opravdu jsme se stěhovali každou chvíli, ale ono to nebylo na škodu. Z Košic nás vyhnala válka, území obsadili Maďaři. Tak jsme museli k příbuzným do Brna. Maminka byla angažována do brněnské operety a já v divadle byla každou chvíli. Vystupovala tam tehdy celá řada velkých osobností, třeba Karel Höger, Ladislav Pešek, Dana Medřická nebo dirigent Rafael Kubelík. Na základě páru záskoků jsem poté, co Hitler zavřel vysoké školy, nastoupila v Brně do operetního sboru, který se právě formoval. Byla to tvrdá herecká škola… Pak jsem dostala větší příležitost za onemocnělou Kamilu Strnadovou a následně nabídku na titulní roli v Rose Marii. Jenže v divadle působila i má starší sestřenice a maminka nechtěla, abychom si konkurovaly. Čekalo mě tedy další stěhování – tentokrát do Tábora, kam jsem přišla už jako sólistka Jihočeského divadla. Hrozilo mi totální nasazení do Grazu, ale ředitel Kristejn tenkrát nějak zařídil, že jsem odjet nemusela.“
Pak jste hostovala v mnoha českých divadlech. Jednou i v Plzni, jako Helena v Polské krvi. Šéfrežisér Rudolf Lampa vám hned nabídl angažmá a vy jste ho přijala. Jak na vás Plzeň zapůsobila?
D.S.: „Každý říkal „černá Plzeň,“ ale mně se tu ohromně líbilo. Bezvadně mne přijali diváci i kolegové. Dokonce jsem nastoupila ve stejný den s Rudolfem Kutílkem, se kterým jsme pak tvořili legendární hereckou dvojici.“
Kterou z obrovského množství postav jste měla nejraději?
D.S.: „V Plzni jsem měla první velký úspěch s Mi ze Země úsměvů. Ale asi nejraději jsem hrála Helenu z Polské krve, se kterou jsem hostovala v mnoha českých divadlech. Helena má všechno – tanec, zpěv, cit, vášeň, je to taková maturita každé subrety. Velmi ráda jsem měla i Maskotku, Madame Sans-Gene, Favartku i přetěžkou roli slečny Schneiderové z Kabaretu. Bavily mě i menší role, třeba Fortnýřka z Mamzelle Nitouche.“
Zůstal vám vůbec nesplněný herecký sen?
D.S.: „Každého nějaká role prostě mine. U mě to byla Hortensie v Zorbovi, tu bych si byla ráda zahrála. Ale potkala mne taková řada krásných postav, že si opravdu nemůžu stěžovat.“
Během let se změnil i pohled na klasickou operetu. S kterými inscenátory jste nejraději spolupracovala?
D.S.: „Vždycky bylo strašně důležité, aby režisér o operetě něco věděl a měl ji rád. Pokud k ní od začátku přistupoval jako k méněcennému žánru, nedopadlo to dobře, což se také mnohokrát stalo. Vynikají byl Karel Smažík, Oldřich Nový, Karel Berman, ze současných pak Miroslav Doutlík a Petr Novotný. Z dirigentů byl výjimečnou osobností J.O.Karel. Dokázal pohotově upravit instrumentaci, myslel na zpěváka. Takový operetní dirigent se už stěží narodí. Skvěle se spolupracovalo i s dnes světoznámým Jiřím Koutem.“
A co vy a muzikál?
D.S.: „Už v padesátých letech jsme uváděli Divotvorný hrnec, ve třiašedesátém Kiss Me Kate, pak přišla My Fair Lady, Loď komediantů, Šumař na střeše a v roce 1984 Kabaret. To jsme poprvé zpívali na mikrofon. Nebyla to lehká, ale krásná práce.“
Chtělo se vám někdy z divadla utéct a už se nevrátit?
D.S.: “Před každou premiérou!”
Už v době důchodového věku přišla i nabídka do filmu…
D.S.: „To přišlo zcela neočekávaně. Režisér Švankmajer mi nabídl roli ve svém Otesánkovi. Byla jsem šťastná, že byl film velice úspěšný a získal i několik cen.“
Co vám dává životní elán?
D.S.: „Snad krásné vzpomínky, protože jsem v Plzni hrála opravdu ráda. Můj tatínek vždycky říkal: Divák si zaplatil a chce se bavit. Je mu jedno, jestli jsi nemocná, nebo máš nějaké trápení.
Vzpomněla jsem si na něho, když jsem musela na jeviště i v den, kdy zemřel. Pro herce musí být divák na prvním místě.“
Krásným poselstvím zakončujeme rozhovor s jubilantkou Dagmar Stříbrnou a přejeme jí do dalších let vše dobré.
Foto:
Věra Caltová: Perly panny Serafinky /1955, D.Stříbrná a J.Šídlo/
Pavel Křivánek: Otec Kondelík a ženich Vejvara /1992, D.Stříbrná a S.Fořtová/
